Nebýt na plátně jen za milou tvářičku. Takovou chce zůstat stále svá Michaela Kuklová. Nezapomenutelní Marka Dobeše

Foto: Se svolením Michaely Kuklové

Popisek: Herečka, dabérka a malířka Michaela Kuklová

ROZHOVORY NA OKRAJI: Poslední, dvanácté číslo šestého ročníku obnovené Kinorevue přineslo můj rozhovor s herečkou Míšou Kuklovou. Psal se rok 1996. O necelých devětadvacet let později jsme se setkali opět, tentokrát herecky při natáčení seriálu ZOO.

Nezměnila se ani o píď. Stále stejný vřelý úsměv, vstřícný přístup. Vzhledem k tomu, že jsem se v mezičase skamarádil s jejím bratrem, mohu potvrdit, je to v rodinných genech. Tolik váš oblíbený detektiv genealog. Jediné, co jsem nestačil zjistit, bylo, zda se ještě věnuje kresleným vtipům. Tuším, že tehdy Kinorevue jejich ukázku přinesla. Nuže, dejme tomu čas a třeba některý z nich najdete i v Krajských listech. Pro jistotu jsem pozval Míšu na projekci svého filmu Ďáblova sbírka, takže snad ještě dostanu příležitost dopátrat se animované pravdy.

Ještě se však na chvíli vraťme do minulosti. Kinorevue tehdy napsala: Při letošním udílení Českých lvů byla prohlášena nejobsazovanější herečkou roku 1995. Toto prvenství by jí zůstalo, i kdybychom počítali oba díly Playgirls za jeden film. Mimo ně jsme ji ještě mohli toho roku vidět v Příliš hlučné samotě a Učiteli tance. A možná pro jistotu, kdyby se náhodou vyhlašovala ještě nějaká nejobsazovanější evropská herečka, stihla několik rolí v zahraničních titulech. Pomohla jí k nim její dokonalá znalost němčiny. Letos hraní omezila na malou roličku v pohádce O třech rytířích, krásné panně a lněné kytli, v televizních pohádkách O mrňavém obrovi, Sirotek z Radhoště, O perlové panně a v epizodě z německého krimi seriálu Místo činu.

Jak hodnotíte s odstupem roli v jednom ze svých nejdiskutovanějších filmů Playgirls?

Jsem ráda, že jsem ji vzala. I když ten text byl pro mě strašně těžký. Když hraju, tak myslím na to, co jsem zažila. Z toho pak můžu čerpat. Ale ostatní věci a situace, se kterými jsem se nikdy nesetkala, si musím představit, a pak jim dát nějakou podobu. To, co jsem poznala na vlastní kůži, se mi daří přenášet na plátno úplně jiným, jednodušším způsobem.

Moje postava v Playgirls je navíc úplně jiná, než jsem já ve skutečnosti. Na zkouškách se mi sice text četl jednoduše, ale při samotném natáčení to bylo mnohem horší. Snad se mi to ale podařilo zahrát přirozeně. Osobně jsem spokojenější se svou rolí ve druhém dílu. Co mě na ní ale nejvíc těší, je fakt, že mi zčásti splnila sen nebýt na plátně jen za milou tvářičku.

Najednou se mi ozval Dušan Klein, který mě chtěl do Pátera Knoxe, k čemuž nakonec z produkčních důvodů nedošlo. V Laterně Magice jsem pak dělala Casanovu s Jurajem Jakubiskem a s režisérem Matějkou pro televizi Tomsu, kde jsem se objevila s pistolí v ruce. Prostě si režiséři všimli, že se hodím i na jiné typy rolí, než pohádkových princezen. V Malostranských humoreskách jsem díky tomu byla opilá, ošklivá holka, Vladimír Drha mě v TV inscenaci Král blázen obsadil do role uhlířky. Což neznamená, že by mi pohádky nezůstaly. Menší roli mám třeba v té O třech rytířích, krásné panně a Iněné kytli.

Podobně pestrou škálu rolí jste ale už předtím měla v zahraničních produkcích.

To je pravda. V rakouském filmu Joint Venture mi dali klasickou charakterní roli. Škoda, že se u nás hrál jen loni v Karlových Varech. V Nadine, meine Liebe, jsem byla francouzská šestnáctiletá gymnazistka, která se zamiluje do německého vojáka. Příběh špatně skončí, gestapo odvede její rodinu, se svým bratrem uteče sice do hor, ale jejího milého pošlou bojovat do první linie.

Vy jste prožila zkušenost s emigrací. Vaši rodiče se vrátili zpět do vlasti. Jak k tomu došlo?

Stejně jako dnešní člověk zapomněl na všechno, co bylo za komunismu, tak v Německu, kde se ocitnete uprostřed normálního života a za nějaký čas si na něj zvyknete, strašně rychle zapomenete, proč jste vlastně odešli. Táta s láskou vzpomínal, jak jezdil s kamarády na vodu a na hory, mamince se stýskalo po rodičích, i když babička mohla cestovat jako rozená Rakušanka svobodně, byla to dáma v letech, tak nejezdila. Prostě z citových důvodů člověk zapomene na všechno špatné a zbude jen to dobré.

A po návratu? Jako dítě jsem to moc nevnímala. Pamatuju si jen, že rodiče byli zničení, když měl tatínek v práci občas návštěvu nějakého estébáka, který tátovi vždy vyhrožoval, že ho stejně jednou dostane. Mně nejvíc vadilo, že mi cizí lidé prohledávali pokojíček a lezli do věcí. Máš svoje soukromí a najednou ti do něj někdo cizí leze a prohledává skříně a čte, co mu přijde pod ruku.

Projevilo se nějak později tohle vaše „provinění"?

Nesměli jsme osm let vycestovat nikam. Vzali nám pasy. Když jsem se snažila dostat na konzervatoř, tak tam na mě chodily anonymní dopisy. Bráška, který znalostmi z elektrotechniky převyšoval vysokoškolské profesory, nesměl studovat vysněnou školu v Praze. Musel studovat jinou vysokou v Liberci. Na DAMU jsem se pak dostala napoprvé, bylo to uvolněnější. Začala jsem chodit do prváku a byla revoluce.

S autorem rozhovoru Markem Dobešem v ateliérech seriálu televize Prima ZOO

Půjčila jste mi výstřižky, které si o vás schovává vaše mamka. To ona na vás přenesla lásku k filmu?

Určitě. Moje máma film i divadlo miluje. Ale nikdy neměla odvahu stát se herečkou. Přesto ji osobně nenapadlo, že bych se jí mohla stát já. V šesté třídě mi docvaklo, že hrají i děti, a poprosila jsem mámu o pomoc. Nechala mě zapsat do komparsního rejstříku a začali mě zvát na konkurzy. Za rok jsem získala svou první a rovnou hlavní roli.

Myslíte, že dospělí u nás na hvězdnost zatím moc nejsou?

Ti, kdo tvoří dnešní dav fanoušků, jsou děti. Dospělí u nás neumějí nikoho skutečně uznávat. U zpěváků je to samozřejmě něco jiného, protože ti mohou svojí muzikou emotivně strhnout davy. V cizině se herci schovávají, a přesto se je fotografové snaží na ulici odhalit. Musí mít ochranky, aby je fanoušci neumačkali. Když ale byl Tom Cruise u nás, deset patnáctek ječelo, protože ho mohly vidět živého. Jinak nikdo. Dospělí se k tomu nesníží, mají svoji hrdost...

To bylo vidět i v Karlových Varech, kde se Julia Ormond mohla procházet po kolonádě jakoby nic…

Cizí hvězdy musí být u nás pěkně vykulený, když jsou z domova zvyklé na takovou popularitu. Tady můžou jít klidně mezi lidmi a ti si je jen tak prohlídnou, jak vypadají. Tobias Moretti, bratr herce, s nímž jsem hrála v rakouském filmu Joint Venture, je tam nesmírně populární coby hlavní postava ze seriálu Komisař Rex. Když mě s ním viděla moje německá známá na fotce, mohla se zbláznit z toho, že se s ním znám osobně.

Když mluvíte o své práci se zahraničními štáby, napadá mě několik dalších titulů, které jste v cizině natočila. Můžete nám o nich něco říci?

S Němci jsem natočila třeba Princeznu Husopasku nebo film Nadine, meine Liebe. Moc lituji, že se k nám nikdy nedostal. S Italy jsem dělala pohádku Sestřička a princ ze snů, s Rakušany jsem naposledy natáčela komediální seriál Der Spritzen-Karli. Hlavní roli tam měl Karl Merkatz, což je velká rakouská hvězda. Ten také psal jednotlivé díly. Představoval vysloužilého požárníka, který vlastní fitnesscentrum.

Hrála jsem Lindu, byla jsem jeho pravá ruka, která předcvičuje na strojích, obsluhuje na baru atd. Původně se plánovalo, že to bude nekonečný seriál. Prvních dvanáct dílů pustili v televizi a doufali, že v případě velkého úspěchu se bude pokračovat třeba v Hongkongu nebo v New Yorku. Pokud bych měla srovnávat, s kým se mi pracovalo nejlíp, musím říct, že s rakouskými štáby. Rakušáci Čechy milujou. Navíc jsou příjemní a rádi vyjdou člověku vstříc. S Němci jsem jednou měla špatnou zkušenost. Velmi nepříjemný producent. Jsou víc na byznys, ale naštěstí mé špatné mínění napravily jiné projekty. Je to spíš o jednotlivcích.

Sama jste jednou řekla, že jak se jednou spálíte, nemůžete na to zapomenout.

Asi na tom něco bude. Dělávala jsem balet a rytmiku, ale skončila jsem s tím, když jsem si na lyžích zlomila nohu. Od té doby mám strach z podobného úrazu. Můj brácha si na lyžích zlomil nohu dvakrát a lyžuje rád stále. Měla jsem bouračku v autě a ještě dnes si nemůžu zvyknout, že mě někdo chce vézt, protože jsem byla spolujezdec. Pět let jsem se nenechala svézt cizím člověkem v autě, kromě těch, kterým věřím. I když v jiných oblastech jsem riskovala. Jezdila jsem na koni a nebála jsem se rovnou zkusit Hubertovu jízdu, to je překážková jízda, i když jsem nikdy předtím s koněm neskákala.

Očima dnešní Michaely:

Bylo zvláštní číst svůj rozhovor po tolika letech. Přijde mi, že dnešní mladí jsou díky dostupnosti informací mnohem vyzrálejší. A jsem moc ráda, že je to mé mládí pryč. I když jsem zažívala spoustu krásného, stejně se mi vrátily spíš vzpomínky té jeho náročnosti. Jako introvert a stydlín jsem neustále překračovala svou komfortní zónu a snažila se zastírat svou nejistotu i trému, která přicházela s každým konkurzem, vstupem do nové role či seznamováním s novými lidmi. Ale stálo to za to (úsměv).

Poděkování: Helena Hejčová (Kinorevue), Michal Petruš (za časopiseckou archeologii)

Příště: Johan Fahlberg - Jaded Heart

Vložil: Marek Dobeš