Srdce lámal na potkání, ale jen před kamerou. Poprvé Pivce rozvedli komunisté, podruhé dominantní matka. Tajnosti slavných
14.05.2025
Foto: Se svolením České televize
Popisek: Jan Pivec v roce 1967, v příběhu Vlastním přičiněním z povídkové televizní komedie režiséra Petra Schulhoffa Zločin a trik II.
Od pohledu velikán, jenže s duší věčného kluka, který až do padesátky nedokázal úplně dospět. Vtipné historky sice sypal z rukávu, větší společnosti se ale vyhýbal. Přesto by sotva někoho napadlo, že je mohutný chlap s hlasem jako zvon beznadějný mamánek. (Pokračování z pondělí 12. května)
Dominantní matky, které chtějí ovládat své syny navždy, by nejspíš měly být zařazeny mezi psychiatrické diagnózy. Zpravidla nedělají scény, naopak jdou za svým cílem diplomaticky. Někdy k tomu úplně stačilo při oficiálním seznamovacím obědě posadit slečnu z chudé rodiny k luxusně prostřenému stolu s velkolepou přehlídkou různých příborů, mis, talířů a sklenic, kterou do té doby neměla šanci ve svém prostředí ani zahlédnout. V očích partnera byla hravě znemožněna a rázem bylo po lásce. Tuhle metodu léta používala i naše prateta, zatímco moji strýčci se ale dokázali vzbouřit už po třicítce, Jan Pivec za samostatnost zaplatil dvěma rozvody a trvalo mu to o dvacet let déle. Na jevišti působil legendární herecký bard jako suverén, emotivním projevem a sametovým barytonem uměl tak zaujmout, že diváci téměř nedýchali a nedokázali z něj spustit oči. Ve skutečnosti byl ale plachý a vůči ženám nesmělý, někteří kolegové mu prý dokonce přezdívali mamánek.
Láska z ateliéru a šťouravá tchyně
Při natáčení své slavné komedie Muži nestárnou se seznámil s první manželkou, herečkou Janou Romanovou. O třináct let mladší křehkou představitelku romantických jemných dívek si po roce známosti vzal, jenže po převratu v únoru 1948 se rozhodla, že v zemi, ovládané komunisty, žít nechce. Kvůli tomu se také rozvedli, aby se mohla účelově provdat do Anglie a opustit republiku oficiálně, a nějaký čas pak prý měl kvůli tomu problémy. O Janině dalším osudu není téměř nic známo, okrajově se o ní zmínila pouze Adina Mandlová ve svých pamětech, nazvaných Dneska už se tomu směju. Poté se Pivec oženil se sekretářkou Taťánou, jenže ji neměla ráda jeho matka, takže nasadila všechny zbraně, aby manžele rozeštvala. Nikdy nekončící kritika, navenek zahalená „dobře míněnými radami“, ironie a popichování, kterému můj dědeček říkával špendlíčková metoda, nakonec přinesly vytoužené ovoce. Milující syn jí podlehl a nechal se rozvést.
Na hranici urážky
Kolegové ho považovali za nabručeného perfekcionistu, který si rád rýpne, věděli ale, že je v jádru dobrák, takže to nikdo nebral vážně. „Podívej se, oni do Hamleta obsadili Lukavčíka. Ježiš, Lukavčík jako Hamlet? To může bejt pěknej průůůůser,“ prohlásil podle kolegy Antonína Hardta, který na něj vzpomínal v knize Jan Pivec známý neznámý. A protože kritizovaný Radovan Lukavský právě vstoupil do dveří, hbitě navázal: „Radovane, právě o tobě mluvím. To bude dobrý, ten Hamlet, to bude dobrý.“ Nit prý nenechal nikdy suchou ani na králi českého dabingu Františku Filipovském, jehož herecké výkony prý vůbec neuspokojovaly. „Tady se člověk dře na jevišti celej večer, a pak přijde ten českej Mickey Mouse a slízne všechnu smetanu.“
Jak zamaskovat plachost
Třeba se jednou večer, už lehce „ovíněný“, vsadil s Voskovcem a Werichem, že při večerním představení osvobodí Jana Husa. A také to udělal. Po slovech „Huse, jsi volný,“ šla opona předčasně dolů a Pivec dostal tak vysokou pokutu, že na její zaplacení zisk ze sázky nestačil. Tak mu na ni přispěli. Velice zvláštní vztah měli s bývalým spolužákem Milošem Nedbalem, s nímž se často vzájemně pomlouvali a shazovali i na veřejnosti. A jestli se opravdu tak moc nesnášeli, nebo šlo jen o jakousi hru, věděli jen oni dva. Spojoval je totiž velmi svérázný smysl pro humor. Podle Hardta mnohdy mohl občas opravdu působit na přihlížející jako nepříjemný člověk, opak byl ale pravdou. „On Pivec někdy mohl působit jako morous, ale byla to jeho obrana, jakási maska.“
Hrdinové okamžiku:
Televizní poklad
Film považoval Jan Pivec za mnohem jednodušší hereckou disciplínu a stěžejní prací pro něj vždy zůstalo divadlo. Nedostatek jiné práce mu ale vrchovatou měrou nakonec vynahradila obrazovka, na níž se objevil poprvé v roce 1956 jako Bobojedov v záznamu divadelního představení dramatu Maxima Gorkého Nepřátelé. Od šedesátých let pak spolupracoval s televizními produkcemi prakticky nepřetržitě a stal se součástí toho nejlepšího, co kdy Československá televize natočila a co úspěšně reprízuje. Ať už to byl jeho Stěpan Stěpanovič v Čechovových Námluvách, Josef Věk v historickém seriálu podle stejnojmenného románu Aloise Jiráska F. L. Věk či bezkonkurenční herecký koncert s Jiřinou Šejbalovou v komedii Láska jako trám.
Osudový honorář
Teprve v roce 1957 způsobil příliš nízký honorář, že konečně potkal tu pravou. Dostal prý tenkrát méně, než očekával, takže si to šel do kanceláře správy Národního divadla vyříkat. A tam potkal účetní Věru. Vzali se o rok později a prožili spolu až do Pivcovy smrti déle než dvacet let. Do té doby těžký kuřák dokonce kvůli ní se svým zlozvykem skoncoval. Děti neměl, jestli ale řízením osudu, nebo je nechtěl, zůstane navždy tajemstvím. Soukromí si totiž velmi důsledně střežil. Přesto se o něm vědělo, že rád vaří a potrpí si na kávu a dobré víno, byl vášnivým fanouškem fotbalové Slavie a jeho velkým koníčkem bylo malování. Svými obrazy se ale nikdy nechlubil, takže pokud vůbec ještě existují, jsou nedohledatelné.
Rozloučení k narozeninám
Když začal být ve zralém věku obsazován pouze do dvou až tří rolí za sezónu, cítil se nevyužitý a trápil se tím. Koncem června 1970 odešel na vlastní žádost do důchodu, protože ho stále více sužovalo astma a trpěl ucpáváním cév. V roce 1973 stanul naposledy před televizní kamerou v adaptaci divadelní hry amerického dramatika Michaela V. Gazzo na téma drogové závislosti Klobouk plný deště. Stále častěji ale zůstával radši doma, v oblíbené lenošce před televizí, a Věra o něj svědomitě pečovala, přestože to s ním kvůli stále se zhoršující náladovosti neměla lehké. Ke konci byl trvale upoután na lůžko, až pár posledních chvil života ale strávil v pražské Vinohradské nemocnici, v níž 13. května 1980 zemřel. Poslední rozloučení se konalo v den jeho nedožitých 73. narozenin a z budovy pražského Stavovského divadla ho vyprovázeli na poslední cestě kolegové i stovky diváků.
(zdroje: Wikipedia, ČSFD, FDB, Česká televize, Národní divadlo, Jaroslava Kopecká: Přemožitelé času sv. 21, Vlasta Fabianová: Jsem to já?, David Laňka: Jan Pivec známý neznámý, Adina Mandlová: Dneska už se tomu směju)
Vložil: Adina Janovská