Škola mu nevoněla a čísly se neuživil aneb Jak řemeslník Pivec našel pro nezdárného synka budoucnost. Tajnosti slavných
12.05.2025
Foto: Se svolením Národního divadla
Popisek: Jan Pivec jako legendární Jago, díky němuž visí jeho fotografie v muzeu, sídlícím v rodném domě Williama Shakespeara v anglickém Stratfordu nad Avonou
Oslavy se na nás sice právě hrnou ze všech stran, přesto bych ráda připomněla ještě jedno významné výročí. Výročí odchodu mimořádného muže, který nikoho nešetřil. Rýpal do kdekoho a uměl se tak rozčilovat, že se jeho naštvaná etuda stala v českém hereckém světě legendou.
Byl prý jako sopka před výbuchem, jako natlakovaný hrnec, jako časovaná bomba, takže se s ním muselo jednat velmi opatrně. „Když zavolal, padala nejen omítka, ale i balkony,“ vzpomínal na něj Miroslav Horníček v Hovorech H ještě po dvaceti letech. Když promluvil, byl jeho sametový, zvučný baryton slyšet až za devátou stěnou a všichni kolem se v první chvíli vyděsili. Legendární Jan Pivec, který navždy odešel před 45 lety, byl chlap jako hora s věčně jakoby posmutnělým výrazem ve tváři, který při bližším pohledu usvědčovaly jiskřičky v očích ze lži. Výjimečný a neopakovatelný herec, živelný a emotivní představitel neodolatelných milovníků, komiků i dramatických hrdinů, byl také mimořádně pozoruhodná osobnost. V Národním divadle se stalo přímo legendárním jeho umění rozčilovat se, doprovázené hlubokým výkřikem Jéé!. Do kdekoho rýpal, většina kolegů ale byla přesvědčena, že je to jenom maska, skrývající křehkou duši.
Ve škole byl k ničemu
Jediný syn zámečníka a nožíře a mechanika lékařských nástrojů Jana Pivce a jeho manželky Františky se narodil 19. května 1907 v Uruguayské ulici na pražských Vinohradech. Mohutnou postavu, herecký talent i smysl humor a komiku zdědil po otci, který velmi miloval divadlo a operetu a v mládí snil o herecké kariéře, osud mu to ale nedopřál. Není divu, že odmalička navštěvoval s rodiči Pištěkovo lidové divadlo na Královských Vinohradech, přezdívané Pištěkárna, dobře maloval, učil se zpívat a z donucení chodil do hodin houslí. Matka se ale dívala na svět střízlivějším pohledem, takže si přála, aby se stal inženýrem, a měl tudíž bohatě zajištěnou budoucnost. Jenže Jan, který strávil v dětství spoustu času roznášením otcových zakázek, ve škole příliš nevynikal. Začal sice studovat na reálném gymnáziu, s učivem ale zápasil jen obtížně, až narazil na nepřekonatelný problém, deskriptivní geometrii.
Spásný inzerát
Po debaklu na gymnáziu se mu podařilo absolvovat dvouletou obchodní školu na Smíchově, ani tam, se mu ale moc nedařilo. A úspěšný nebyl ani jako obchodník. Pak zakotvil na čas v účtárně jisté papírenské firmy, až nakonec zdánlivě bezvýchodnou situaci vyřešil otec, který měl pro jeho trable i zájmy a sklony mimořádné pochopení. Objevil totiž inzerát, ve kterém vinohradský ochotnický spolek Vavřín hledal herce. Brzy se ale raději přidal k Biblické divadelní společnosti Karla Hroudy, jenže hrála převážně pašijové hry a biblické výjevy, což ho neuspokojovalo, takže aní v ní dlouho nepobyl. Přešel ke společnosti Jana Drobného, a pak do rodinného divadelního spolku Oldřicha Nádhery, v jehož představeních vynikal především v pěveckých rolích. V té době totiž tíhl mnohem víc ke zpěvu než herectví, takže se původně přihlásil na radu známého operního pěvce a dirigenta Vladimíra Wuršera ke studiu v pěveckém oddělení Státní konzervatoře v Praze.
Poprvé premiantem
U Oldřicha Nádhery si ho ale všiml tehdy již bývalý člen činohry Národního divadla a profesor konzervatoře Jaroslav Hurt, který ho doporučil ke studiu v dramatickém oddělení a vymohl pro něj státní stipendium z Vojanovy nadace. A ve studentském kolektivu, v němž byli jeho spolužáky například Vlasta Fabianová, Miloš Nedbal či Hana Vítová, se poprvé v životě stal konečně premiantem. Už během studia začal hrát v Osvobozeném divadle a divadle Akropolis, tohle angažmá ho ale také neuspokojovalo, přijal ho jenom proto, aby si přivydělal, a finančně tak ulevil rodičům. Dne 28. února 1930 se představil publiku pražského Stavovského divadla v hlavní roli v jediném představení dramatu Hugo von Hofmannsthala Člověk a smrt, které nastudovali studenti pražské konzervatoře k 80. narozeninám prezidenta Tomáše G. Masaryka.
Muži nestárnou:
Nevyléčitelný workoholik
V roce 1930 byl na doporučení jednoho z profesorů, legendárního Rudolfa Deyla staršího, přijat do divadla v Bratislavě, kde během čtyř let zazářil v mnoha hlavních rolích. Není tudíž ani divu, že neunikl pozornosti hlavního dramaturga pražského Národního divadla Karla Hugo Hilara, který mu učinil nabídku, o níž řada herců marně snila po celý život – hostování ve Zlaté kapličce. Kvůli vzájemným neshodám se sice Jan nejprve vrátil do Bratislavy, přesto v roce 1934 smlouvu na stálé angažmá v Národním divadle podepsal a zůstal mu věrný až do odchodu do důchodu v roce 1970. Tehdy mu táhlo teprve na třicet, takže překypoval energií a byl doslova k neutahání. Zvládal i dvacet rolí během jediné sezóny a všechny hrál s chutí a elánem, za což si vysloužil nejednu pochvalnou kritiku. Stejně bravurně vystupoval v dramatech i komediích, v novodobém i klasickém repertoáru.
Legendární Jago
Jeho nejslavnější rolí se stal až počátkem padesátých let Jago v klasické tragédii Williama Shakespeara Othello. „Tenkrát přijeli do Prahy nějací američtí teatrologové, kteří celý život nedělali nic jiného, než že sledovali představení Othella po celém světě. Viděli Pivce a šli před ním smeknout klobouk. Že je největší Jago, kterého v životě viděli. A mocí mermo chtěli vědět, jakouže to ‚analýzou‘ dospěl k tak mistrovskému výkonu. Pivec se podivil, co to na něm chtějí. Vědci zase nechtěli chápat, že vedle analýzy existuje jakési nevysvětlitelné něco, které buď v herci je, nebo není. Nedefinovatelné. Nedá se mu naučit,“ vzpomínala Vlasta Fabianová ve svých pamětech, nazvaných Jsem to já?. Pivcův portrét z tohoto představení dodnes visí v Shakespearově muzeu ve Stratfordu vedle fotografií tak slavných hereckých legend, jako byl sir Laurence Olivier, což je mimořádná pocta. A Miroslav Horníček ve vzpomínkových Hovorech H prohlásil: „Ten, kdo chce hrát Jaga v Shakespearově Othellovi po Janu Pivcovi, je šílenec.“
Neodolatelný svůdce
S filmem se poprvé seznámil na vlastní kůži ještě na sklonku němé éry, v roce 1929 si zahrál bankovního úředníka v detektivce režiséra Rolfa Randolfa Pancéřové auto. Od počátku třicátých let se začal pravidelně objevovat ve vedlejších rolích většinou v komediích, které fanoušky filmů pro pamětníky milují dodnes, od Rozkošného příběhu přes Děvčata, nedejte se! a Příklady táhnou po Hotel Modrá hvězda. První velkou příležitostí se stal hřmotný student Václav Frýbort v adaptaci stejnojmenné románové povídky Aloise Jiráska Filosofská historie, kterou natočil v roce 1937 Otakar Vávra. K jeho největším rolím té doby patřila postava neodolatelného svůdce Stáni Jarského v komedii režiséra Vladimíra Slavínského z roku 1942 Muži nestárnou, do kterého se během třiceti let postupně zamilují tři generace žen z jedné rodiny. Jeho posledním filmovým hrdinou se stal major wehrmachtu Schwarz v hořké válečné sci-fi komedii Blbec z Xeenemünde, kterou natočil v roce 1962 podle stejnojmenné povídky Josefa Nesvadby ze svírky Einsteinův mozek režisér Jaroslav Balík.
Pokračování ve středu 14. května
(zdroje: Wikipedia, ČSFD, FDB, Česká televize, Národní divadlo, Jaroslava Kopecká: Přemožitelé času sv. 21, Vlasta Fabianová: Jsem to já?, David Laňka: Jan Pivec známý neznámý)
Vložil: Adina Janovská