Akce P: Komunisté rozehnali církev „odpadlíků“ a „vyrobili“ nové mučedníky. Časosběr Radky Vosáhlo

Foto: Wikimedia Commons / volné dílo

Popisek: Pavel Petr Gojdič zemřel v Leopoldově v roce 1960.

Když se komunisté po Únoru 1948 chopili veškeré moci ve státě, museli se vypořádat s řadou opozičních skupin. Jednou z nejpočetnějších byli věřící. O tažení proti katolíkům už se v Časosběru psalo, ale pozoruhodné, byť méně známé příběhy skrývá i boj proti dalším odnožím křesťanství. Třeba Akce P se zaměřila na rozehnání řeckokatolické církve.

Liberální československá ústava První republiky nezaručovala jenom rovnost pohlaví ve volebním právu, o které jsem psala nedávno, ale i rovnost věřících všech vyznání. Mohli se volně scházet, diskutovat otázky věrouky, vyznávat svého Boha a praktikovat svou víru, aniž by je za to zákon jakkoli postihoval.

Týkalo se to i věřících řeckokatolického vyznání. Ti se datují od roku 1596, kdy se na základě brestlitevské unie odtrhli od „východních“ pravoslavných církví a uznali za své představené vatikánské vedení. Uznávají tedy římského papeže a muž řeckokatolického vyznání se teoreticky může papežem stát. Původně jste tyto „uniaty“ mohli potkat jen na území polskolitevského státu, ale postupně se tato víra začala šířit přes Itálii, Sicílii až do Řecka. Od poloviny 17. století se tato církev formovala i na Podkarpatské Rusi a východním Slovensku, které se po roce 1918 staly součástí Československa.

Přesně sto let předtím papež Pius VII. ustanovil svým rozhodnutím eparchii v Prešově. Pod tuto řeckokatolickou obdobu biskupství spadalo nejen dnešní Slovensko, ale i české země. Připojení Podkarpatské Rusi učinilo tuto církev ještě silnější.  V meziválečném období se k této víře jen na Slovensku hlásilo na 213 tisíc lidí, na Podkarpatské Rusi dokonce tvořili většinu. I v roce 1948, kdy už Podkarpatí patřilo k sovětské Ukrajině, byste v Československu potkali na 300 tisíc uniatů, což nebyl zanedbatelný počet.

Po vzniku Československa vznikly řeckokatolické farnosti v Praze a Brně, později i jinde. I po druhé světové válce fungovaly pomocné duchovní správy v Liberci, Tachově, Plané, Jelení, Mikulově nebo Bruntále.

Řeckokatolická církev byla komunistům trnem v oku od samého začátku, nejen kvůli kategorickému postoji marxistického učení k jakékoliv víře. Šlo totiž navíc o „odpadlíky“ od východní moskevské pravoslavné církve. Tu někdejší seminarista Josif Stalin oficiálně uznával.

Pravoslavná církev fungovala i v Československu a v létě 1948 jí ÚV KSČ schválil zvláštní dotaci ve výši tří milionů korun, která byla určená právě na boj proti řeckokatolíkům. Těžko říci, co by si o financování církve pomyslel mrtvý Karel Marx, ale příliš velký efekt tato dotace neměla.

V únoru 1950 přijel do Prahy s jednou z moskevských delegací i metropolita Nikolaj a po jeho domluvě se soudruzi rozhodli skoncovat s „uniaty“ metodami revoluce. V první fázi šlo o taktiku „vraťte se, nic se vám nestane“. Měkká varianta ale na pevnou víru moc nefungovala, navrátilců k pravoslaví bylo minimum.

Takže 24. dubna 1950 proběhla schůze, dnes známá pod označením Malý sobor. Ve Vyšných Ružbachách bylo na programu přesvědčování řeckokatolických kněžích, aby spolupracovali na návratu k pravoslaví. Připravené dokumenty ale kněží odmítli podepsat, sobor skončil fiaskem, pochvala z Moskvy nepřišla.

O čtyři dny později, 28. dubna 1950, proběhla další schůze v Prešově a na tu se režim připravil důkladněji.  Na sto kněžích čekalo asi 800 lidí, kteří měli představovat hlas řadových věřících. Expert na církevní dějiny Václav Vaško popsal: „Mezi takzvanými laickými zástupci řeckokatolíků byla početná skupina gymnazistů z Humenného, též lidé nevěřící nebo delegovaní na sněm partají, přijelo i auto s chlapy, naverbovanými na sobor slibem, že tam dostanou klobásy a pálenku. Mnozí řeckokatoličtí kněží byli na sněm vylákáni, zavlečeni nebo donuceni k účasti.“ Oba biskupové, kteří v rámci církve působili, Pavel Petr Gojdič a Vasil Hopko, byli naopak v době schůze internování pod přísným dohledem Státní bezpečnosti.

V této sestavě šlo vše hladce, přijatý manifest nejen schválil pravoslavizaci řeckokatolické církve, ale také zaútočil na katolickou církev v Římě. Setkání je zpětně nazýváno jako „Prešovský lžisobor“ a z hlediska kanonického práva je považováno za nelegitimní, protože bylo svoláno z iniciativy státu, nikoliv biskupů. Vláda usnesení o návratu k pravoslaví vzala na vědomí ještě téhož dne, 28. května 1950.

Ale ještě předtím, hned po skončení jednání, začalo přebírání řeckokatolických far pravoslavnými. Někde šlo o spektakulární akce za asistence SNB. Na některých farách se lidé postavili na odpor, který byl ale rychle zlikvidován. Řeckokatolictví bylo postaveno mimo zákon, bohoslovci končili v praporech PTP a představitelé církve potrestání.

Biskup Pavel Petr Gojdič, od roku 2008 nositel izraelského titulu Spravedlivý mezi národy za záchranu Židů vystavováním řeckokatolických křestních listů, byl odsouzen na doživotí a zemřel v Leopoldově v roce 1960. Biskup Hopko vyvázl s trestem patnácti let a na svobodu vyšel v roce 1964, poté, co jej minulo několik prezidentských amnestií.

Osud hodný beatifikace měl kněží Metoděj Dominik Trčka, který byl obviněn ze špionáže, snahy opustit republiku a souhrnný trest dosáhl výše 12 let. V roce 1959 byl za zpěv náboženské písně zavřen na samotku bez topení a jídla. Křehký starý pán, ročník narození 1886, podlehl zánětu plic. 24. dubna 2001 vydal papež Jan Pavel II. dekret o Trčkovu mučednictví.

Oteplení pražského jara se týkalo i náboženství, v roce 1968 byla řeckokatolická církev obnovena. Ale své někdejší slávy a počtu oveček již nikdy nedosáhla. Dnes na našem území působí 19 farností a v nich se můžete setkat s 35 kněžími. Značnou část věřících samozřejmě tvoří Češi či cizinci, jejichž kořeny jsou v bývalých baštách řeckokatolictví.

Zdroje: Wikipedia

Vaško Václav: Neumlčená

https://www.ustrcr.cz/uvod/skupina-vyzkumu/akce-p/

https://plus.rozhlas.cz/akce-p-likvidace-reckokatolicke-cirkve-v-ceskoslovensku-pribeh-ivana-ljavince-a-8651727

https://www.exarchat.cz/

Vložil: Anička Vančová