Jak komik Jarda Štercl položil evropské divadlo. Sobota Jaromíra Janáka
komentář
03.05.2025
Foto: Se svolením České televize
Popisek: Jaroslav Štercl v televizním filmu Sedm koní a vavříny
Vzpomínám na doby, kdy v Karlínském divadle řídil svůj slavný orchestr slavný Karel Vlach a divadelnímu orchestru vládl železnou rukou dirigent Miroslav Homolka, jehož nablýskaná pleš oslňovala odrazem divadelních reflektorů až nahoře v poslední řadě na galerii.
V těch dávných dobách, kdy herci byli herci, a ne matné postavy, domnívající se, že účinkování ve slabomyslných televizních seriálech je opravňuje pronášet prapodivná moudra ve sdělovacích prostředcích, v dobách, kdy herci většinou nemívali problém s nadváhou a oteklá panděra jim nepřetékala nad těžko dopnutelnými kalhotami, v dobách, kdy herci nenastupovali večer na jeviště jako vojáci do předem prohrané bitvy, v šerém dávnověku, kdy herečky i zpěvačky byly přirozeně krásné, šikovné a schopné (i když občas i všehoschopné), v dobách, kdy se zacházející hvězdy nepokoušely předstírat směšnými plastickými operacemi, že jsou mladé dívky, i když jim praskají kolenní i jiné klouby a jejich plastikou stažené vrásky kolem úst činí jejich řeč nesrozumitelnou, v oněch dobách ještě bývalo divadlo divadlem.
Tehdy jsme taky věděli, že na jevišti se během hry nemá improvizovat, že ne všechna extempore dopadnou tak, jak si jejich autor představuje (a divák pak jen udiveně kouká), a taky že ne každý herec umí improvizovat, pročež jsou i jedinci, kteří si při neočekávané jevištní příhodě raději strčí nitroglycerin pod jazyk v obavě ze smrti na prknech, co znamenají svět – a přesto se často improvizovalo. Ideální ovšem bylo, když jsme improvizaci mohli přenechat těm, kdo ji opravdu uměli, a na jejich umění se pást. Což bohužel taky nešlo pořád, neboť oni mistři si při improvizaci začasté vystřelili právě z nás. A tak na jevišti občas začal boj o život…
Milan Chladil, který byl proslulý skvělou pamětí a nic ho nevyvedlo z míry, testoval naše nervy i tak, že nám po příchodu do hry na jevišti často řekl:
„Tak jsi přišel, viď?“
Dostával nás do rozpaků, protože lakonické „jo“, případně v lepší společnosti „ano“, dychtivému divákovi neposkytovalo ten pravý požitek, ale o moc víc s tím ten, kdo nebyl zrovna glosátor, hnout nemohl. Já jsem se z toho většinou vykroutil replikou: „Ano, jsem tady…“ na kterou jsem okamžitě navázat svou rolí: „… a přinesl jsem ti psaní.“
Horší to bylo, oznámil-li Milan někdy slečně: „Jste pěkně oblečená.“ Slečna, která otázku nečekala, pak musela zareagovat podle charakteru své role. Buď nevinný pohled někam nahoru, zapýření se, trocha rozpačité zavrtění tělem, pohled k zemi a nechat drzouna, ať se z problému, který si zavařil, dostane sám, anebo se v rolích odvážnějších děv (zvláště když herečka měla v sobě již pár panáčků něčeho tvrdšího) Milanovi stalo, že k němu přiletěla replika: „Řekněte slovo a já to všechno sundám!“
Což většinou ani Milan nečekal a dostával se z toho větou typu:
„Přijdu za vámi po představení do šatny.“
(Načež už poloomdlelou herečku Milanův spojenec, jiný kolega, pohotově odtáhl z jeviště do zákulisí, kde do sebe vrazila další skleničku, čímž se dostala do provozní teploty, a i přes její ještě méně srozumitelnou výslovnost se pak hrálo dál...)
Mistrem světa v pohotové improvizaci byl ale Jarda Štercl.
Starší diváci vědí, že Jarda na to měl. Mnozí si ho dodnes pamatují z televizních soutěží, kde svými encyklopedickými znalostmi udivoval diváky, které předtím vůbec nenapadlo, že lidový komik může být vzděláním právník a že dokáže dlouhé minuty mluvit o všem od architektury po dějiny divadla způsobem, jakým by to nedokázali ani odborníci v těchto oborech.
My ze zákulisí jsme ho pak znali jako soustředěného herce, který ve chvíli, kdy nebyl na jevišti, seděl na schodech s cigaretou a skleničkou vína a čekal na další výstup. Pak vlétl na jeviště jako sopka těsně před výbuchem, a když zahlédl plné hlediště, přišla náhlá erupce. Nabitý nekonečnou energií vymýšlel neustále nové a nové situace, kterým se lidé nahlas v hledišti smáli, až slzeli, a my na jevišti smích jen stěží zadržovali (a ani nechci říct, co se po jedné Jardově replice přihodilo jedné z našich kolegyň…) Když pak dohrál, sedl si Jarda opět na schůdek vedle jeviště, dokouřit rozkouřené cigárko a dopít vínko.
Sám se ale kupodivu nepovažoval za herce, nýbrž, jak nám jednou řekl, za obyčejného šmíráka z kabaretu. V divadle byl skvělý, ale jeho parketou byly skutečně kabarety, kde měl ještě větší kontakt s publikem.
Dole na Václavském náměstí, ale trochu výš, než býval automat Koruna, je hotel Ambassador. Tam býval pověstný kabaret, do kterého chodívaly po představení tanečnice z divadel, aby si jako balet divadla Ambassador přivydělaly k bídným divadelním gážím. Zde pravidelně účinkoval i Jarda Štercl a spousta jiných pražských umělců.
Tam jednou Jarda udělal extempore, kterým předčil všechny své životní improvizace. A kupodivu si je tentokrát nevymyslel sám. Jednou když skončil s výstupem a vrátil se ke svému červenému, přišel k němu šéf kabaretu a něco mu pošeptal. Štercl zbledl jako stěna, zavrtěl hlavou, ale ředitel na něj naléhal, a tak komikovi nezbylo, než ještě jednou vykročit před nabitý sál. Před nově natěšeným jásajícím publikem si zjednal ticho, a pak řekl:
„Právě přišla zpráva, že zemřel Leonid Brežněv.“
Sál začal jásat a volat slávu komikovi, o kterém si mysleli, že právě pronesl svůj nejodvážnější vtip.
V zákulisí pak vnuk bavorského obchodníka s chmelem Jarda Štercl upadl na židli a prohlásil: „A teď si tady počkám, dokud si pro mě nepřijdou...“
Divadelní latina říká, že od té doby komik Jarda Štercl (1919-1996) začal vadnout a chřadnout – stejně jako režim, jehož konec vlastně z jeviště kabaretu ohlásil. Jenže (podle toho, jak to dnes vypadá) stejně jako s nimi to bohužel dopadlo i s evropským divadlem.
Vložil: Jaromír Janák