Petr Sepeši: Jak kluk z textilky vyhrál díky Puškinovi, proč jeho kytara skončila na půdě a triumf nad Haberou. Tajnosti slavných
25.04.2025
Foto: Se svolením České televize
Popisek: Petr Sepeši na startu kariéry
Sen stát se hvězdou se mu splnil, navíc na dlouhá desetiletí. A s přispěním několika osudových, tragických vteřin i navždy mladý, přitažlivý a láskyhodný. Proměnily ho v ideál, na nějž se vzpomíná s nostalgií a slzou v oku. Nebýt jich, možná by těch slz nakonec bylo prolito ještě víc. Kolik, to ale zůstává navždy otázkou.
Tento týden by oslavil pětašedesáté narozeniny a fanynky, které před čtyřiceti lety hystericky šílely pod pódii a ve svých pokojíčcích pak s doprovodem jeho hlasu snily o velké, opravdové a ničím nezkalené lásce na celý život, ho tak vidí dodnes. Zůstal stále stejným, mladým pohledným klukem, kvůli němuž by klidně běžely třeba až na kraj světa, jen kdyby je chtěl pozvat na rande. A nejen ony. „Petr byl úžasný! Byl takový šikovný a ukecaný blonďáček. Hrozně se nám líbil...“ vzpomínala Svatava Bartošová v knize Miroslava Graclíka a Václava Nekvapila Má dcera Iveta, která vyšla poprvé před sedmi lety. Tragická smrt proměnila Petra Sepešiho v jakéhosi Karla Hynka Máchu dvacátého století. To horší nebo možná i zlé bylo navždy zapomenuto, zůstal jen romantický ideál, sny a nenaplněné touhy.
V kolotoči máminých starostí
Zatímco o jeho pěvecké partnerce Ivetě Bartošové byly napsány tisíce kilometrů řádků, on se v nich objevuje jen jako její doplněk, což není tak úplně fér. Narodil se 23. dubna 1960 ve slovenském Brezně, v malebném historickém městě, rozkládajícím se v romantické krajině pod Nízkými Tatrami, kde o dva roky později poprvé vykoukla na svět i další hvězda populární hudby Pavol Habera. Moc si ho ale neužil, protože už o dva roky později se rodina stěhovala až na druhý konec republiky, do Aše, právě v době, kdy se narodil jeho mladší bratr Jan. Otec ale časem rodinu opustil a matka Lýdie kluky vychovávala sama. Dokud byli hodně malí, pracovala nějaký čas v pekárně pouze na nočních směnách, aby rodinnou „logistiku“ ukočírovala, později si našla místo v textilce. Že Petr dostal do vínku talent, hudební sluch a cit pro muziku, vyšlo najevo velmi brzy. Už v druhé třídě začal zpívat v dětském sboru, časem dostal od sestřenice kytaru, na kterou se naučil hrát sám. A pokoušel se o první vlastní písničky.
Kluk z textilky
Nejčastější dětská hudební „disciplína“ klavír mu byla málo, v „lidušce“ (Lidová škola umění – pozn. autorky) se učil i na bicí a vzal poprvé do ruky baskytaru, což byla jiná káva než běžná „španělka“ na kterou drnkal kdekdo. Do vínku ale dostal ještě řadu dalších vlastností, které ho k vysněné budoucnosti posouvaly. Mimo jiné zdravou dávku klučičí drzosti a odvahu neschovávat se v koutě a nebát se předvést, co umí a na co je pyšný. Díky tomu už ve třinácti letech vyhrál pěveckou část soutěže Puškinův památník, tehdy nového festivalu recitace a zpěvu děl ruských autorů. Po základní škole chtěl na průmyslovku, jenže to u přijímacích zkoušek nedopadlo, takže nastoupil na Střední odborné učiliště technické v Aši, kde se vyučil mechanikem textilních strojů, takže další směr byl jasný. Textilní továrna Tosta, která bývala jedním z největších výrobců takzvaného stávkového neboli úpletového zboží. Tedy prádla, šatů, pánských košil, tepláků…
Slůvka:
Jen hlas nestačí
Muzika mu v uších zněla neustále, takže první amatérskou skupinu Appendix založil už v šestnácti letech. „Zkoušeli jsme ve škole nad jídelnou a hráli na diskotékách a na zábavách. Když se však v pololetí učitelé podívali na náš prospěch, odnesli nám nástroje na půdu a kapela se rozpadla,“ vzpomínal později. Současně ale byl také neustále v pohybu. Běhal, zkoušel box, rád si zahrál fotbal a nohejbal. Miloval muziku, od Marie Rottrové a Karla Gotta po Stevieho Wondera, a pochopil, že k dobrému výsledku nestačí jen mít hudební sluch a čistý hlas. A tak poprvé v životě začal chodit i do hodin zpěvu. V osmnácti se prozpíval až na celostátní festival talentů Mladá píseň Jihlava, což byl první malý úspěch, tenkrát mu ale ještě podrazila nohy tréma, takže neuspěl. Seznámil se ale díky tomu s další budoucí hvězdou, o rok starším Petrem Kotvaldem.
Chtělo by to změnu
Chtěl se přihlásit na konzervatoř, než se ale stihl připravit k přijímacím zkouškám, spadl mu do poštovní schránky povolávací rozkaz. V říjnu 1980 narukoval do Unhoště, do kasáren s ním jela i kytara a brzy založil další skupinu, která pak úspěšně působila alespoň v okolí. Také ale začal vystupovat sám s kytarou a svými písničkami, což mu vyneslo druhé místo v celoarmádní soutěži amatérských zpěváků. V roce 1983 se znovu dostal na jihlavský festival a tentokrát už se mu dařilo. Skončil druhý, před dalším rodákem z Brezna Haberou. Vzápětí zpíval sám i na festivalu Sovětská píseň v Přerově a o rok později v jejím celostátním finále v Ostravě. A písnička Máme stejný osud, se stala jeho první, která byla vydána na desce. Už v Jihlavě ale potkal o šest let mladší naivku, gymnazistku z Frenštátu pod Radhoštěm Ivetu Bartošovou, která sice skončila těsně před stupni vítězů, jako čtvrtá, získala ale Cenu poroty za interpretační výkon. A v hlavách jiných se zrodil nápad.
Pokračování v pondělí 28. dubna
(zdroje: Wikipedia, Česká televize, Supraphon, Miroslav Graclík, Václav Nekvapil: Svatava Bartošová - Má dcera Iveta, iDens.cz, Blesk, Aktuálně.cz)
Vložil: Adina Janovská