Jaroslava Drbohlava, pobočníka Vítka z Popelky, objevili už ve školce, životní roli mu ale vyfoukl Trávníček. Tajnosti slavných
30.04.2025
Foto: Se svolením Filmového studia Barrandov
Popisek: Jaroslav Drbohlav v roce 1972, jako zvukař Míra v detektivce režiséra Václava Vorlíčka Smrt si vybírá
Před kamerou floutek, holkař i kriminálník, v životě navždy zamilovaný manžel a spolehlivý táta. Ve své generaci patřil k nejvýraznějším představitelům milovníků a mladých hrdinů a holky na něj letěly jako vosy na med. Přesto se nikdy nezařadil do party vyhlášených výtržníků a průšvihářů.
Bulvár za minulého režimu neexistoval a informace o tvářích světa kultury se zásadně točily kolem jejich rolí. O soukromí i těch nejmilovanějších osobností neuniklo na veřejnost téměř nic, takže není ani divu, že si ho lidé si často spojovali s Janou Drbohlavovou. Klidně mohla být jeho starší sestrou, opravdu ale šlo jen o shodu jmen. Poprvé jsem Jaroslava Drbohlava viděla už jako holka v detektivce Václava Vorlíčka Smrt si vybírá, když ji pustili na obrazovku. Pak konečně i naživo ve smíchovském Realistickém divadle Zdeňka Nejedlého (dnešní Švandovo divadlo) jako Nicka v inscenaci slavného dramatu Williama Saroyana Čas tvého života. A pro mě byl rázem nepřehlédnutelný. Vysoký a štíhlý, s tmavýma očima, které působily jako podmalované černou tužkou a z jejichž hlubin prosvítala něha. Navíc lemovány hustým obočím, jehož tvrdost zjemňovaly rysy obličeje. A uměl se krásně usmát. Pro většinu diváků ale navždy zůstane hlavně princovým pobočníkem Vítkem z nesmrtelných Tří oříšků pro Popelku.
Hvězda ze školky
Narodil se 13. ledna 1947 v Praze, jeho otec Václav byl strojní inženýr a matka Jana vystudovala obchodní akademii. Během osmnácti let spokojeného manželství se jim narodilo šest dětí, hereckou múzou se ale Jaroslav nechal zlákat jako jediný. Lásku k umění a divadlu v něm probouzela především maminka, která četla verše i prózu světových klasiků v originálu a s literaturou také seznamovala všechny své děti. Už v mateřské školce do Dismanova rozhlasového dětského souboru, hrál divadlo v Domě pionýrů v Karlíně. V šesti letech poprvé stanul před filmovou kamerou v propagačním filmu Jiřího Papouška o civilní obraně Budeme připraveni a v devíti dostal první výraznější roli v dětském filmu o konci druhé světové války Jurášek. V patnácti letech si zahrál Tondu v dětském filmu Václava Vorlíčka Kuřata na cestách a okatý kluk režiséra tak zaujal, že ho pak obsazoval téměř ve všech svých filmech.
Parta plná originálů
Po maturitě zamířil rovnou na DAMU a už během studia si v sezóně 1966/1967 vyzkoušel prkna jeviště pražského Tylova divadla (dnešní Stavovské) jako jeden z bezejmenných účastníků sjezdu v komedii Jen o chlup Thorntona Wildera, trojnásobného držitele Pulitzerovy ceny, jehož komedie Dohazovačka se stala podkladem pro slavný muzikál Hello Dolly. Na fakultě patřil do velmi „silného ročníku“, jeho spolužáky a kamarády byly takové osobnosti, jako Jana Šulcová, Petr Štěpánek, Viktor Preiss, Jiří Štěpnička či Oldřich Vízner a blízkými životními parťáky se stali Ladislav Potměšil a Boris Rösner. Hned po škole dostal angažmá v libereckém divadle F. X. Šaldy. Sice více než sto kilometrů od domova, angažmá takzvaně na oblasti ale má i své výhody. Televizní a filmoví režiséři a producenti tam sice dohlédnou jen tu a tam, nabízí ale uplatnění i ve významných rolích, k nimž se na velkých pražských scénách dostane začátečník jen výjimečně.
Profesoři za školou – Láska:
Zmařená šance stát se legendou
V roce 1972 dostal od Vorlíčka první výraznější, opravdu „dospěláckou“ roli, postavu zvukaře Míry v detektivce Smrt si vybírá. V té době už Vorlíček připravoval natáčení Tří oříšků pro Popelku a málokdo ví, že původně dokonce uvažoval o Jaroslavovi jako o představiteli prince. Nakonec ho sice hrál Pavel Trávníček, kvůli výraznému moravskému přízvuku, kterého se léta jen velmi obtížně zbavoval, ho ale stejně museli předabovat a už víc, než půl století k divákům promlouvá hlasem Petra Svojtky. Díky předchozím zkušenostem neměl Jaroslav ani „na oblasti“ o nabídky nouzi. Dostával je stále častěji, až už bylo neustálé putování na sever a zpět neúnosné. Po natáčení Vorlíčkovy Popelky se navíc v sedmadvaceti letech oženil se dlouholetou láskou Marcelou, takže se po pěti sezónách přesunul do Prahy nastálo a koncem roku 1978 se jim pak narodila dcera Eva.
Od klaďase po padoucha
Od podzimu 1975 ho vídalo publikum Národního divadla jako Nikolaje v klasickém dramatu L. N. Tolského Vojna a mír. Současně natáčel pro film a televizi, mimo jiné si zahrál učitele Honzu Hubáčka v povídkovém filmu Profesoři za školou či Lukáše v komedii Dva muži hlásí příchod. Teprve v roce 1976 přijal nabídku stálého angažmá v Realistickém divadle, často ale také hostoval i v populárním Činoherním klubu. Když byl na vrcholu kariéry, točily se u nás detektivky jako na běžícím pásu, takže hrál tu zastřeleného, pak pro změnu vyšetřovatele či pachatele trestného činu. Možná si ho ale vybavíte i jako učitele ruštiny ve filmu s Tomášem Holým Setkání v červenci nebo jako strážmistra v komedii Což takhle dát si špenát. Mnohem častěji, než film ho zaměstnávala televize, ve studiích jako doma. Natočil celou řadu nestárnoucích pohádek, kvalitních inscenací a objevil se i v seriálech Malý pitaval z velkého města, Arabela a Třicet případů majora Zemana.
Prokleté dědictví
Ve třiceti letech onemocněl těžkou cukrovkou, která byla v rodině dědičná, ze šesti sourozenců jí onemocněla polovina a sestra Hana na ni zemřela v pouhých sedmadvaceti letech. V roce 1983 byly natočeny dva snímky, které se nakonec staly jeho posledním vystoupením v českém filmu. Stal se pacholkem v historické životopisné kronice režiséra Otakara Vávry o učiteli národů Putování Jana Amose, a poté záletným vysokoškolským asistentem Michalem v komedii Otakara Fuky Samorost. Ještě se stihl zapojit do natáčení koprodukčního válečného dramatu Boj o Moskvu, v němž si zahrál kapitána dělostřelců. Premiéru měl ale film až několik měsíců po Jaroslavově smrti. Od počátku osmdesátých let se jeho zdravotní stav začal dramaticky zhoršovat, přestože důsledně dodržoval příkazy lékařů. Herectví se nechtěl vzdát, jenže během dvou let přišel o zrak a musel se definitivně rozloučit. A pak mu začaly postupně selhávat životně důležité orgány. Počátkem roku 1985 podstoupil náročnou transplantaci ledvin a slinivky, po zákroku se ještě probral a poděkoval lékařům, jeho tělo ale orgány nepřijalo. Mimořádný talent předčasně odešel v pouhých třiceti osmi letech. Právě před čtyřiceti lety, 28. dubna 1985.
(zdroje: Wikipedia, ČSFD, FDB, Národní divadlo, Česká televize, FTV Prima, Institut umění – Divadelní ústav)
Vložil: Adina Janovská