Papež v Praze, poprvé za tisíc let. Pro všechny. Časosběr Radky Vosáhlo

Foto: Se svolením Vatican News

Popisek: První papež slovanského původu Jan Pavel II. na Květnou neděli 1986

Právě o Velikonocích si letos připomínáme 35 let od události, na kterou čeští, moravští a slovenští katolíci dlouho čekali a pro mnohé se stala symbolickým uzavřením čtyřiceti let komunistické perzekuce. Dne 21. dubna 1990 přiletěl do Prahy Jan Pavel II. a byla to vůbec první návštěva vrchního pastýře katolické části planety za tisíc let, co naše kotlina přijala křesťanství. (A bohužel tento text vychází v den, kdy se dozvídáme o smrti papeže současného, Františka, což je velmi smutné.)

Když se v únoru 1948 dostali k moci komunisté, bylo jim jasné, že katolická církev bude jedním z hlavních nepřátel. V Časosběru jsme vzpomínali na příběh kardinála Josefa Berana včetně pikantního Te Deum, které si nechal Klement Gottwald odsloužit po zvolení prezidentem.

Komunistické účtování s „kněžoury“ mělo podobu rozhánění řádů, zavírání církevních představitelů, jejich mučení, zamykání kostelů a jejich předělávání na skladiště všeho možného. Československo perzekvovalo církev vůbec nejvíce z celého bloku sovětských satelitů. Především katolická Morava nesla tyto výpady proti staleté tradici těžce. Ale možná proto právě zde byly pokusy o převýchovu nejméně úspěšné.

V roce 1985 věřící při pouti na Velehradě vypískali komunistického ministra kultury a tím začalo období, o kterém zpětně někteří mluví jako o zázraku. Listopad 1989 pro ně začal s předstihem svatořečením Anežky České, nejmladší dcery krále Přemysla Otakara I., která zasvětila svůj život řeholi, založila klášter, věnovala se charitativní činnosti a starala se o potřebné. Přes mnohé nabídky k sňatku se neprovdala a zvolila si duchovní život. Její svatořečení 12. listopadu 1989 bylo pro tisíce věřících příležitostí navštívit Vatikán. Těžko si představit jasnější signál, že se režim začíná drolit.

Ve slavném novoročním projevu prezident Václav Havel řekl, že by byl velmi potěšen, pokud by zemi k posílení tolerance, porozumění a lásky k míru co nejdříve navštívil papež Jan Pavel II.

Zvuk měl nejen titul, ale i jméno. Jan Pavel II., dnes už se k němu přidává „svatý“. Jako Karol Wojtyla se narodil v polských Wadowicích 18. května 1920 v rodině vojáka, což je v Polsku tak trochu diagnóza, zahrnující kromě fyzické zdatnosti i zapálenou víru. Přísnou výchovou se mu dostalo obojího, takže vystudoval teologii na Jagellonské univerzitě v Krakově a kondicí ohromoval ještě coby nejvyšší pontifik při turistických výkonech v italských Alpách. Jenže do období jeho mládí také spadá nacistické řádění, v Krakově jedno z nejhorších vůbec.

Po válce dokončil studia a stoupal v církevní hierarchii, z pomocného biskupa se stal arcibiskupem krakovským v roce 1964, tři roky poté už byl kardinálem a 16. října 1978 si ho klérus zvolil papežem. Jednalo se o událost vskutku historickou, byl prvním neitalským papežem po dlouhých 455 letech. Tradiční první vystoupení na balkóně nad svatopetrským náměstím zahájil omluvou za špatnou italštinu, neboť pochází ze vzdálené země, která je ale přesto pevně spojena se západním křesťanstvím. Když to slyšel v Polsku v televizi jakýsi komunistický tajemník, vypadlo z něj prý vyděšené: „Svatá Matko Boží.“

Nový papež si vytkl ochranu věřících v komunistickém světě jako jeden z hlavních úkolů a Československo, kam to z rodného města měl jen pár kilometrů, bylo jedním z nejdůležitějších. K naší zemi ho pojil blízký vztah dlouhodobě, roku 1973 se tu ještě jako krakovský arcibiskup účastnil pohřbu kardinála Štěpána Trochty v Litoměřicích. Československo chtěl navštívit i v roce 1979, když z Vatikánu poprvé zavítal do své rodné vlasti. Polští věřící si jeho návštěvu prosadili, v šesti městech ho viděly celkem miliony lidí, kterým vyslal jasný vzkaz: Nebojte se.

V Praze návštěvu zatrhli, ale její uskutečnění se stalo jedním z hlavních požadavků věřících pro celá osmdesátá léta.

Ze slovanského papeže, majícího díky studentskému divadlu i hereckou průpravu, se mezitím stala celosvětová hvězda v bílém, hned v roce 1979 se mu při návštěvě Irska shromáždila v jednom dublinském parku na kázání čtvrtina celé populace. Působil mladě, energicky a uměl přesně vystihnout náladu davu.

Prezident Havel i kardinál František Tomášek měli jasnou představu, jak se podobná show odehrává na Letenské pláni, kde se pár týdnů předtím konaly obrovské demonstrace proti režimu. Pozvání prý prezident poslal hned první den po svém zvolení.

A v dubnu jej právě Václav Havel vítal na letišti. Za normálních okolností se papežské cesty plánovaly dva roky dopředu, teď se to stihlo za necelé čtyři měsíce.

Jan Pavel II. vystoupil ze speciálu společnosti Alitalia, poklekl a políbil zemi. Bylo to jedno z jeho nezapomenutelných gest. Prezident Havel jej oplatil jedním ze svých nejslavnějších projevů. ,,Vítám Vás, Svatý Otče, mezi námi hříšníky. Nevím, zda vím, co je to zázrak. Přesto se odvažuji říct, že jsem v tomto okamžiku účastníkem zázraku. Člověk, který byl ještě před šesti měsíci zatýkán jako nepřítel svého státu, vítá dnes jako jeho prezident prvního papeže v dějinách katolické církve, který stanul na půdě, kde tento stát leží.“

Následovala návštěva Katedrály svatého Víta na pražském Hradě. Cestu z Ruzyně lemovaly desetitisíce lidí, všichni chtěli na vlastní oči vidět toho, který podle mnohých zásadně přispěl k pádu režimu.

Mši na Letenské pláni sledovalo přesně dle očekávání na půl milionu lidí. Jeho Svatost se z bezpečnostních důvodů přesunovala v proslulém papamobilu, kapota byla zasypávána po celou cestu květinami. „Milovaní bratři a sestry, splnilo se to, po čem jste toužili. A na co jsem se těšil i já. Alespoň na chvíli můžeme být zde pohromadě a společně slavit eucharistii,“ pozdravil dav v místech, kde se předtím odehrávaly komunistické prvomájové přehlídky.

Druhý den následovala návštěva jednoho z nejvýznamnějších poutních míst na našem území. Na Velehradu se sešlo úctyhodných 350 tisíc lidí, nejednalo se jen o věřící Čechoslováky, ale přijeli i lidé z Rakouska, Polska či Německa. Poslední mši Jan Pavel II. odsloužil na bratislavském letišti Vajnory, kde se sešli věřící z tradičně katolického Slovenska.

Význam návštěvy byl obrovský, pro mnohé znamenal stvrzení změn. Ve svatovítské katedrále se setkaly stovky těch, kteří ještě pár měsíců nazpátek museli svou víru praktikovat spíš utajeně.

Jan Pavel II. se na návštěvu do země, která mu byla tak blízká, vydal ještě dvakrát. V květnu 1995 přijel kvůli kanonizaci Jana Sarkandera a Zdislavy z Lemberka, v dubnu 1997 zavítal do naší vlasti díky tisícímu výročí smrti patrona naší země Svatého Vojtěcha. Podobnou pozornost věnoval po roce 1990 i Slovensku, na jehož návštěvu také zavítal hned několikrát.

Zemřel ve Vatikánu 2. dubna 2005, právě před dvaceti lety, a také to bylo několik dní po Velikonocích. S odstupem času někteří jeho působení v čele církve kritizují, že nedokázal reagovat na modernější trendy a mlčel o problémech a skandálech. Byl to ale právě „papež z daleké země“, kdo dokázal převést církev do světa moderních médií a otevřel tím prostor pro svého nástupce, „papeže z konce světa“.

Zdroje: Wikipedia, cirkev.cz, Česká televize, Radio Prague international, denik.cz

Vložil: Radka Vosáhlo