Jak žižkovský kluk dokázal pobavit i deset hospod za večer aneb Dědeček Rašilov předlohou Haškova Švejka? Tajnosti slavných

Foto: Národní filmový archiv - Gloriafilm

Popisek: Saša Rašilov starší v prvním zvukovém filmu Dobrý voják Švejk, který natočil režisér Martin Frič v roce 1931 po sérii čtyř němých filmů s Karlem Nollem

Zábavné historky tahal z rukávu jako kouzelník králíky z klobouku, nikdy ale nebylo jasné, zda jsou skutečné, nebo jen výplodem jeho bujné fantazie. Dokázal nasimulovat i šílenství a byl velmistrem sarkasmu. Odmalička prostě miloval humor, obzvlášť ten hodně černý.

Zahrál si Švejka i jeho duchovního otce Haška, přesto film neměl rád. Před kamerou mu totiž chybělo publikum. Zato na jevišti dokázal hravě zachránit nejeden malér, a ještě mu za skvělý gag publikum tleskalo. Celý život tvrdil, že pochází z chudé šlechtické rodiny, nejspíš šlo ale o jednu z jeho oblíbených mystifikací. Prý byl rytíř Hessenský, z našich předních genealogů nicméně tvrdí, že žádný takový titul v evropské šlechtě nikdy neexistoval. Se šlechtou ale měla jeho rodina přece jenom něco společného. Zakladatel jednoho z nejznámějších českých hereckých rodů totiž patřil k nejvýznamnějším komikům slavné éry českého filmu třicátých let. Smyslem celého života Saši Rašilova staršího, jenž navždy odešel právě před sedmdesáti lety, se stalo bavit lidi.

Šlechtic z kasina

Ve skutečnosti se jmenoval Václav Jan Rasch a narodil se 6. září 1891 na Staré Městě pražském jako dvanáctý potomek svých rodičů a rád říkával, že se ve skutečnosti jmenuje Wenzel Rasch, rytíř von Hessen (Ritter von Hessen). Opakoval tak vytrvale, že je zchudlý šlechtic, až tomu kdekdo uvěřil, dokonce i někteří autoři jeho životopisu. Autorem historky ale nejspíš byl už jeho otec Antonín, správce šlechtického kasina v pražské Celetné ulici. Zemřel, když bylo Sašovi teprve deset let, a matka Marie Anna se pak přestěhovala s dětmi za bratrem, jenž byl cellistou v orchestru brněnského německého divadla. Brzy se ale do Prahy vrátili do mimořádně svérázné lokality, která měla na utváření Sašova smyslu pro humor podíl. Prostě do „samostatné Žižkovské republiky“. A proč vstoupil do českého světa humoru jako Saša Rašilov? Německé příjmení nebylo na Žižkově právě vítanou vizitkou, naproti tomu v zemi, která byla po revoluci v roce 1917 plná ruských emigrantů, znělo ruské mnohem líp.

Pupek Prahy

V rázovité čtvrti, jejíž někdejší podoba už téměř definitivně zapadla pouze do historie, býval uváděn samotný geografický střed hlavního města u dětského hřiště na Balkáně, v parku nedaleko plaveckého bazénu Pražačka, kde se kdysi rozkládala dávno zaniklá usedlost Pražačka (Brasatscha). Pole, která k ní patřila, rozparceloval v roce 1865 stavitel a první žižkovský starosta Karel Hartig, protože rychle se rozrůstající průmysl potřeboval lidi, a ti museli někde bydlet. Uvádí se, že během několika let přibylo na Žižkově zhruba 70 000 obyvatel. Stavělo se rychle, levně a často i nekvalitně. Koneckonců nejspíš tuhle část pražské historie znáte z legendárního románu Vladimíra Neffa Sňatky z rozumu, který v roce 1968 převedl na televizní obrazovku režisér František Filip. Neff proti tomu nic neměl, scénář ale napsat odmítl, takže se ho nakonec ujal Otto Zelenka. V nových činžácích byla doslova hlava na hlavě, architektura byla jednoduchá – z pavlače přímo do jedné místnosti, z ní pak do druhé, jejíž okno se dívalo do ulice.

Dobrý voják Švejk:

Život na pavlači

Nikomu to nevadilo, byli rádi, že mají kde hlavy složit. Pro vodu nájemníci chodili s kbelíky na pavlač a po ránu stáli v mezipatře frontu před společnými záchody. Rodil se zde svérázný, jadrný a leckdy hodně drsný humor. A věřte, že vím, o čem mluvím. Dětství tam prožil i můj „papá“, i když o nějaký ten pátek později. I on byl mezi kolegy vyhlášen svéráznými fórky a přezdívali mu žižkovská rajda, i když v dobrém. A žila tu i dlouhá řada známých osobností, třeba spisovatel a básník Jaroslav Seifert, jediný český nositel Nobelovy ceny za literaturu, který se narodil v Bořivojově a studoval na gymnáziu v Kubelíkově ulici. Bydlel tu i duchovní otec Švejka Jaroslav Hašek, k Žižkovu se hrdě hlásí třeba herec Jiří Krampol… Na každém rohu čtverhranných žižkovských bloků jste tenkrát určitě našli hospodu, která suplovala kulturní centrum a vedle už zmíněných pavlačí i hlavní místo setkávání. A navzdory převažující chudobě Žižkováků se překvapivě všechny uživily.

Kočování po hospodách

Všichni z okolí se znali, a i díky stísněnému životnímu prostoru o sobě navzájem věděli mnohem víc, než jim bylo milé. Žižkov měl svá pravidla, která nebyla podřízena ani policejnímu ředitelství. Koneckonců i filmový a seriálový rada Vacátko, když si měl jet na Žižkov pro nějakého loupežníka, zamířil rovnou na Židovské pece, věděl, kam má jet. A z jakéhosi vlastního pořádku dělnické čtvrti postupně vznikla Svobodná republika Žižkov. Malý Saša se v ní cítil jako ryba ve vodě a fantazii si prý už tenkrát velmi rád pouštěl na špacír. S vážnou tváří vyprávěl historky, jejichž pravdivost byla pochybná. V patnácti letech pak do každodenního života svérázné pražské čtvrti vplul naplno. Baculatý kluk začal obcházet hospody s bedýnkou, na kterou si vždycky vylezl, aby dorovnal svůj výškový handicap, a bavil štamgasty zpíváním kupletů, sypal jeden vtípek za druhým či narážky na právě skončený zápas fotbalové Viktorky Žižkov. Sklidil potlesk a vyrazil o dům dál. Za večer prý klidně těch hospod zvládl i deset, nějaký ten dvacetník to hodilo a ani neodcházel hladový. Jako hospodský kočovný komediant vlastně odstartoval hereckou kariéru. Po škole se sice vyučil typografem a začal pracovat v tiskařských závodech Theodora Venta, dlouho mu to ale nevydrželo. Proč?

Švejkova předloha?

Tak nám zabili Ferdinanda, řekla by Švejkova posluhovačka paní Müllerová. V roce 1916 povinně narukoval a jako by se stal předlohou pro Haškova Josefa Švejka. Své historky a komedie předváděl ochotně na potkání. Na jeden z jeho mistrovských kousků rád později vzpomínal třeba herec František Smolík, který s ním sloužil v polském Krakově. Saša prý začal tím, že simuloval nezvladatelnou třesavku, kterou během následující noci ještě umocnil nervovými záchvaty. Díky tomu byl „superarbitrován“, tedy definitivně propuštěn z armádní služby. Na rozdíl od Švejka ale nikoli pro blbost. A od té doby už byly schopnost mistrovské fabulace, improvizace a nespočet historek o jeho herectví i životě nerozlučně spjaty. Po návratu do Prahy se začal prosazovat v tehdy populárních kabaretech jako komik. Začínal ve Varieté v Karlíně, pak prošel Rokokem, kabaretem BUM Emila Artura Longena, Revoluční scénou i legendární Červenou sedmou.

Pokračování v pondělí 5. května

(zdroje: Wikipedia, ČSFD, FDB, Česká televize, Národní divadlo, Antonín Dvořák: Saša Rašilov, Achille Gregor: Zbraslavský Rabelais)

Vložil: Adina Janovská