Jak vyrobit hvězdu, romantické iluze, tvrdá realita a osudový mejdan, kvůli němuž Petr Sepeši zemřel. Tajnosti slavných
28.04.2025
Foto: Se svolením Supraphonu
Popisek: Petr Sepeši na oficiální podpisové kartě
V době politického monopolu a malého domácího písečku, do kterého nebyla světová konkurence pouštěna, byla „výroba“ alespoň dočasně zářících idolů populární hudby poměrně snadná. „Vystajlovaný“ mladý pár se sladkobolnými písničkami ani nemohl nezabrat. (Pokračování z pátku 25. dubna)
Počátkem osmdesátých let měl jediný úspěšný zpívající pár, Yvetta Simonová a Milan Chladil, una krku už pět křížků. Sice byli úspěšnou stálicí, zárukou sledovanosti ale jen u starších, kteří to s chutí roztáčeli na parketu v rytmu klasických tanců. Do světa diskoték ale jejich repertoár rozhodně nezapadal, takže na hudební scéně chyběla dvojice, která by přitáhla k ideologicky neškodnému střednímu proudu i mladou generaci. Toho dokázali naplno využít muzikanti s manažerským talentem, někteří díky tomu, že vzorně a ve velkém odváděli devizové příjmy do státní kasy, jiní spíš díky dobrým vztahům na těch správných místech.
Simonka a Chladil pro mládež
Projekt, který opravdu zabral, se zrodil v roce 1983 právě díky festivalu Mladá píseň Jihlava, kde se Petr Sepeši a Iveta Bartošová seznámili. Rozhlasového dramaturga a skladatele „na zakázku“ Pavla Vaculíka tenkrát napadlo, že tihle dva by mohli být to pravé. Melodická hudba, nenáročné romantické texty, vycházející z každodenních radostí a trablů teenagerů, k tomu ztělesněná dívčí křehkost se zvonivým hláskem a blonďatý hezounek, který umí rozdávat zamilované pohledy na všechny strany. „Byl první, kdo řekl, že by bylo dobré, abychom zpívali duety, a taky první, kdo nám připravil album," přiznala Iveta Vaculíkovi zásluhu na startu své kariéry na webových stránkách svého fan klubu. Právě on jim vysvětlil, že v páru mají mnohem větší šanci prorazit, přemluvil je ke spolupráci a složil pro ně první velký hit Knoflíky lásky.
Estráda v Lucerně
Pavel Vaculík s Felixem Slováčkem je přivedli do pražského centra dění a zrodil se manažerský produkt, který fungoval. K rozjezdu jejich společné kariéry ale výrazně přispěl zkušený manažer Tomáš Gottlieb, tehdejší programový ředitel legendárního Lucerna baru. Petr s Ivetou totiž brzy pochopili, že na opravdu velkolepý start sami nestačí, a zaklepali na dveře jeho kanceláře. „Chtěli pracovat. Chtěli zpívat, ona z Frenštátu, on z Aše, a v Praze nikoho neznali,“ vzpomínal k desátému výročí Ivetiny tragické smrti pro deník Aha!. „Iveta přišla doslova se spacákem. Byl jsem víc v šoku než oni, už předtím jsem je viděl v televizi a pro mě to byly americký hvězdy. Zdráhal jsem se je zaměstnat v Lucerna Baru, to bylo něco jiného než estrády nebo soutěže. Ale zkusil jsem to s nimi.“ Po letech navíc v pořadu Telebrity prozradil, že ho tehdy mnohem víc zaujal Petr, nakonec se ale rozhodl pomoci především Ivetě. Nějaký čas u nich dokonce i bydlela a jeho manželka o ni pečovala, jako by byla jejich další dítě.
Den, kdy nejsem s ní – naposledy na obrazovce:
Iluze romantické lásky
Ve Zlatém slavíku skončil Petr v roce 1983 na 73. příčce, o rok později byl už čtrnáctý a v Diskoslavíku v první pětce. Jen vykoukl na scénu s Ivetou, dramaturg a autor populárních hudebních pořadů Jaromír Vašta je na jaře 1984 popostrčil na obrazovku v sledovaném zábavném pořadu Sejdeme se na výsluní, v němž ti, kteří už byli úspěšní, představovali začínající mladé kolegy. Na prvním společném singlu vyšly Ivetina píseň To mě nenapadá a Petrova Den, kdy nejsem s ní, na dalším už duety Knoflíky lásky a Červenám. Ten už se udržel mezi nejprodávanějšími malými deskami Supraphonu několik měsíců, zvítězil v rozhlasové soutěži Start a v anketě profesionálních diskžokejů Diskoslavík 1985 skončil čtvrtý v kategorii Nejuznávanější domácí skladby. Petr s Ivetou vymetali jeden zábavný televizní pořad za druhým a Pavel Vaculík se stal jejich oficiálním manažerem. Měli ideální image, fanoušci je zbožňovali a automaticky předpokládali, že prostě k sobě patří. Dokázali přesvědčivě vytvářet iluzi romantické lásky, která přiváděla teenagery do transu, „cajdákové“ melodie a sentimentální texty je dokonale oslovovaly, nacházeli v nich své emocionální prožitky.
Láska, nebo sestra?
Opravdu spolu začínali i v soukromí, ve společných podnájmech, adaptace na život ve velkoměstě a tvrdou realitu showbyznysu nebyla pro děti maloměsta jednoduchá, hodně rychle se museli proměnit v profesionály. Iveta se do svého snu položila naplno a toužila proměnit ho v realitu, Petr ji ale zdaleka nemiloval tak, jako ona jeho. Nebo jak o tom dokázala přesvědčit samu sebe. Zatímco v něm viděla osudovou lásku, on ji bral spíš jako sestru, což v několika televizních rozhovorech i otevřeně přiznal. Sdílel s ní profesionální ambice, objektem jeho vášnivé lásky ale rozhodně nebyla a přízně fanynek si rád a naplno užíval, což Iveta nesla velmi těžce. Stali se tuzemskými hvězdami první velikosti, jejich pracovní diáře praskaly ve švech. Z honorářů skládali korunu ke koruně, aby všechno snadněji zvládli, udělal si Petr počátkem roku 1985 řidičák a společně koupili ojetou škodovku. Oč lépe se jim dařilo, tím větší propast mezi nimi narůstala, při vystoupení to ale nikdo nepoznal.
Osudová cesta pro oblek
Koncem července 1985, po návratu z turné po Sovětském svazu, odvezl Petr Ivetu domů do Frenštátu kvůli plánované operaci mandlí. A odtud pak v noci ještě spěchal do Aše pro oblek, protože v džínách by si druhý den na oslavě Gottliebových narozenin v Lucerna baru střihl pořádnou ostudu. A cestou se mu stal osudným železniční přejezd u Františkových Lázní. „Měl to půl kilometru od svého bydlení! Našli v jeho košili moji vizitku. Volali mi pak teda policajti, tenkrát ještě na pevnou linku, zvedla to moje žena a zavolala mi to do Lucerna baru, kde jsem měl oslavu,“ vzpomínal krátce po svých sedmdesátinách v rozhovoru pro LP-Life.cz. „Původně jsem si myslel, že se mi to celý jenom zdá, že to je nějaká legrace, nebo nějaký překvápko, tak jsem jí řekl, že to je strašně blbá legrace a ať už konečně přijede, že Petr přijede za hodinu. Položil jsem telefon a bohužel to byla pravda.“ Verzí, co se tenkrát vlastně stalo, existuje celá řada, tragický výsledek je ale jen jeden. Petr Sepeši zemřel 29. července 1985 při střetu s vlakem. Jeho pohřbu se zúčastnilo několik tisíc lidí, mezi nimi i teprve sedmnáctiletá Marie Kovalecká, prodavačka květin v obchodním domě Kotva, která se pak přihlásila jeho matce s tím, že je s Petrem těhotná. Její syn dostal jméno Petr a prý až do dvanácti let netušil, kdo byl jeho otcem.
(zdroje: Wikipedia, Česká televize, Supraphon, LP-Life, Miroslav Graclík, Václav Nekvapil: Svatava Bartošová - Má dcera Iveta, iDens.cz, Blesk, Aktuálně.cz)
Vložil: Adina Janovská