Byl malíř Josef Mánes vlkodlodlak? aneb O youtubovém kanálu Tajemno a záhady. Záhady života

ROZHOVORY NA OKRAJI: Máte rádi historii bez příkras? Pak vás možná už při surfování na internetu zaujal youtubový kanál Tajemno a záhady, který má momentálně více než 85 tisíc sledujících. Chtěla jsem se o jeho tvůrcích dozvědět víc, a tak jsem se nedávno vydala do jejich pražského nahrávacího studia.

Tam jsem se setkala s jedním z jeho tvůrců, Jakubem Boučkem. A jak jsme si povídali, občas se k našemu uvolněnému rozhovoru připojil i jeho kolega Zdeněk Horák. Nedalo se přehlédnout, že je tato práce velmi baví, protože, jak mě upozornili, ještě stále je co objevovat.

Pane Boučku, jak vznikl projekt Tajemno a Záhady? A jak vás napadlo věnovat se právě této tematice?

Nenapadlo. Jak už to tak bývá, mnoho projektů vzniká čirou náhodou a ani ten náš nebyl v tomto ohledu výjimkou. Dělali jsme v roce 2021 pro CS Mystery televizní pořad a netušili, jaká bude odezva ze strany diváků. Proto jsme ze zvědavosti několik dílů nahráli na YouTube a k našemu překvapení sklidily poměrně velký úspěch. Velkou roli v tom určitě sehrálo i to, že tehdy řádil covid, lidé se nudili a na internetu brouzdali víc než kdy jindy.

Sledovanost pořád narůstala a je skvělé, že zájem veřejnosti ani po těch několika letech nepolevuje. Na Tajemno a záhady stále přidáváme nová videa a pořád nás to naplňuje. Přiznám ale bez obalu, že mně ani mým kolegům už původní název projektu příliš nesedí. Od záhad a mystérií jsme se postupně poněkud odklonili. Daleko více nás zajímá historie a téměř zapomenuté události, které stojí za připomenutí.

Proč? Měli jste v době, kdy jste projekt spouštěli, k záhadám a tajemnu alespoň nějaký vztah?

Právě že vůbec žádný. Nikdo z týmu ho neměl. Svědčí o tom i fakt, že jsme v první sérii našich videí zblízka neukazovali žádná tajemná ani záhadná místa, spíše naopak. Chtěli jsme na ně poukázat z pohledu historie a ukázat našim divákům, co se na nich reálně odehrálo a co ne.

Z čeho jste při tvorbě scénářů vycházeli?

Byla to mravenčí práce. Nejprve jsme shromažďovali materiály, pověsti a další lidové narativy, a pak se zaměřovali na fakta. Navázali jsme úzkou spolupráci s odborníky z různých oborů, především s historiky, a poměrně rychle jsme dospěli k názoru, že některé skutečné události z dob minulých jsou mnohem děsivější, než tajemná místa, k nimž se pojí strašidelné legendy.

Zdeněk Horák: Můj kolega to hodně zjednodušil, ale u tajemných míst, která jsou mediálně takříkajíc profláklá, jsme se hodně často setkávali s jednou věcí stále dokola. A tou je, že v naší zemi existuje celá řada míst, kde se odehrály masakry či jiné příšerné tragédie, a nikdo o nich v souvislosti s duchy nebo temnými přízraky vůbec nemluví. A to i přesto, že se jedná o lokality, kde by rozhodně strašit mělo, pokud by duchové existovali, protože ti lidé umírali strašlivou smrtí. Dám vám příklad. Jak by vám asi chutnaly hranolky z rychlého občerstvení, kdybyste věděla, že přímo pod budovou a na rozlehlém parkovišti, kde právě teď obědváte, je masový hřbitov z napoleonských válek? Nikdo tam žádné negativní energie necítí, zatímco o pár desítek kilometrů dál, na proslaveném záhadném místě, kde se toho zase všeho všudy tolik nestalo, už ano. Přijde mi to přinejmenším zvláštní.

Jakub Bouček: Je to hodně o marketingu. Setkáváme se s tím dnes a denně, hlavně na některých hradech a zámcích, kde dělají všechno pro to, aby na základě různých pověstí upoutali pozornost návštěvníků. Ale to samé platí i o jiných lokalitách. Třeba o Branišovském lese koluje mezi lidmi nesčetně legend, vypráví se o něm podivné příběhy, které zavánějí něčím děsivým a nepříjemným. Ale popravdě neznám příjemnější lesopark, než je ten Branišovský. A přijde mi doopravdy úsměvné, že tam můžete na jednom místě potkat na procházce nejen maminky s kočárky, ale i lovce duchů, kteří mají vytažené detektory a čekají, až jim začnou blikat. Já si ale myslím, že mrtvých není třeba se bát. Na rozdíl od živých.

Pane Boučku, zažil jste někdy něco tajemného, nevysvětlitelného?

Bohužel. Ještě nikdy jsem se neocitl v situaci, kterou bych si nedovedl racionálně vysvětlit.

Takže duchovno a věci mezi nebem a zemí vás nezajímají?

Naopak. Stejně jako všichni ostatní se i já bojím smrti a vůbec nepochybuji o tom, že chci doufat v existenci posmrtného života. Rozhodně si netroufám tvrdit, že nic takového není, nebo že vím s naprostou jistotou, co se děje po smrti. Zároveň si ale vůbec nedovedu představit, že bych jednou chtěl jako duch někoho strašit, nebo si povídat s nějakými nadšenci přes blikající diody přístrojů. I já však toužím po víře, že existuje něco, co nás všechny přesahuje. A určitě v tom nejsem sám. Vždyť lidé dnešní doby, stejně jako všichni jejich předci, hledají jakýkoliv možný důkaz o životě po životě. Je úplně jedno, jestli je spatřují v léčivých studánkách, nebo blikajících diodách duchařských přístrojů. Rozumím tomu.

S kolegy jste navštívili bezpočet historicky významných míst. Objevili jste na nich něco konkrétního, u čeho byste si řekli: „Tohle je opravdu zajímavé!“?

Mnohokrát. Ale bylo to pro nás zajímavé z úplně jiného důvodu, než byste asi čekala. Určitě je v naší zemi nesčetně míst, kde se kdysi dávno v minulosti odehrála nějaká výrazná tragédie, a člověk ví, že tam k ní došlo. V takovém případě k podobným lokalitám, pokud člověk není úplný hlupák, přistupuje s pokorou a úctou. Příkladem může být například Terezín. Na každého působí svou jedinečnou atmosférou a v návštěvnících vyvolává opravdu silné pocity.

Zdeněk Horák: Já měl v terezínském krematoriu, když jsme stáli přímo u pece, husí kůži. Tak potichu, jako tenkrát, jsem na kameru při natáčení ještě nikdy nemluvil. A přestože jsme se tam snažili bavit o Terezíně ryze racionálně, všechno tam na mě padlo.

Jakub Bouček: Otázkou je, zda bychom něco takového, až mrazivého, cítili, kdybychom o historii toho prokletého místa nevěděli vůbec nic.

Takže abychom to shrnuli, cílem vašeho projektu nikdy nebylo, abyste se pokoušeli pátrat a objasňovat záhady?

Spíš nám šlo o to, abychom diváky upozornili na něco jiného. Že zatímco lidé často hledají tajemno na úplně absurdních místech, v naší historii existují reálné příběhy, které se skutečně staly, a ty jsou, z mnoha důvodů, opravdu děsivé. Podle našeho názoru si zaslouží mnohem větší pozornost, než legendy a lidové povídačky.

Neumím si představit, co by vás dva mohlo vyděsit.

Máte pravdu. Vyděsit nás, to už je poměrně problém, protože pro své sledující připravujeme jedno video týdně a už jsme viděli a slyšeli ledacos.

Já mám legendy ráda, protože jsou součástí našeho kulturního dědictví. Často obsahují silné příběhy, které oslovují naši představivost a zároveň vytváří jakýsi most mezi minulostí a přítomností. Zůstaňme proto u nich. Z vaší tvorby mě velmi zaujalo zpracování příběhu slavného malíře Josefa Mánesa, jednoho z nejvýznamnějších představitelů českého romantismu a původního autora kalendária na Pražském orloji (1866). Uvedli jste, že se k jeho osobě váže zajímavá pověst. Prý se měl Mánes během jedné noci proměnit ve vlkodlaka. Můžete našim čtenářům ve zkratce vysvětlit, co se vám při pátrání po zdroji této legendy podařilo odhalit?

O Mánesovi se šířily fascinující příběhy. Podle jedné legendy měla jeho smrt způsobit dávná kletba orlojníka Mistra Hanuše, který si údajně nepřál, aby podobu Staroměstského orloje v budoucnosti kdokoliv měnil. Jiná pověst zase praví, že nadaného malíře pokousali vlkodlaci a on se v něj také nakonec proměnil. Mělo se to stát při jeho dlouhodobém pobytu na krásném zámku v Čechách pod Kosířem, sídle Silva-Tarouců, starého šlechtického rodu. Je zcela nezpochybnitelné, že vztah Josefa Mánesa s touto rodinou představuje v jeho životě i tvorbě zcela zásadní kapitolu.

Přišli jste na to, co bylo jádrem těchto podivuhodných legend? Proč si lidé, kteří Mánesa kdysi znali, mysleli, že je prokletý?

Těch důvodů je víc. Přestože byl tento slavný a bohatý umělec po všech stránkách úspěšný, začal se na konci svého života chovat jinak a velmi podezřele. Jak jsme uvedli v našem dokumentu, v jeho psychice se něco výrazně změnilo. Například najednou začal dělat gramatické chyby při psaní dopisů a ví se i to, že v jakémsi záchvatu šílenství vytíral svými plátny podlahu. Bylo toho ale mnohem víc. Byl prý spatřen, jak v pyžamu bloudí ulicemi nebo jak se svíčkou v ruce chodí okolo Staroměstského orloje. Děsivé ale bylo především to, že se tyto psychické změny, jimiž podle všeho malíř skutečně procházel, objevovaly na sklonku života i v jeho tvorbě. Svým autoportrétům Josef Mánes přimalovával ostré vlčí drápy i zuby a stále více se ve svých dílech věnoval vlčí tematice.

Co to mohlo způsobit?

V zámku v Čechách pod Kosířem mají jasno, podle pověsti za to mohli Silva-Taroucové. Během jednoho z mnoha společných večerů Mánesa přijali do rodiny tím, že ho nakazili vlkodlactvím. Kastelán, s nímž jsme dělali rozhovor, nám naznačil, že to byli vlkodlaci.

Indicie jsou prý všude, kam se podíváte. Prastarý rod Silva-Tarouců má už odnepaměti ve svém erbu smečku vlků, a dokonce se považují za potomky Rhey Silvie, matky Romula a Rema. Chlapců, kteří byli podle legendy odkojeni vlčicí.

A jak se na to všechno díváte vy, svým skeptickým pohledem?

Lykantropii dnes lékaři považují za duševní poruchu a Mánes se od Silva-Tarouců samozřejmě nemohl něčím takovým nakazit. My s kolegy vycházíme hlavně z faktů. Slavný malíř zemřel v roce 1871 ve věku 51 let. Tehdejší lékaři jako příčinu smrti určili ochrnutí mozku, ale dalo by se uvažovat i o tom, že tohle všechno bylo přímým důsledkem skutečnosti, že měl pokročilé stadium syfilidy. Jeho milostný život byl velmi bouřlivý, takže to není nemožné.

Měli jste někdy při natáčení pocit, že jste svědky něčeho, co vám hlava nebere?

Stalo se to několikrát. Na nejvyšším stupni pomyslného žebříčku všech absurdit, s nimiž jsme se setkali, se dodnes hrdě vyjímá Ježíš na Oravě. Zdokumentovali jsme neuvěřitelný příběh o muži, který stvořil něco, co obdivuje celé věřící Slovensko. Udělali jsme s ním rozhovor.

Jak jsme se dozvěděli, před rokem 1989 byl tento pán přesvědčeným komunistou a poměrně vysokým funkcionářem. Když režim padl, začal úspěšně podnikat ve stavebnictví a dal se na víru. Někdy okolo padesátky začal přemýšlet, co by mohl udělat pro to, aby po sobě něco pěkného na Slovensku zanechal. Často o svém přání mluvil a jeden z jeho zaměstnanců mu vnuknul myšlenku, aby vyrobil monumentální sochu Ježíše. Takovou, jakou mají v Rio de Janeiru.

Svůj úkol pan stavitel pojal po svém. Nejprve začal mít vidění a jasnovidné sny. A pak na pozemcích, které mu nepatřily, začal v roce 2008 navzdory nesouhlasu některých majitelů a bez stavebního povolení stavět rozsáhlý komplex s cílem vytvořit jedinečné poutní místo. Postupně lidi, kterým pozemky patřily, donutil k prodeji, a dokonce se i soudil. A věřte nebo ne, soud vyhrál. To je za mě zcela nepochopitelné a svým způsobem opravdu záhadné. Nevěřili jsme, že by se něco takového mohlo v 21. století reálně odehrát.

Ještě něco vás na tom příběhu zaujalo?

Fascinovala nás i duchovní proměna toho stavitele, jak se z komunistického funkcionáře stal bigotně věřící člověk, který s obrovským úsilím „páchá dobro“ za každou cenu. Podle svých slov se mu všechno, co dělal a stavěl, nejprve zjevovalo ve snech a duchovních vizích, a tak i přes obrovské náklady, které hradil sám, na louku stále přidával nové a nové sochy, přistavěl kapličku, amfiteátr, vybetonoval cestu.

Zdeněk Horák: Cílevědomost toho člověka nezná mezí a zároveň si zaslouží i obdiv. Nebýt takových lidí, kteří jdou tak oddaně za svými sny, spousta věcí na světě by se ani nestala.

Kde se největší socha Ježíše na Slovensku nachází?

Toto poutní místo dostalo podle nedalekého kopce název Rio de Klin, postupně se pořád rozšiřovalo o další prvky a dnes tam ročně zamíří tisíce věřících z celého Slovenska i ze zahraničí. Najdete jej kousek za Oravskou přehradou a lidé, kteří se tam přišli přiblížit Bohu, tvrdí, že je to krásné a v mnoha ohledech jedinečné mystické místo. To já jako realista posoudit nedokážu, ale je tam krásně.

Jaké je vaše nejsledovanější video?

Absolutně nechápeme proč, ale podle statistik YouTube naše diváky nejvíc oslovuje příběh obce Maříž, která se nachází v hraničním pásmu mezi Českem a Rakouskem. V 50. letech tato moravská obec nebyla vysídlena ani srovnána se zemí (narozdíl od mnoha jiných vesnic, určených k likvidaci). Pravé důvody, proč si zrovna tato vesnice zasloužila zvláštní zacházení, dodnes neznáme. Jisté ale je, že v 70. letech byla Maříž od zbytku republiky oddělena signálním drátěným plotem, aby se předešlo „neoprávněným“ útěkům za hranice. Říkalo se tomu mařížský pytel.

Koneckonců, do Rakouska to bylo z obce jen několik stovek metrů, což bylo blíž než odjinud. Do vesnice jste se proto mohli dostat jen branou, kterou vojáci zamykali a hlídali ve dne v noci. Starousedlíci se museli při každém návratu domů prokazovat občankou, a když za někým přijela návštěva, měla povinnost předem se ohlásit. Zkrátka bez důkladné kontroly nesměl nikdo dovnitř ani ven. To samozřejmě způsobilo, že mladí odešli a vesnice začala upadat, zejména po uzavření jediného zdejšího obchodu s potravinami. Ale to není všechno. Je zde fascinující i skutečnost, o níž se žijící pamětníci bojí mluvit ještě dnes.

Povídejte.

Do vesnice čas od času přijíždělo větší auto se záclonkami, které nikdo z vojáků, hlídajících hranici, nesměl zastavit, natož kontrolovat. Jakmile se gazík ocitl v areálu, obyvatelé vesnice nesměli vycházet ze svých domů a vojáci se otáčeli čelem vzad, aby nic neviděli. Ví se jen to, že zpátky do republiky už se v autě přes bránu vracel jen řidič. Byli to tajní agenti, kteří byli vysíláni na své mise? Děti funkcionářů, které měly v uvozovkách nárok na kvalitnější studium v zahraničí? To nikdo neví a hypotéz může být víc.

Největší záhadou pro mě osobně ale zůstává, jak mohla Maříž, tato v mnoha ohledech soužená vesnice, přežít až do dnešních dnů. Je to nevídaný zázrak, protože v roce 1989 tam byly jen jednotky obyvatel a spousta opuštěných a zchátralých domů.

Jaké historické záhady vás nejvíc oslovují?

Já inklinuji především k 19. a 20. století, tedy k historii, která je nám ještě poměrně blízká. Odehrálo se mnoho událostí, o nichž většina lidí nemá ani tušení, a podle mého názoru je to velká škoda. Třeba právě teď zpracováváme téma posledního dokonaného únosu letadla v Československu. Stal se v roce 1989. Šlo o příběh dvou slovenských učňů, kteří se zhlédli ve filmu Rambo. Odcizili tatínkovi jednoho z nich zbraně, upilovali hlavně a vydali se na pražské letiště, kde úspěšně dokázali unést maďarské letadlo. Problém byl v tom, že neuměli maďarsky ani anglicky, takže potřebovali tlumočníka. Do USA, kam se učni původně chtěli dostat, nedoletěli. Ale i tak se jim podařilo doletět do Frankfurtu, kde byli zatčeni. Je to parádní příběh, který podle nás stojí za zpracování.

Co dodat? Popravdě nemám ani tušení, proč jsou některá naše videa o poznání úspěšnější než jiná, přestože nabízíme i mnohem zajímavější pohledy do historie. Třeba díl o JZD Slušovice a mýtech, které okolo nich přetrvávají, nám doslova trhal rekordy.

Pokud bychom ještě zůstali u tajemných míst a legend, kterými jste se s historiky zabývali, mám důležitou otázku. Přišli jste někdy ve spolupráci s nimi na něco opravdu významného? Na nějaký objev, který stojí za zmínku?

Určitě. V rámci devíti křížů, které jsou považovány za jedno z nejtajemnějších míst ČR, jsme přišli s hypotézou, odkud by mohla tato legenda pocházet. Málo se totiž ví, že tyto tajemné kříže nejsou spojené pouze s dálnicí D1. Stejná legenda o duchovi mrtvé nevěsty v bílých šatech a svatbě, která skončila brutální smrtí devíti lidí, se objevuje i ve východních Čechách v Červeném Kostelci v Podkrkonoší. A je dokonce asi o sto let starší, než ta u Domašova! Fascinující je, že určité nápovědy, kde bychom mohli kořeny této legendy najít, nám poskytla i Božena Němcová. O devíti křížích se zmiňuje ve dvou svých knihách, v Národních báchorkách a pověstech a zcela překvapivě i v Babičce. Devíti křížům se věnoval i Alois Jirásek a mnozí jiní.

To mě zajímá. Můžete to rozvést?

Když si dáte tu práci, skutečně můžete oněch tajemných devět křížů najít i v Červeném Kostelci. Vypadají ale úplně jinak, než majestátní dřevěné kříže na odpočívadle u dálnice D1. Jedná se o kamenný, poměrně nenápadný kříž, na kterém jsou další křížky, celkem jich je devět. Navíc jsme zjistili, že v Kostelci také kdysi stávaly velké dřevěné kříže na památku krvavého masakru. Jenže místní se jim vyhýbali, a když dřevěné kříže vlivem povětrnostních podmínek uhnily, nesnažili se o jejich obnovu. A tak tam byl místo nich vybudován nový památník s devíti kříži, vytesanými přímo v podstavci.

A ta hypotéza, se kterou jste přišli?

Řeholní řád, který vlastnil a spravoval oblast okolo moravské Velké Bíteše, měl kdysi své působiště i ve východních Čechách, kde pověst o devíti křížích původně vznikla. Na základě mnoha indicií se proto domníváme, že právě mniši tuto dávnou legendu přenesli z Červeného Kostelce až k Domašovu. Důvod je neznámý, ale dá se předpokládat, že mělo jít o jakési morální ponaučení. Kdo u D1 jako první vztyčil kříže a proč si vybral zrovna toto místo, aby na legendu upozornil, se samozřejmě neví. Myslím si však, že nebudu daleko od pravdy, když řeknu, že to byl nějaký nadšenec, který to považoval za svou povinnost a službu pro budoucí generace.

V čem myslíte, že je váš kanál Tajemno a záhady jedinečný?

Když se na něj dívám zpětně, tak doufám, že jsme už vytvořili hromady připomínek toho, jak absurdní naše historie často byla. Do současnosti přináší poselství, že ať už je lidská víra jakákoliv, pořád máme tendence vzájemně se vraždit ze zcela nesmyslných důvodů. Neměli bychom na to zapomínat. A v čem ještě jsme na sebe pyšní? Snažíme jsme se divákům zcela bez příkras předložit nesčetně skutečných událostí, o nichž by jinak možná ani nevěděli. Dozvídají se, že klasické narativy typu „husité byli hodní a katolíci ti špatní“ nebo „první republika = zlatý věk naší historie“, vůbec nemusí platit. Vždycky je tam ještě něco jiného a v tom vidím náš největší přínos.

Historii píší vítězové.

Právě. Je třeba ji brát s nadhledem a snažit se získat co možná největší úhel pohledu.

Předtím jste se zmínili o Terezíně. Přišli jste i tam ve spolupráci s historiky na nějaké nové souvislosti?

Zdeněk Horák: Myslím, že celé období druhé světové války už je probádáno tak, že se nic nového z naší pozice dokumentaristů ani najít nedá. Je to jako hledat jehlu v kupce sena, kterou už milionkrát před námi prohledával někdo jiný. Občas se nám ale výběrem témat podaří vzbudit nebývale silné emoce, když lidem připomeneme historii, která se takříkajíc nehodí a kterou by někteří nejraději vymazali z paměti národa. Třeba díl Slovácko se nesúdí, ale hajluje vzbudil ohromné, často velmi negativní ohlasy. My ale nemůžeme za to, že se to tak bez nadsázky opravdu stalo. Nechceme přepisovat dějiny. Naopak, dali jsme si za cíl ukazovat je lidem popravdě a s lehkou ironií. Milujeme totiž skutečné příběhy, které jsou v mnoha ohledech absurdní.

Co plánujete do budoucna?

Chtěli bychom se ve větší míře věnovat i mýtům a historii Slovenska, jenže bohužel, současná politická situace nám v tomto ohledu příliš nenahrává. Je totiž velký problém najít slovenské historiky, kteří by dnes byli ochotní mluvit o citlivých tématech, jako je Slovenské národní obrození nebo Slovenský štát. Obě tato témata s Devínem, kde jsme natáčeli, úzce souvisí. Určitě ne u všech, ale rozhodně u části slovenských historiků už narážíme nejspíš na nějaký typ autocenzury, a to je vážně děsivé. Tohle jsou jasné známky, že se Slovensko pomalu, ale jistě vrací do doby, která panovala ještě před Sametovou revolucí.

Jaká historická záhada, kterou jste jako dokumentaristé řešili, vám utkvěla v paměti a podle vás by ještě stála za vzpomínku?

Moc hezkou záhadu jsme řešili v Kutné Hoře, kde se podle dobových záznamů z kronik a jiných textů stal v roce 1420 kutnohorský masakr. Došlo k němu ve jménu víry, v rámci církevních šarvátek mezi katolíky a husity. Papeženci měli zavraždit stovky až tisíce kališníků, přívrženců učení Jana Husa. Jejich těla prý po brutální popravě naházeli do důlních šachet, kde se kdysi hojně těžilo stříbro.

Dodnes můžete na Kaňku obdivovat památník této tragické události. Mnozí současníci tvrdí, že právě zde, v blízkosti kopce Kaňk (dříve známého jako Špimberk), kde se to celé mělo odehrát, už spatřili celé procesí mlžných postav a duchů těchto zavražděných lidí. Občas se prý přímo na kopci ozývají podivné zvuky a žalostné výkřiky těch, kdo ani po své smrti nenalezli pokoj a klid. Celý tento příběh má ovšem jednu drobnou, roztomilou vadu, a tou je, že se to celé odehrálo v úplně jiné části Kutné Hory.

Opravdu?

Ano. Těla zavražděných ve skutečnosti spočívají ve štolách o pár kilometrů dál, na místě, kde jsou dnes zbudovány krásné vily, pod malým náměstíčkem s rozkošnými kontejnery na tříděný odpad, nedaleko dnešního atletického stadionu. Sice zde také najdete pomníček, ale už je výrazně menší a nenápadnější než ten, který je na kopci. A jak říká ve videu můj kolega Zdeněk, je to dobře. Život musí jít dál. Jen těžko bychom totiž našli jen jediný kilometr čtvereční, kde nikdo nikdy nezemřel. Teď mě tak napadá: Psali jste někdy v Záhadách života o Růžovém paloučku?

Nevzpomínám si.

Růžový palouček je zásadní mystické místo české historie, svatostánek republiky, který má připomínat utrpení našich předků. Na růžovém paloučku se v určitých okamžicích scházely davy o velikosti až desítek tisíc lidí, přestože se na něm ve skutečnosti nejspíš nikdy nic zásadního neodehrálo. Není to fascinující?

Mohl byste to rozvést?

Rád. V České republice existují celkem tři růžové paloučky. My jsme natáčeli ten, který je u Morašic nedaleko Litomyšle. Má jít o velice mystické místo, kde se měli po roce 1620 čeští bratři v čele s Janem Amosem Komenským, když se nedobrovolně loučili s vlastí, poklonit a nabrat si prsť hlíny na památku. Měla to být poslední zastávka k modlitbě, než člověk, který prchá před náboženskou či politickou persekucí, překročí hranice své milované rodné země.

A teď k pověstem. Říká se, že na růžovém paloučku není možné vysadit nic jiného, než plané růže, ničemu ostatnímu se tam prý z dlouhodobého hlediska nedaří. Legenda také praví, že běda tomu, kdo se pokusí růžový palouček znesvětit, třeba jen utrhnutím růže. Takového nestoudníka totiž postihne nemilosrdná magická kletba. Zdejší růže jsou posvátné. Prý vyrostly ze slz těch, kteří se nadobro museli rozloučit se svou vlastí.

Pravda, tohle všechno může znít jako pohádka, ale jisté je, že o zvelebení růžového paloučku se zasadil i první český prezident Tomáš Garrigue Masaryk. A navíc, slavnostní projev zde měl v roce 1921 (před asi 60 000 lidmi) Alois Jirásek. Pietního aktu se tehdy účastnili i potomci Jana Amose Komenského, kteří kvůli tomu přijeli z USA.

Proč se ale kdysi právě sem, na jednu konkrétní loučku mezi poli, sjížděli lidé, kteří museli opustit republiku?

Tuto otázku jsme si pokládali také. Určitou odpověď nám nabídl knihovník Jakub Rychtar, který nám řekl, že mělo jít o kultovní místo, kde probíhala tajná náboženská shromáždění už v 15. století. Tedy ještě dávno před bitvou na Bílé hoře. Právě sem se totiž měli chodit modlit příslušníci Jednoty bratrské nebo jiných církví, kterým byla katolíky víra zakazována. Byli vykázáni z kostelů, a tak si našli vlastní posvátné místo. Také se ví, že v 19. století byl růžový palouček častým cílem spiritistů, kteří také měli s katolíky značné problémy. V souvislosti s paloučkem existuje i další legenda, která zase vypráví o zde zakopaném a již dávno ztraceném posvátném kalichu, jenž měl být obdařen zázračnou mocí.

K čemu jste při pátrání dospěli?

Celý příběh růžového paloučku sice může znít absurdně, ale navzdory všemu sehrál poměrně důležitou roli v době našeho národního obrození. Lidé si tam chodili připomínat Jana Amose Komenského a mnohé další exulanty, kteří byli donuceni opustit českou vlast a právě sem se před odchodem přijížděli modlit. Zní to všechno opět moc hezky, až na zásadní detail. Opravdu je pravděpodobné, že se čeští bratři jezdili loučit s vlastí právě do Litomyšle, která byla ještě tak daleko od hranic?

Musíme mít na paměti, že k tehdejšímu státnímu útvaru patřila ještě část polského Slezska. Možná je tato vzdálenost tím pravým důvodem, proč v naší zemi existují ještě dva další růžové paloučky. Jeden z nich je v Černé vodě u Žacléře (který je mnohem blíže Polsku) a další najdeme v Suchdole nad Odrou. Jeho historie se však dotýká exulantů, žijících v první polovině 18. století.

Takže jak to podle vás s Komenským a růžovým paloučkem vlastně bylo?

Dávalo by o trochu větší smysl, kdyby se Komenský loučil s rodnou zemí na růžovém paloučku u Žacléře, ale i tak se to zdá být velmi nepravděpodobné. Jak už jsem řekl, polské Slezsko bylo tehdy ještě součástí Koruny české, a tak nevím, proč by se zrovna u Žacléře zastavoval a slzel nad svým osudem, když měl k tehdejším hranicím ještě tak dlouhou cestu. Historici se navíc shodují na tom, že Komenský nejspíš nikdy na žádném z růžových paloučků hrst hlíny nenabíral, tak sentimentální nebyl. Ale jako náš nejznámější emigrant dodal pověstem, které byly pro české národní obrození tak důležité, potřebnou věrohodnost. Stalo se to ale až mnoho let po jeho smrti…

Jitka Svobodová

Převzato z časopisu Záhady života

 

Vložil: Redaktor KL

HP, Záhady života, Tajemno a záhady, Jakub Bouček,