„Řidič odborník“, který sekýruje ze sedadla spolujezdce… Generál a já (život s boomerem)

Foto: AI / Midjourney

Popisek: Ilustrační obrázek

Generál je řidič odborník, i když už kvůli oční vadě řídit nemůže. Tedy on by moc rád – občas sní o tom, že si pořídí elektrické vozítko a bude s ním jezdit po kolonádě. Bydlíme totiž v lázeňském městě. Jenže já ani nevím, jestli se tam vůbec smí jezdit. A on se mě na to pořád dokola ptá, čeká odpověď.

Jenže já pořád dokola dělám, že nevím a neslyším. (Opravdu nechci, aby jezdil elektrickým vozítkem, když vidí všechno dvakrát.)

Takže jsem se stala jeho osobním řidičem já. Samozřejmě k mému neštěstí, protože každá jízda s generálem je – jemně řečeno – drama. Na konci bývám tak vyčerpaná, že uvažuju, jestli by pro všechny nebylo lepší, kdybych řidičský průkaz raději vrátila. Občas mě generál během jízdy rozpláče, načež, když to zjistí, reaguje popudlivě: „Jak si tohle vůbec můžeš dovolit za volantem? Vždyť pak pro samé slzy nevidíš na cestu! A víš vůbec, co všechno se může stát?“ Ale to, že na cestu nevidím kvůli jeho nevyžádaným radám o řízení, to teda on neví. Takže se někdy stane, že autem jedou dva poloslepí.

Úplně nejhorší jsou ale jeho průpovídky: „Prosím tě, co ty jsi najezdila? Já jsem nacouval víc, než ty ujela!“ nebo jeho komentáře směrem k ženám – řidičkám: „No to je jasný, ženská za volantem…“

Doprčic! Vyjadřujeme se snad my ženy k mužům ohledně jejich (nejen řidičských) schopností? Hulákáme snad na ně: No to je jasný, no to je hrůza, tohle musel prát/uklízet/udělat jedině chlap!? Ne! My nic takového neděláme. Nebo aspoň většina z nás.

A běda mi, když se o generálově autě vyjádřím nehezky – třeba když mě naštve, že topení topí v létě a v zimě netopí. Dovolím si říct, že mě ten vrak už štve… „VRAK?!“ zařve generál a jeho oči ještě víc šilhají. „Buď ráda, že to vůbec jezdí!“

No ještě, abych ten VRAK tlačila! Urazím se, odcházím, abych nemusela poslouchat další řeči o tom, jak si já neumím poradit s topením v jeho autě, když on má „svoje fígle“.

A pak – před každou živou i neživou překážkou (kterou samozřejmě vidím, a možná lépe než on) – na mě generál křičí: „POZOOOR!! STŮJ!!!“ Při sebemenším zhoupnutí auta kvůli nerovnosti vozovky vyluzuje bolestivé: „AU, AU!“ a nadskakuje, jako by ho do zadku píchla vosa. Když se ho zeptám, co se jako děje, dostanu přednášku o tlumičích, jejich křehkosti a dalších autodílech, které se podle něj ničí „touhle mojí šílenou jízdou“ (ukazuje přitom na mě). A pak přijde ta jeho slavná otázka: „A co pak chceš dělat, až se auto rozbije?!“ Na to radši neodpovídám, ale už se mi kutálí jedna slza za druhou. Vzlykám a mumlám si pro sebe, že už s ním nikdy nikam nejedu. „Tak choď pěšky! Vem si taxi! To taky komentuješ jízdu taxikáře?!“ – nevydržím a vybuchnu, když zastavíme, a ještě schválně prásknu dveřmi.

Generál zaúpí: „Nebouchej těma dveřma, to už jsem ti říkal tisíckrát!“ A pokračuje: „Prosím tě, taxikář je profík.“

Tak to fakt přehnal! Zaříkávám se, že generál už nikdy nesedne ani vedle mě, ani na zadní sedadlo. A ani do kufru ho nevezmu!

Jenže za týden potřebuje k doktorovi. A dva dny předtím začne škemrat, že už bude hodný. No jasně… To ti tak věřím! Myslím si své, ale stejně vstávám brzy ráno, aby generál stihl svého doktora.

Venku je mráz, auto zamrzlé. I zevnitř. Generál škrábe námrazu zvenku, já nechci čekat, až se odmrazí sklo zevnitř, a chci ho nastříkat rozmrazovačem. Jenže generál dostane záchvat: „Ježíši, co to děláš?! To okno už nikdy nikdo nevyčistí! No bezva, to se ti povedlo!“

To už je na mě moc. Začnu rozmrazovač stříkat ještě s větší intenzitou – i na něj! Generál vypadá, že ho trefí šlak. Když své dílo dokonám, vylezu z auta, křiknu na něj, že nikam nejedu, a zamknu se v domě.

A najednou je po hysterii. Generál se rychle uklidní, otře si obličej od rozmrazovače, vyčistí okno (jako by ho právě umyla úklidová firma) a spěchá mě uklidnit… a hlavně přemluvit, abych ho k doktorovi odvezla. Nejdřív dělám, že neslyším. Pak na moje výslovné přání musí říct: „Ano, nebudu ti mluvit do řízení. Ano, jsi skvělá a svědomitá řidička. A jsem moc rád, že mě vozíš.“

Když jsme pak mlčky dojeli k lékaři, generál seděl v čekárně, nervózně pomlaskával, protože mu to čekání přišlo nekonečné. Když se konečně dočkal, poslušně zaplul do ordinace – jen aby z ní po chvíli vykoukl, zamával na mě receptem a cupital do lékárny.

K mému úžasu nejdřív zamířil k pokladně s cedulkou VÝDEJ NA RECEPT, kde si vyzvedl léky na předpis. Hned nato si ale stoupl do fronty u okénka VÝDEJ BEZ RECEPTU, kde si koupil vitamín B Komplex. Na můj dotaz, proč si to béčko neřekl paní lékárnici rovnou, když si bral léky na předpis, mi důležitě sdělil: „Dodržuji pravidla,“ a ukázal na obě cedule nad pokladnami.

Při zpáteční cestě jsem jela svou oblíbenou trasou a trochu si zkrátila cestu – místo přikázaného směru vpravo jsem to švihla doleva. Generál šílel. „Zase jsi porušila pravidla silničního provozu! Počkej, to se ti vymstí! To jsem zvědavej, co budeš dělat, až ti vezmou papíry!“

Klidně jsem se na něj otočila a řekla: „Asi nejspíš to, co ty.“

Vložil: Naďa Hanuš Vávrová