Na zavolání se musíte okamžitě dostavit ke službě vlasti. Sobota Jaromíra Janáka
komentář
26.04.2025
Foto: Pixabay
Popisek: Tank
Šel jsem brzo spát a špatně jsem usínal…
Před spaním jsem se nacpal tatarákem, a i když vím, že mi nedělá moc dobře, kdo by odolal takovému pokušení, doplněnému pěkně opečenými topinkami.
Potom jsem měl divoké sny:
Již nějakou dobu jsem pracoval jako call girl. Nebylo to špatné zaměstnání, někteří lidé o něm mají různě zkreslené představy, ale některé dámy se mnou budou jistě souhlasit, protože jsou do problému víc zasvěceny. Má pracovní doba nebývala díky starším pánům příliš dlouhá, byla jsem spokojená a víceméně dost odpočatá.
Potkávala jsem se s různými, především finančně zajímavými lidmi a s přibývajícími zkušenostmi mi přibyly v garáži dva lehce ojeté mercedesy a od neznámého dárce i pěkný teréňák UAZ 452 Buchanka.
Díky tomu, že jsem byl v práci pilná a čilá, kupoval jsem v Pařížské spoustu párů krásných bot na vysokém podpatku, takovém, který vypadá jako dlouhý hřebík, co je také nosívají televizní hlasatelky, když hlásí zprávy o počasí, a dokážou na nich ujít třeba i dva metry od obrazovky s bouřkami k další obrazovce, kde nám ukazují příjezdy oficiálních přátel ze zemí blízkých i vzdálených, kteří se těší, že u nás létají pečení holubi přímo do jejich široce rozevřených úst.
I „služebně“ jsem postupovala výš a výš, a tak nebylo divu, že mi před vrátky zastavilo veliké auto, už na pohled americké výroby, nedávno neuměle zamaskované, aby jeho původ nebyl vidět.
Vystoupil z něj elegán. Uniformu měl lehce zašpiněnou a výložky zakryté dubovými lístky a pro vyšší utajení na hlavě naraženého elegantního kulicha, zvaného zmijovka. Nervózně se rozhlédl, a když nezaznamenal nepřítele, třikrát krátce zazvonil. Rukou zkusil kliku a nezamčenými vrátky se vplížil na zahradu. Podběhl pod rozkvetlou magnolií a ukryl se do tújového keře, který jsem se už dávno chystal vykopat.
„Potřebujete něco?“ zavolal (vlastně zavolala) jsem na něj z pootevřeného okna.
Přiložil si ukazováček k ústům a jen významně kýval hlavou.
Pochopila jsem, že přišel jako zákazník, a svlékla se do pracovního. Nevypadala jsem špatně, letmý pohled do zrcadla mě utvrdil v přesvědčení, že si musím dát udělat větší prsa. Pak jsem vběhla mezi tújky, objala maskovaného důstojníka a udělala na něj profesionální pohled. Udělal také profesionální pohled a se slovy „jsem voják a mám svou čest!“ mě odstrčil, až jsem pozadím spadla na pichlavou větev višně. Pak zavelel: „Tajně se mnou odjedete. Vezměte si něco nenápadného a já vás představím nejvyššímu velení. Čeká vás slavnostní ocenění v Rudolfinu.“
(K tomu já jako já musím říct, že s Rudolfinem mám špatné zkušenosti. Kdysi jsem tam zahučel při odchodu z rautu ze strmých schodů spolu s významným úspěšným hercem, dnes ještě úspěšnějším alkoholikem, a dlouho si léčil natlučené partie a monokl pod okem.)
Nasedli jsme do tajného auta a jeli směrem na Pohořelec. Přijeli jsme k cihlové zdi bývalých hradeb, u které se nenápadně procházeli dva muži v civilu, na očích tmavé brýle, z uší jim koukal drátek, stočený do spirály, a na řemeni jim nenápadně visel samopal Scorpion. Aby vypadali ještě více jako inteligentní civilisté, předstírali, že čtou sbírku básní europoslance T. Z., vydanou ve Štrasburku českým státem podporovaným vlastním nákladem v počtu deseti kusů.
Jeden z mužů luskl prsty, zeď se otevřela a před námi se objevila cesta z kamenů, zvaných kočičí hlavy. V dáli jsem zahlédla rajskou zahradu.
„Držte se, trochu to drncá, ale dá se na tom kličkovat,“ upozornil mě můj průvodce. Projeli jsme kolem značky ve tvaru hřibu a nápisem POSTAVENO MAGISTRÁTEM ZA PŘISPĚNÍ EU. Pochopila jsem.
Přijeli jsme k rajské zahradě.
Na vyvýšeném pódiu, jako na trůnu, tam seděl pod baldachýnem Nejvyšší obránce. Měl nažehlenou parádní uniformu s módními teplákovými širokými kalhotami do půli lýtek s lampasy.
„Ty bys byl pěkná ženská,“ pomyslela jsem si.
„Moc se nerozhlížejte a raději se rozhlédněte,“ promluvil na mne Nejvyšší z výšin své logiky. Zmáčkl dálkový ovládač a po betonové ploše rajské zahrady se začaly prohánět desítky modelů zelených tančíků. Za nimi pobíhal muž v generálské uniformě, a když viděl tančík, který zpomaluje, zakódovanou kličkou mu natáhl péro, aby stroj mohl pokračovat v předvádění svého válečného umění.
„Jak vidíte,“ řekl Nejvyšší, „jsme dokonale vyzbrojeni. Ale naší armádě přece jen něco chybí. Naši generálové jsou tady izolováni a potřebovali by, abyste jim poskytla jakési to lidské odreagování. Vlastně to potřebují i ostatní hoši v armádě.“
„Kolik máte generálů?“ zeptala jsem se s obavou v hlase.
„Moc ne,“ odpověděl Nejvyšší, „jsou to ti nejlepší z nejlepších a je jich jen dvě stě. A stejně tolik máme v armádě vojáků, aby jim mohli dělat šoféry.“
Trochu jsem se toho počtu zalekla, ale pak mne napadlo, že někteří jsou jistě v důchodovém věku a oddíl LGTB si může vyhovět mezi sebou. Uklidnila jsem se. Tohle při své čilosti a chuti do práce jistě zvládnu.
Na památku jsem dostala jeden tančík s natahovacím klíčkem a kódem a důstojník mě vezl domů.
„Nezapomeňte – na zavolání se musíte okamžitě dostavit ke službě vlasti!“ řekl mi při rozloučení.
Ani mi to nemusel připomínat, mám přece svou call girl hrdost a pro vlast udělám všechno.
Když jsem se probudil a vešel do koupelny, padla na mě hrůza, když jsem na umyvadle viděl ležet kódovaný klíček. Abych se uklidnil, šel jsem na zahradu a začal rovnat polámané větve tújky...
Slavný britský spisovatel, hudební skladatel a neméně slavný notorický alkoholik Edmund Crispin kdysi napsal: „Je jen málo věcí nudnějších, než sny druhých lidí.“
Na druhou stranu jiný slavný britský spisovatel Graham Greene (ani nevím, jestli pil) napsal podle svých snů docela pěkné knížečky…
Vložil: Jaromír Janák