Před popravou dal přednost kulce. Emanuel Moravec, ministr zrádce. Časosběr Radky Vosáhlo
05.05.2025
Foto: Wikimedia, volné dílo
Popisek: Emanuel Moravec v roce 1932, v uniformě plukovníka československé armády
V chaosu prvního dne Pražského povstání se před osmdesáti lety rozhodl ukončit svůj život Emanuel Moravec, nejnenáviděnější zástupce protektorátní vlády. Jen tři dny předtím ještě psal do novin: „Nacistou jsem byl a také zůstávám i v tomto okamžiku. Nic neodvolám a neodvolávám.“ V době, kdy už byl Hitler po smrti a sověti v Berlíně.
Označit jej za fanatického idealistu, který věřil do poslední chvíle a nakonec volil čestnou sebevraždu, by bylo příliš lichotivé hodnocení. Jednalo se o jednoho z nejodpudivějších kolaborantů naší historie, který v těžkých časech zcela odložil morální zásady.
Syn pražského obchodníka a matky, která na protest proti císařství demonstrativně vystoupila z katolické církve, se narodil 17. dubna 1893, patřil tedy k těm ročníkům, na které naplno dopadla první světová válka. Narukoval hned první den a na frontu se absolvent pražské průmyslovky dostal ve druhém roce války. Po matce zdědil odpor proti kadidlu i trůnu, takže jeho osud na východní frontě nabral rychlý spád směrem k zajetí. Zlí jazykové tvrdí, že se v podstatě rovnou vzdal. Pokoušel se o vstup do České družiny, kde však bylo podmínkou ruské občanství, chvíli byl i součástí srbské dobrovolnické armády, a mohl tak bojovat proti nenáviděnému Rakousko-Uhersku. Roku 1917 pak konečně vstoupil do československých legií.
Tady se ale rychle začaly ukazovat temnější stránky Moravcovy povahy. Hned při nástupu kvůli lepšímu umístění uvedl, že je strojním inženýrem, což byla lež. Účastnil se slavné legionářské bitvy u Zborova, v červenci 1918 si ale při pádu z koně zlomil klíční kost a musel zůstat v zázemí v Omsku. Tam v sobě objevil literární talent, který zaujal i Milana Rastislava Štefánika, který Moravce přeřadil do politicko-informačního oddělení. Ve štábní funkci se v roce 1919 zapletl do pokusu generála Gajdy o puč proti bělogvardějskému admirálu Kolčakovi.
Do Prahy, a tím pádem už svobodného Československa, se vrátil jako kapitán až v roce 1920. Nepřijel sám, společnost mu dělala jeho žena, sotva osmnáctiletá Ruska Jelena Grigorijevna Beková. Vzal si ji ještě v Rusku přes zamítavé stanovisko vedení československých legií. Spěchat měl proč, jen pár týdnů po příjezdu do Prahy Jelena porodila syna Igora. Počítáte správně, mladé krasavici bylo sotva sedmnáct let, když úspěšně podlehla kouzlu literárně nadaného vojáka. Ještě zajímavější je, že se Jelena se švarným legionářem sblížila už jako čtrnáctiletá gymnazistka.
V Praze sice praskl jeho podvod s vysokoškolským titulem, ale přesto pokračovala Moravcova kariéra v armádě. Vzdělání si doplnil na Válečné škole (s nevalným prospěchem) a v roce 1923 byl povýšen na majora. Čest uniformy však dostávala zabrat především kvůli Moravcovým avantýrám. S paní Jelenou se rozvedl v roce 1932, jen tři měsíce poté se oženil s osmnáctiletou Slovenkou Pavlou, kterou poznal při službě v Michalovcích.
Nákladný rodinný život financoval kromě služební gáže psaním článků, díky kterým se stal celkem uznávaným vojenským publicistou. Texty, podepsané pseudonymem Stanislav Yester, mu vydávali Ferdinand Peroutka v Přítomnosti i prestižní Lidové noviny. Získal též místo profesora na Válečné škole, kde přednášel o vojenské historii.
Přesto si musel vypomáhat různými kšefty a machinacemi v rámci armády, které se ale přešly. V roce 1933 byl povýšen na plukovníka a zvýšený plat se mu hodil, neboť též novomanželka Pavla jej obdařila synem.
V roce 1933 si Moravce pozval prezident Masaryk a výsledkem byly publikace Vojáci a doba a poté Obrana státu, ve kterých byl představen Masarykovi blízký pohled na roli armády a podepsaný autor dosáhl vytoužené literární slávy. Knihy vyšly hned v několika vydáních, Moravcovi skutečně přinesly prestiž, byl tak populární a uznávaný teoretik vojenství, že ve smutečním průvodu během pohřbu Masaryka nesl v čele československou vlajku.
O rok později bylo vše jinak. Mnichov znamená naprostý obrat v životě Emanuela Moravce. Ještě před podepsáním smlouvy v bavorském velkoměstě byl schopen vlítnout na Hrad a křičet na prezidenta Beneše, že se má vyhlásit válka. Generál Syrový Moravce usměrnil a poslal ho zpět na Moravu k jeho jednotce, kterou opustil bez dovolení.
Ale již 2. října 1938 v Lidových novinách v úvodníku psal: „Náš stát v nových hranicích nebude už představovat žádnou vojenskou moc proti Německu. Podle této skutečnosti musí být také zařízena naše budoucí realistická politika.“ Text měl vyjít přes odpor šéfredaktora Eduarda Basse. Následovalo Moravcovo propuštění z armády a penzionování, což velmi zasáhlo jeho konto.
V březnu 1939 následovalo obsazení zbytku zmrzačeného Československa. Moravec, kterého si lidé stále pamatovali jako populárního benešovce, se stal pro nový režim velmi cenným úlovkem. A záhy už v novinách vycházely jeho úvahy o skvělé budoucnosti národního socialismu. „Čím víc nás půjde s pravdou nové Evropy, tím silnější bude náš národ a tím významnější sehraje úlohu v přestavbě světa. Jiné východisko jako dobrý Čech nevidím. Proto jdu za Adolfem Hitlerem cestou necestou,“ vysvětloval. Mezi lidmi se jeho popularita rychle proměnila v nenávist, ale to bylo celkem jedno.
V roce 1942 se Moravec znovu rozvedl a oženil, se služebnou, kterou si jeho druhá manželka přivezla z rodného Slovenska. Tentokrát byla mladší o plných třicet let, z Moravcova roku narození si můžete dopočítat, kolik nevěstě bylo.
Stížnosti nadřízeným na příliš nízký plat (kterými byl znám za všech vlád a režimů) nic neřešily, Moravcovi nezbylo než změnit profesi. Dne 19. ledna 1942 se tedy z novináře stal politikem, a rovnou ministrem školství v protektorátní vládě. Ta byla už několik měsíců pod kuratelou Reinharda Heydricha, který jen během prvních čtyř dnů svého úřadování nechal popravit několik vlastenců a díky dalším vizím a plánům získal oprávněný titul kata českého národa.
Ministra školství a lidové osvěty, který vyhlásil smělý cíl důsledně převychovat celé obyvatelstvo protektorátu, se báli i jeho vládní kolegové. Založil Kuratorium pro výchovu mládeže v Čechách a na Moravě, podle konceptu, okopírovaného z německé Hitlerjugend. Projekt, inspirovaný a podporovaný samotným Heydrichem, byl spuštěn den po atentátu v Kobylisích, takže první vlna náborů probíhala v děsivé atmosféře stanného práva a poprav. „Podchycení české mládeže, která dosud bez vedení a z části v zahálce byla vydána vlivům destruktivní části české inteligence, bylo rovněž v zájmu Říše stejně jako českého národa,“ řekl k tomu pro říšský Völkischer Beobachter Karl Hermann Frank.
Moravec se v červnu 1942 stal vedle Franka druhou nejvýraznější tváří teroru, jeho projev věrnosti říši při velké manifestaci na Václavském náměstí patří k tomu nejšílenějšímu, co z úst českého ministra kdy zaznělo.
Mezi lidmi si tím v podstatě podepsal rozsudek smrti, potrestání mu s gustem sliboval po rozhlasových vlnách i Jan Masaryk z Londýna. Mezi lidmi pak koloval vtip: ,,Proč má Moravec holou hlavu? Aby to Němce nešimralo, když jim leze do zadnice.“
Ve vládě setrval po celé tři následující roky a jako milovník projevů byl také její nejvýraznější veřejnou tváří, zatímco Třetí říše svou válku stále zřejměji prohrávala. Ministra Moravce to k žádné reflexi nepřimělo, ještě na začátku května 1945 se rozloučil svým vyznáním nacismu.
Dne 5. května vypuklo v Praze povstání a Moravec se ze svého úřadu vydal na poradu ke K. H. Frankovi. Na Malé straně se jeho auto dostalo do palby povstalců, při objížďce mu navíc došel benzín. Moravcovi bylo jasné, že pokud ho dostanou povstalci živého, nebude to hezké. V zoufalé situaci proti sobě obrátil zbraň.
Dějiny jsou plné rozporuplných osobností a Emanuel Moravec je bohužel přesně takovým příkladem. Můžete být inteligentní muž a stát se elitou národa, ale když převáží ambice, ego a chtíč po penězích, následují obvykle velmi strmé pády.
Zdroje: idnes.cz, aktualne.cz, novinky.cz, Wikipedia
Vložil: Radka Vosáhlo