Jak Saša Rašilov starší dokázal být pokaždé úplně jiný a proč nechtěl soupeřit s Burianem a Haasem. Tajnosti slavných
07.05.2025
Foto: Národní filmový archiv - Lucernafilm
Popisek: Saša Rašilov starší jako vycpavač zvířat Václav Barvínek v komedii Otakara Vávry Přijdu hned
Jako by se neustále pohyboval mezi rolí a sám sebou. Film neměl rád a netajil se tím, že když už nějakou nabídku přijme, činí tak především z finančních důvodů. (Pokračování z pondělí 5. května)
Na jevišti Národního divadla byl nejčastěji obsazován v polovině dvacátých let, i když většinou do vedlejších rolí. V roce 1924 hrál Saša Rašilov starší ve 22 inscenacích, o rok později dokonce ve 24, přestože si vybíral a z těch, které mu neseděly, že vždy dokázal vykroutit. Často hrál příživníky, úzkoprsé maloměšťáky a různě pokřivené charaktery, které ztvárňoval s nadhledem i pochopením a dodával jim tragikomičnost. V dobových komediích i klasickém repertoáru je komentoval rovnou během představení a otevřeně se při tom obracel k publiku. Jako by se neustále pohyboval mezi postavou a sám sebou, svéráznými vstupy odhaloval jejich směšnost, přízemnost a ubohost. A dotvářel je i fyzicky. Ohnutý hřbet a servilnost před nadřízenými rázem mizely a měnily, jakmile stanul před podřízenými, a rozehrál povýšenecké naparování, které ještě umocňovala jeho korpulentní postava. A Národnímu divadlu zůstal věrný až do smrti.
V každodenním opojení
Přestože získal elementární základy hereckého řemesla v kabaretech, zůstal tvůrčí, nenucený a bezprostřední. Neměl své osvědčené triky, jak publikum rozesmát, vždy vycházel ze situace, takže každé jeho představení bylo jedinečným originálem. Jeho humoru dokreslovaly podtóny mohutná postava, kulatá, usměvavá a „švejkovsky“ tvárná tvář, připomínající přerostlé dítě, a hluboké, bystré a šelmovské oči, kterými ale dokázal i zlostně blýsknout, z něho šel strach, třeba jako správce v Jiráskově Lucerně. Navíc byl navzdory své kulatosti překvapivě mrštný a energický a dokázal rozhýbat i předměty na scéně, aby ožily a posloužily jeho komickému záměru. Humor byl jeho neodmyslitelnou součástí a považoval ho za projev vnitřní pohody i opojení každodenním životem, takže ani kolegové nedokázali rozpoznat, kdy hrál či mystifikoval a kdy nikoliv. Navzdory úspěchu filmového Švejka se ale během velkolepého startu českého filmu, a především komedie načas odmlčel, protože se mu prý nechtělo soupeřit o místo na slunci s Vlastou Burianem a Hugo Haasem. Před kameru se vrátil v roce 1935 a netajil se tím, že tak učinil především z finančních důvodů. Film prostě neměl rád. K dalším komickým hrdinům se nechal přemluvit teprve v roce 1937. V komedii Otec Kondelík a ženich Vejvara, natočené podle stejnojmenného příběhu Ignáta Hermanna, která nemilosrdně odhaluje zkostnatělou morálku českého maloměšťáka přelomu 19. a 20. století, si zahrál magistrátního radu Hupnera a naplno mohl popustit uzdu svému sarkasmu jako advokát Mach v satiře Martina Friče Mravnost nade vše.
Křehká legrace s podtónem tragédie
Pak už se nechával přemluvit stále častěji, životní roli mu ale nabídl až v roce 1942 Otakar Vávra v sentimentální komedii Přijdu hned, k níž společně napsali scénář. Zatímco Rašilovův vycpavač zvířat Václav Barvínek tráví 24 hodin za mřížemi kvůli malichernému sporu, příbuzní ve snaze najít ukrytý šek na milion od zesnulého strýce vyrabují celý jeho majetek. Ve vile zůstane jen opuštěný bernardýn Ivan, kterého se dobrácký Barvínek ujme. Komedie se stala posledním filmem Anny Letenské, která se během natáčení musela denně hlásit na pražském gestapu. Po poslední klapce byla uvězněna, a pak převezena přes Terezín do rakouského Mauthausenu, kde byla krátce nato zastřelena. Do téhož koncentračního tábora, v němž už dříve zemřel populární písničkář Karel Hašler. Když se pak o vánočních svátcích diváci v kině díky jejímu výkonu v roli rázné domovnice Koubkové váleli smíchy, netušili, že je už dva měsíce mrtvá.
Přijdu hned:
Nesmrtelný oficiál
Otakar Vávra ho později obsadil ještě dvakrát, jako frátera Bartolu v dramatu Rozina sebranec a jako tupého pekaře a konšela Hrušku v historické komedii Nezbedný bakalář, po válce se stal nepřehlédnutelným mimo jiné i jako hostinský Tatrmuž v komedii Hostinec „U kamenného stolu“. Milovníci filmů pro pamětníky ha ale mají nejspíš navždy zapsaného v paměti hlavně jako geniálního a věčně nervózního hlavního hrdinu v komedii Rodinné trampoty oficiála Tříšky. Komický kulaťoučký oficiál mu v roce 1950 vynesl druhou Národní cenu, první získal už v roce 1941 za své výkony na jevišti. A v roce 1953 dostal titul Zasloužilý umělec. Za jeho vůbec nejlepší je považován výkon ve filmu divadelního režiséra Alfréda Radoka z roku 1948 Daleká cesta. Psychologické drama o utrpení Židů během druhé světové války se ale nesetkalo s pochopením nastupujících komunistických cenzorů. Sice sklízelo úspěchy v zahraničí, přesto bylo promítáno jen krátce v mimopražských kinech, a pak skončilo v archivu. Teprve v roce 1991 ho mohli znovu zhlédnout televizní diváci.
Vášnivý sběratel
S Radokem pak spolupracoval ještě jednou v roce 1952 na filmové adaptaci divadelní hry Václava Klimenta Klicpery Divotvorný klobouk, v níž ztvárnil lakomého kupce Koliáše, kterému se jeho hamižnost vymstí. I tento film byl ale také smeten ze stolu jako nepřijatelný, protože v něm chyběla budovatelská atmosféra stalinské éry. Naposledy stanul před kamerou v roce 1953 jako bezohledný kavárník Stýblo v kriminálním dramatu Kavárna na hlavní třídě, které natočil režisér Miroslav Hubáček podle stejnojmenné knihy Gézy Včeličky. Saša Rašilov byl vášnivý sběratel starožitností, především hodin. V době svých začátků v Národním divadle vypomáhal zadarmo v pražském starožitnictví Emila Bernera, později nashromáždil ve vile na Zbraslavi velkou sbírku nejrůznějších pokladů. Miloval je právě proto, že na něj dýchaly historií, naučil se renovovat starý nábytek a o svém koníčku také dokázal s velkým zaujetím sáhodlouze vyprávět. Mluvil o něm i v jediném rozhovoru, který se dochoval v archivu Českého rozhlasu a který s ním v roce 1948 natočil v jeho vile herec Karel Pech.
Kdo s čím zachází…
A pak se mu jeho věčné legrácky vymstily. Několikrát v životě velmi věrohodně předstíral různé nemoci, dokonce i infarkt, jen aby nemusel hrát roli, o kterou nestál. A když se mu pak udělalo opravdu špatně, nikdo mu nevěřil. Jedinečný herec, komik, klaun a kabaretiér zemřel náhle 3. května 1955, měsíc před 64. narozeninami. Stihl si ale ještě nechat vytesat své jméno a datum narození na rodinnou hrobku na pražských Olšanských hřbitovech. S manželkou Annou měl syna Alexandra, který se trochu odrodil a stal se kameramanem. V herecké tradici na něj navázali až vnuci, Saša Rašilov mladší, který je mimo jiné oblíbenou hvězdou televizních seriálů, a jeho o čtyři rok mladší bratr Václav. Spolu stanuli před kamerou už v roce 1982, když jim bylo deset a šest let. V seriálu scenáristy Jaroslava Dietla a režiséra Zdeňka Podskalského Doktor z vejminku hráli syny Daniely Kolářové a Jaromíra Hanzlíka a za kamerou tehdy stál jejich otec.
(zdroje: Wikipedia, ČSFD, FDB, Česká televize, Český rozhlas, Národní divadlo, Česká divadelní encyklopedie, Antonín Dvořák: Saša Rašilov, Achille Gregor: Zbraslavský Rabelais)
Vložil: Adina Janovská