V džungli plné teroristů… jménem Praha. Generál a já (můj život s boomerem)

Foto: AI / Midjourney

Popisek: Ilustrační obrázek

Narodila jsem se v Praze, vyrůstala tam a část dospělosti jsem prožila také v jejích ulicích. Dětství jsem strávila na Smíchově, později jsem se přesunula do samého centra, a v dospělosti jsem se začala sunout směrem k okrajům, až jsem nakonec zmizela za hranicemi metropole.

Generál to měl jinak. Narodil se v malém městečku nedaleko Prahy, dospíval na vesnici a dospělost prožil v Mladé Boleslavi. To bylo jeho osobní velkoměsto.

Já zůstávala Praze věrná, i když už jsem tam nežila – chtěla jsem se do ní pravidelně vracet. Jenže generál měl na mé rodné město naprosto jiný názor.

Když jsem se přestěhovala do menšího města, zažila jsem kulturní šok. Vyrůstala jsem v centru dění – divadlo, kavárna, obchoďák... všechno bylo dvě minuty od domu. I když mě později ruch velkoměsta unavoval, při naplnění snu o domku za Prahou mě přepadl smutek.

Ne tak ale generála. Ten mi zkušeně vysvětloval, jak v pozdějším věku ocením klid, který zatím neumím docenit. Jezdil se mnou na kole a ukazoval mi krásy Polabí. Musela jsem uznat, že okolí je čistší a klidnější než v centru města. Ale i tak – srdce mě táhlo zpět.

Zkoušela jsem generála přemluvit, ať se aspoň přestěhujeme na kraj Prahy. Líčila jsem mu krásné parky, lesoparky, vytvářela iluzi, že příroda je všude blízko.

„Jo a taky všude mraky lidí. Na to já nejsem, beruško,“ odpovídal pořád stejně.

„Tak se tam alespoň jeď se mnou podívat! Častěji, pravidelněji… pořád,“ škemrala jsem, s nadějí, že při návštěvě změní názor. A tak začala moje mise: přesvědčit generála, že velkoměsto není džungle plná nástrah.

Při prvních návštěvách jsem slíbila dobrý oběd v klidné restauraci, žádné davy, a ano – půjdeme i na parník! Všechno vypadalo nadějně. Jenže už po cestě byl nervózní. Moje jízda po dálnici byla podle něj „šílená“.

„Na té dálnici je moc velký fofr,“ bručel. „Ty jedeš moc rychle. A co nás teprve čeká v Praze…“

Auto jsme nechali na kraji města a jeli metrem. Generál se díval do země, celý nesvůj, a hluk s proudy lidí ho téměř složily.

Vzala jsem ho na nábřeží, kde to vypadalo klidněji. Usadili jsme se v malé restauraci přímo u Vltavy a já se konečně mohla kochat. A generál se pomalu uklidnil.

Chtěla jsem se projít po Starém Městě a pak vystoupat na Hrad. Jenže mi bylo jasné, že cestou narazíme na několik kritických bodů – rozuměj davy lidí – které ho zase rozhodí.

A tak jsem zkusila taktiku "nečekaného přesunu". „Jenom kousek, fakt. Támhle za rohem je úplně prázdno.“
„A támhle vzadu zase čeká demonstrace proti něčemu, o čem vůbec nic nevíme,“ zamumlal, ale šel.

Na Karlově mostě už na něj dopadla poslední kapka: postarší pán v baretu se k němu znenadání přitiskl v davu.

„Co to je za manévry?!“ zasyčel generál.
„To je turista,“ šeptla jsem.
„To je terorista,“ opravil mě, „a já to říkám pořád, že tady je to nebezpečný.“

Na Hrad jsme se nakonec nedostali. Generál totiž prohlásil, že mu „klesá tlak“ a že cítí „nevolnost způsobenou městským ovzduším“. A protože měl u sebe průkaz ZTP (Značně Trpící Příchozí), musela jsem to respektovat.

Po návratu domů si sedl na svou oblíbenou lavičku, poplácal po ní a řekl:
„Tady se o mě nikdo neotírá, nic na mě netroubí a vím, odkud fouká vítr.“

Chvíli jsem stála a mlčky ho pozorovala. Vypadal, že je zase ve svém světě – klidném, předvídatelném, lehce nudném.

A pak pronesl:
„Jako výlet to bylo fajn. Ale příště radši k rybníku.“

Od té doby uběhlo pár let a generála do Prahy už nedostanu ani párem volů. Když se o tom náhodou zmíním, zatváří se, jako bych mu navrhla víkend v Bagdádu.

„Praha? Tam ať si chodí ti, co si na to udělali nervy! Já už mám svůj klid. A lavičku.“

A já? Občas si do té své Prahy zajedu se synem nebo sama. Projdu se, pokochám, dám si kafe, zajdu do divadla nebo za jinou kulturou… a pak se vrátím domů. K lavičce a generálovi.

Vložil: Naďa Hanuš Vávrová