Když vás kocour požádá o ruku aneb RUKOvěť pro oběť progresivní gangrény. Sobota Jaromíra Janáka

Foto: Pixabay

Popisek: Pixabayová kočka, Záviš je záludnější

Ani kocour Záviš ani já, tedy člověk, co mu dává voňavé kapsičky s rozemletým masem, jsme netušili, v jak krvavý masakr se vyvine noc, o které jsem si v duchu říkal, že bude tak tichá, jak svatá noc.

Bylo chvilku před půlnocí, vyšlápl jsem, následován věrným Závišem, schody do podkroví a zásoben nealkoholickým lahváčem české značky jsem ulehl do postele.

Podložil jsem si hlavu a záda třemi polštáři a otevřel rozečtenou detektivku.

Pohoda se dostavila. Lampička šířila milé nažloutlé světlo, nealkoholické pivo, nápoj, kterým opovrhují všichni pravověrní pivaři, mi lehce klouzalo do krku, detektiv v knížce se právě chystal odhalit vraždícího padoucha, kocour spokojeně předl na prošívané dece, o kterou se se mnou laskavě dělil. Otočil jsem list a levou ruku, která už mne trochu bolela od tíhy třísetstránkové knížky, jsem volně položil na kraj postele…

…načež kocour, kterého jinak neuvidíte popoběhnout, se zrychlením 5 sekund z nuly na sto vyrazil a zahryzl se mi do dlaně. Promluvil jsem tak, jak by zařval Clint Eastwood v barevném širokoúhlém filmu: „To je tvůj konec, syčáku!“ a kocourovi, stále zakousnutému do mé ruky, jsem zmáčkl krk. Když dusící se šelma uvolnila stisk svých ostrých zubů, pln vzteku jsem ji krásným obloukem odhodil přes celý pokojík až na můj zánovní psací stůl. Tam se kocour Záviš schoulil, ocas zatažený pod sebe, v padoušských očích s pohledem: „To sis dovolil dost!“

„Pitomče, nezasloužíš si ani, abych tě kopl do ...!“ zakřičel jsem za ním nádavkem a uvažoval, že ho, tak jako jeho jmenovce z Falkenštejna, za trest popravím plknem (širokým středověkým mečem, který má na konci namísto hrotu závaží pro větší účinnost seku…).

Z poraněné ruky mi crčela krev, a to nejvíc z vystouplé žíly, která mi za normálních okolností při hraní na klavír přeskakuje zleva doprava a svědí mne, což ve mně v nejvypjatějších chvílích hry vyvolává smích. S krvavou rukou jsem pak odešel do koupelny, abych nejdříve odcucal a pak opláchl krev a nakonec vodou po holení potřel stopy Závišovy čelisti. Stále krvácející žílu jsem zalepil toaletním papírem Z.wa, přičemž název firmy na mne potměšile pomrkával z otisku v krevní sraženině.

„Nic blbějšího už tě nemohlo napadnout…“ řekl jsem Závišovi, který už si viditelně uvědomil, co provedl, a skryt za opěradlem starožitného křesílka, které se už roky chystám opravit a o kterém si myslí, že je jeho, přemýšlel, jak by znovunavázal poškozený vztah. Já zatím po šokujícím zážitku upadl do hlubokého spánku…

Ráno jsem ruku, oteklou jako konev, sotva zvedl, a nezbylo, než abych se s nočním dobrodružstvím svěřil manželce. Manželka mne sice politovala, nicméně s uspokojením shledala všechny vady mé osobnosti, které jistě donutily naši kočičku k její reakci. Zároveň mne uklidnila, že amputovaná levá ruka není pro praváka takovým neštěstím. Tu nešikovnou ruku, řekla, si můžu dát odlít do gypsu. A hned rozhodla, že nevhodnější místo pro sochu bude vedle posmrtné masky klavíristy Chopina, kterou si loni přivezla z Varšavy. Jak symbolické spojení, pravila – geniální polský klavírista a nešikovný český pitomec, který si v posteli nechá ukousnout ruku od vykastrovaného kocoura...

Nebyla daleko od pravdy, ale nakonec lékaři, zpočátku zděšení nad absencí mého očkování proti tetanu, nakonec upustili od záměru amputace a spokojili se jen s podáváním zázračně projímavých antibiotik a páchnoucího nátěru černou mastí, jejíž název podle ruského chirurga Višněvského odporuje eurosankcím. Pro jistotu mi ale ruku obvázali tak, abych pod obvazem mohl kontrolovat, zda ji stále mám.

Manželka během léčby dávno vyčerpala všechny výrazy opovržení nad mou pitomostí, i kocour Záviš si uvědomil svou chybu, a abych se už nezlobil, přinesl mi myš, položil mi ji k nohám a z povzdálí sledoval, jak si pochutnám. Když jsem se k ničemu neměl, vyběhl ven, přinesl mi ještě jednu a za chvíli se vrátil ještě se zákuskem – obalem od sýru Prezident. Pak sebou plácl na záda a nabídl mi, abych mu pohladil bříško.

Už zase spolu leháme, ale já si, pro všechny případy, zakrývám celé tělo dekou.

Jaké z toho plyne poučení? Nikdy se na nikoho dlouho nezlobte. Zvlášť, když vám na usmířenou začne nosit pěkné dárky.

Vložil: Jaromír Janák