Vnitřní monolog Petra Fialy těsně před usnutím. Komentář Štěpána Chába

Foto: Se svolením Petra Fialy

Popisek: Volodymyr Zelenskyj a Petr Fiala

Je po večerníčku, hrnek od kakaa stojí na nočním stolku, paní Jana už nakoukla pod postel, jestli se tam neskrývá nějaký bubák z ANO. Petr si položil hlavu na polštář s podobiznou Volodymyra Zelenského a tiše zapředl spokojeností. Paní Jana podrbala malého Petra na bradce a přikryla jej peřinou až po bradu. Petr si tajně, aby nikdo neviděl, pod peřinou trochu povolil kravatu, aby se mu lépe spalo. Jenže přišla ta pro mnohé krásná chvilka postupného noření se do spánku, kdy mysl začíná odplouvat a myšlenky naskakují jako černí pasažéři do indické lokálky. Petru Fialovi se začal v hlavě roztáčet kolotoč reality, jindy tak tvrdě potlačované.

Uléhal s myšlenkou na to, že Putin, ten vrah dětí a žen, na čtvrtek vybídl Ukrajinu k jednání, že Zelenskyj, ten zachránce dětí a žen (jak i to mají s Voloďou společné, napadlo Petra, on zachraňuje ukrajinské ženy, Petr zase ty barmské, Petr si slastně mlaskl a zahýbal labužnicky levým chodidlem), Zelenskyj zase tlačí Putina, aby začalo třicetidenní příměří. V Petrově pomalu usínající mysli se začalo zhmotňovat slovo mír. Kdysi tak jednoduše ponižované a označované za dezolátní. Jenže slovo mír se v poslední době nějak moc často a z moc vysokých míst skloňuje, pohoršilo Petra.

Mír, to klaté slovo, hřmí Petrovi v hlavě a zahání přicházející sny. Vždyť na válce a strašení válkou jsme postavili celý svůj politický kredit, svou existenci. Veškerá naše politika, kariéra, budoucnost, všechna naše vyjádření, sny i cíle se točí kolem války na Ukrajině. Všechno to covidovsky neobhajitelné utrácení za zbraně leží a padá jen se setrvalým stavem války. Rozhodně ne míru. Slovo mír Petrova mysl odplivla do foltýnovsky vykopaného příkopu dezolátní stoky, jak to dělala poslední tři roky.

Co jiného do těch voleb máme za témata, zatočila se na kolotoči reality Petrovy usínající mysli další z myšlenek. Zemi jsme uměle živenými i politicky rozplánovanými krizemi provedli nejhůř ze všech. České ženy a děti mají nejdražší elektřinu v Evropě, dlouho největší inflaci, nájmy i ceny nemovitostí rostly s úžasnou rychlostí, reálné platy se propadaly nejhůř v Evropě, zavedli jsme foltýnovský režim lhaní a popírání historie a selectování lidí na lepší a horší, místo správy země jsme zvolili ideologické vedení země. Byli jsme tak lokajští, že jsme v čele Rady EU odsouhlasili i to, proti čemu teď mediálně bojujeme. Nebýt té války na Ukrajině, nemáme do voleb ale naprosto žádné téma, na kterém bychom utáhli byť jediného voliče, který není z příbuzenské přízně našich politiků.

Ale máme ty lidi v hrsti. Však podle průzkumů se víc než polovina voličů bojí války. Mají z ní strach. A ten živíme, seč nám síly stačí. Ministry i poslance máme nabrífované, aby do všeho pletli Ukrajinu, válku, bezpečnost. Jenže… ten mír. Už o něm mluví i Putin.

Kdyby nastal mír, jsme v loji, nezbude nám nic. Lautr nic. Ale když se tam na východě vydrží vraždit do letošního října, možná se dostaneme i do Sněmovny.

Malý Petřík se nespokojeně v posteli převalil a ze spaní neznatelně zabrečel. Jeho vždy pozorná paní Jana tiše přišla k jeho postýlce, pohladila ho po nastřelené kštici a utáhla mu kravatu. Blázínek jeden, zavrtěla hlavou paní Jana. Malý Petr s potřebným nedostatkem kyslíku začal snít o tom, jak v pozici předsedy Evropské komise shlíží z lóže s eurokomisařem pro trvalé, ale enviromentálně uvědomělé udržování války s Ruskem Volodymyrem Zelenským na popravu Vladimira Putina. A začal se ze spaní usmívat.

Vložil: Štěpán Cháb