Pohřešovaný žárlivec a zmasakrované růže. Generál a já

Foto: AI / Midjourney

Popisek: Ilustrační foto

MŮJ ŽIVOT S BOOMEREM: Generál na mě od začátku našeho vztahu náramně žárlil. Teď, po letech soužití – a s mými přibývajícími roky – se to konečně změnilo. A já jásám. Ano, jsem štěstím bez sebe, protože jeho až chorobná žárlivost mě pomalu připravovala o rozum.

V prvních měsících a letech našeho vztahu stačilo, abych se vzdálila o pár metrů, a už volal mé jméno, zjišťoval, co tam dělám, jak dlouho to bude trvat, kontroloval, jestli náhodou netelefonuju nebo nechatuju, případně s kým a proč – a pořád se divil, že prý tolik času trávím prací. To bylo snad nejhorší. On snad žárlil i na moji práci.

Kromě zaměstnání v redakci jsem psávala články do různých časopisů. Tím jsem často vyplňovala volný čas. A někdy jsem pracovala z domova i pro svoji kmenovou redakci. Když byl generál doma, neustále se mě chodil ptát, jak dlouho to ještě bude trvat. A já mu pokaždé odpovídala:

„To netuším, nemám píchačky. Až to bude, tak to bude.“

To ho rozladilo ještě víc a pokaždé mi vyčetl, že jsem pořád u počítače. Jako kdybych tam hrála Minecraft.

Když jsem náhodou opustila domov – kvůli pracovním povinnostem, nebo výjimečně kvůli kamarádce – za chvíli drnčel telefon a generál se „nenápadně“ ptal, kdy se vrátím. I když přesně věděl, kdy to přibližně plánuju.

Vzpomínám si na začátek vztahu – byla jsem jednou s kamarádkou na setkání po letech a večer bych si bývala skvěle užila, kdyby mi ho generál nezpestřil svými neustálými telefonáty. Když mi mobil zazvonil počtvrté, kamarádka mi ho vytrhla z ruky a do telefonu mu v klidu vysvětlila, že si chceme popovídat – bez jeho intervencí.

Nakonec jsem ten večer domů nešla. Zůstala jsem do pozdních hodin s kamarádkou a přespala u mámy. Generál doma mezitím šílel a později mě vyslýchal. V jeho hlavě se odehrával thriller: pět mužů, kteří mě chtěli svést, oblouznit a bůhvíco ještě. Jeho otravné výlevy mě tak rozčílily, že jsem ho poslala k jeho bývalé manželce. To zabralo. Ale jen na chvíli.

Jednou jsme byli pozváni na oslavu životního jubilea jeho dlouholetého kamaráda. Velká akce s hudbou. A kupodivu jsem se tam skvěle bavila – hlavně bez generála, který mě na chvíli vypustil jako balónek s heliem. Potřeboval totiž diskutovat se všemi svými vrstevníky a vtipkovat, jako by byl král sarkasmu.

Jako maminka od batolete jsem po dlouhé době zažila večer ve společnosti – a navíc bez jiných maminek a bez batolat. Upřímně jsem si to užívala. I když své mateřství miluju, tahle pauza mi přišla vhod.

Dala jsem se do řeči s muzikanty, povídali jsme si o divadle – kde se co v Praze hraje, co by stálo za vidění. Kapelník mi chtěl něco ukázat, tak jsme se na chvíli vzdálili a zapovídali se.

Když jsem se vrátila, generál spustil výslech: kde jsem byla, s kým, proč... A pak ze sebe vychrlil, že stejně všechno ví, protože mu to už řekli a rovnou mě obvinil z cizoložství.

A to byla poslední kapka.

Strčila jsem do něj a chystala se k odchodu. Generál zavrávoral a spadl do záhonu růží – symbolika jak z filmu. Na to jsem mu řekla, že už mám dost těch jeho výlevů a že s ním končím. On vstal, setřásl ze sebe trny, ani slovo neřekl – a odešel do tmy.

Ten večer jsem ještě nešla spát. S ostatními jsme rozebírali jeho povahu, a nakonec mě hudebník pozval do karavanu. Málem jsem podlehla – víno, emoce, rozbouřený život – ale nakonec jsem si to rozmyslela.

Druhý den jsem doufala, že generál jen spí ve vedlejší místnosti, že si šel trochu pročistit hlavu. Ale brzy mi došlo, že zmizel. Byla jsem u švagrové, která se na mě tvářila kysele – asi proto, že její bratr kvůli mně zmasakroval její oblíbené růže. Batole kolem mě pobíhalo a já přemýšlela, jestli ještě někdy uvidí svého tatínka.

Když mi generál ani napotřetí nezvedl telefon, sbalila sebe a dítě a rozjela se domů. Třeba se nám někde po cestě tatínek najde.

Upřímně – byla jsem nervózní. Měla jsem o něj strach. Byla jsem rozhodnutá, že pokud nebude doma, zavolám policii a nahlásím jeho pohřešování.

Jenže sotva jsem otevřela branku, zůstala jsem stát jako přikovaná. Generál stál u záhonu, v ruce zahradní hadici a zaléval rajčata. Když slyšel, že přicházíme, otočil se a s ledovým klidem řekl:

„Tak už jste taky doma.“

Zmizel totiž předchozí večer proto, aby ušel pěšky domů – necelých třicet kilometrů a vychladl. To se mu, musím uznat, povedlo dokonale.

Vložil: Naďa Hanuš Vávrová