Život jako nikdy nekončící hra, hvězda prvních reklam a snahy o převýchovu věčného klauna Rašilova. Tajnosti slavných
05.05.2025
Foto: Národní filmový archiv - Lucernafilm/Státní výroba filmů
Popisek: Saša Rašilov starší jako fráter Bartolo v historickém dramatu režiséra Otakara Vávry z roku 1944 Rozina sebranec. Do té doby nejdražší český velkofilm byl téměř celý natočen za německé okupace v roce 1944. Po osvobození ho převzala Státní výroba filmů, byl dokončen a jako první český film uveden v osvobozeném Československu.
Neustále si vymýšlet a něco předstírat, na to mu bylo divadlo málo, tou pravou „Parketou“ pro něj byl obyčejný každodenní život. Převychovat ho se šéf Národního divadla snažil marně, „punc“ čistokrevného Žižkováka v něm navždy zůstal. (Pokračování z pátku 2. května)
Kromě pravidelných tras po žižkovských hospodách a večírcích fanoušků po zápasech fotbalového klubu SK Viktoria, který patřil se Spartou a Slavií k tomu nejlepšímu, co pražský fotbalový svět měl, a později, v roce 1925, se stal zakládajícím členem první československé profesionální ligy, byl Saša Rašilov starší i pravidelným návštěvníkem populárního karlínského varieté. V roce 1918 se rozhodl provokovat tamního ředitele Karla Hašlera a režiséra Jiřího Steimara, když se zúčastnil konkurzu na lyrického milovníka a zpěváka. Angažmá dostal jako komik a vystupoval v něm dva roky. Současně ale dál putoval po řadě dalších kabaretních a revuálních scén.
Válka o zachování podstaty
Právě na kabaretní scéně zaujal Karla Hugo Hilara, jenž se stal 1. ledna 1921 režisérem a šéfem činohry Národního divadla. Sašu si přivedl s sebou a rozhodl se, že populárního klauna předělá ve skvělého představitele charakterních postav, jehož výkony by odpovídaly významu první české divadelní scény. Díky němu Rašilov své herectví opravdu vytříbil a rozvinul, dál ale zůstal především skvělým pozorovatelem a nespoutaným klaunem. I v té nejmenší roli dokázal strhnout veškerou pozornost na sebe, přestože vycházel z konkrétní situace a nikdy nenarušil charakter postavy ani celkový rámec představení. Tou první rolí se stal Tulák v pohádkové baladě Jaroslava Kvapila Princezna Pampeliška, Hilarovu záměru se ale bránil zuby nehty. Válčil za zachování své přirozenosti a v kuloárech dodnes koluje nespočet historek o urputných bojích, které s ním sváděl při zkouškách. A podobně později válčil i s režiséry Karlem Dostalem, Jiřím Frejkou a Jindřichem Honzlem.
Nikdy nekončící hra
Tak bral každodenní život, kdykoli a kdekoli bavil okolí i historkami, podával je ale takovým způsobem, že nebylo možné rozlišit, co je pravda a co jenom hra. Není divu, že dlouho nikdo nevěřil ani jeho tvrzení, že bydlí na hausbótu, s nímž kotví v Podolí nebo u Žofína, přímo naproti Národnímu divadlu. Tím spíš, když ho vylepšil tím, že prý na něm zásadně nosí námořnickou čepici a na střeše kajuty má vycpaného kohouta. Přitom tak pět let opravdu žil. Přestěhoval se tam, poté co prohrál spor s majitelem bytu v Domě U železných dveří v Michalské ulici číslo 19, který je nejznámějším ze sedmi průchozích domů na Starém Městě pražském a jeho druhé průčeli do Jilské ulice má číslo 18. Podle dohody nemusel platit zvýšený nájem, protože byt na vlastní náklady zrekonstruoval, jenže písemnou smlouvu neměl a majitel dohodu nedodržel. Takže život na hausbótu bylo nouzovým řešením a první tři roky manželství tam s ním prožila i jeho žena. A díky plavbám po Vltavě si zamiloval Zbraslav, kde si v roce 1931 pořídil dům.
Poslední bohém:
Vítězství nad prvním Švejkem
Před filmovou kamerou se poprvé mihnul už v roce 1913 v němém filmu Život šel kolem, materiály ale jsou považovány za ztracené. A teprve po deseti letech dostal další příležitost jako neschopný náčelník policie v komedii Karla Antona Únos bankéře Fuxe, která se z jeho série grotesek, jež měly být parodiemi na populární americké vzory, zachovala nakonec jediná. Naplno ale zazářil na stříbrném plátně až s nástupem zvuku. V roce 1931 ztvárnil samotného Jaroslava Haška v romantické životopisné komedii režiséra Svatopluka Innemanna Poslední bohém a vzápětí jako jeho Švejk ve Fričově adaptaci Dobrého vojáka Švejka. Publikum ale bylo zvyklé na prvního představitele Karla Nolla, kterého tak znalo pražské publikum i z divadla, takže obstát nebylo snadné. Rašilov to nakonec zvládl. I tentokrát se ale části původního negativu nedochovaly, takže byl v padesátých letech film doplněn vysvětlujícími mezititulky, které chybějící scény nahrazují. A přestože ho v roce 1956 zastínila verze scenáristy a režiséra Karla Steklého s Rudolfem Hrušínským v hlavní roli, jeho Švejk se zařadil ke klasice českého filmu.
Reklama z domova
V roce 1931 s ním natočil s Karlem Faltysem krátkometrážní snímek, který je zařazen v archivu prostě jako Film se Sašou Rašilovem a Karlem Faltysem. Rašilov v něm zpívá ve vojenském stejnokroji písničku o mamince, která mu vždy vařila dobré kafíčko a dávala mu k němu buchty. Přichází Faltys a upozorní ho, že jeho maminka není doma a nevzpomíná na něj, protože ji před chvílí viděl u Kulíka nakupovat kávu. A přidává reklamní slogan: „Kulíkova káva, káva našich žen, sílu svěžest dává po celičký den.“ A o rok později se zrodila další reklama, nazvaná Co by za ni dal, kdyby ji byl znal, kterou dokonce natočil s manželkou a na své vlastní zahradě na Zbraslavi. V parném dni musí zalévat záhony s květinami a zeleninou, jenže konve s vodou jsou těžké a většina vody končí na něm. A tak naštvaně odjede autem do Prahy, přiveze si balík prospektů na čerpadla, a pak si hoví v neckách, sprchuje se konví a hledá to pravé. Pak nakoupí u firmy HEFA (továrna Heyruk a Faix, v srdci průmyslové Prahy Na Harfě – pozn. autorky) a má po starostech. Zalévá hadicí a cachtá se s manželkou a přáteli v bazénu.
Melodrama ze života
Navzdory úspěchu se před kameru nehrnul, protože pro něj měl film zásadní a téměř nepřekonatelnou nevýhodu. Jeho herectví bylo založeno na interakci s publikem, které ho inspirovalo k dalším a dalším replikám. A to mu prostě stále populárnější médium nabídnout nedokázalo. Přemluvit se znovu nechal teprve v roce 1935, kdy přijal vedlejší roli bankovního sluhy a zahradníka Syrovátky v melodramatu Bezdětná. Podle stejnojmenné povídky Ignáta Hermanna je natočil Miroslav J. Krňanský, na scénáři se podílel tehdy teprve začínající Otakar Vávra a téma to bylo víc než žhavé. Mít dítě za svobodna znamenalo ostudu a cejch na celý život, stejně nepřijatelný byl pro úzkoprsou měšťanskou morálku i rozvod, takže úzkostlivě střežená tajemství nebyla ničím neobvyklým. Podobně jako ve filmu se ale dalo všechno zařídit i ve skutečnosti. Třeba když se moje prateta Marie vdávala v roce 1933 podruhé za syna bohatého statkáře z Hané, podplatil budoucí novomanžel faráře z baziliky sv. Ludmily na pražském Náměstí Míru, aby ji oddal jako slečnu. Přísně katolická rodina se to nikdy nedozvěděla a za kolik byl představitel církve ochoten tento prohřešek spáchat, nám strýček nikdy neprozradil.
Pokračování ve středu 7. května
(zdroje: Wikipedia, ČSFD, FDB, Česká televize, Národní divadlo, Antonín Dvořák: Saša Rašilov, Achille Gregor: Zbraslavský Rabelais)
Vložil: Adina Janovská