Židovské dějiny znají dva Ježíše. Záhady života

Jak trávíte Velikonoce vy? Dodržujete všechny původní rodinné tradice, nebo jste je zcela přizpůsobili k obrazu svému? Nebylo by se čemu divit. Jak například ukazuje průzkum z března roku 2022, přestože se šlehání pomlázkou líbí asi 45 procentům mužů, až 79 procent žen je upřímně nesnáší z důvodu bolesti, vzniku modřin i kvůli pocitům bezmoci a ponížení. Každá druhá žena však šlehání pomlázkou zároveň považuje za tradici, kterou je nutné dodržovat.

Průzkum z roku 2023 zase prozrazuje, že 36 procent respondentů z Česka vnímá Velikonoce hlavně jako symbol jara, 28 procent se zase spíše těší na odpočinek a prodloužený víkend, během něhož načerpá potřebnou energii. Návštěva kostelů je důležitá pro 16 procent lidí. Přiznejme si tedy, že od dob dávno minulých se leccos změnilo. Mnozí filozofové upozorňují, že dříve lidé Velikonoce mnohem více vnitřně prožívali a nyní tyto svátky stále častěji postrádají jakýkoliv duchovní význam. Není to ale škoda?

V tomto článku se dozvíte, že bez ohledu na to, zda věříte v nadpřirozené síly, či nikoliv, jsou Velikonoce nejenom časem pro rodinná setkávání a dodržování tradic, ale také možností zamyslet se nad hlubšími otázkami života a smrti. V článku, který máte právě před sebou, vám předkládáme k úvaze celkem netradiční pohled na Velikonoce z pohledu kabaly (židovské mystiky) a její skryté symboliky, který vám nabízí lingvista a filozof Vojtěch Merunka.

Pane Merunko, jak slavíte Velikonoce vy a jaký jste si k nim vytvořil vztah?

Jsou pro mě důležité a slavíme je podle české lidové tradice. Manželka peče beránka, barví vajíčka a připravuje jarní výzdobu a já pletu pomlázku z vrbových proutků. Během Velikonočního pondělí ze slušnosti obcházím několik sousedů, jak se to dělávalo dříve, ale do kostela většinou nechodím. Dělám to, jen když jsem pozvaný, a to bývá jen někdy. Zkrátka nejsem ten typ, co by chodil pravidelně do kostela, přestože se považuji za křesťana.

To je zajímavý postoj, protože se spíše setkávám s názorem, že dobrý křesťan nutně musí chodit do kostela.

Ano, říká se to. Někteří lidé podmiňují víru a jakousi duchovní zralost tím, že musí být součástí církve. Ale je to podobný nesmysl, jako když někdo o Česku říká, že jsme největším národem ateistů. Je to úplně jinak.

Muselo by se definovat, co znamená slovo ateista.

No právě. Každý si tento výraz může vysvětlovat zcela jinak. Ale doslova, řecky, a-theos znamená ne-bůh. Jenže Češi nejsou odmítači. Bývají hodně přemýšliví a ve skutečnosti jsou velice duchovní. Hledají různé zdroje transcendentna, tedy skrytého poznání, které dalece přesahuje běžnou smyslovou i rozumovou materialistickou skutečnost. Toto vnitřní hloubání nad věcmi, které nás přesahují, a hledání smyslu života je pro ně důležitější než být jen organizovanou součástí církve a jinak nemuset přemýšlet.

Jak se ukazuje, pravidelné chození do kostela není zárukou vnitřní duchovnosti a vyšší mravnosti, jak to vidíme u občanů některých národů. Je také dobré si připomenout, že ateismus je relativní pojem. Starověcí Židé a první křesťané byli svými pohanskými současníky obviňováni z ateismu a krutě trestáni, protože jejich chápání Boha bylo v rozporu s pojetím ostatních lidí.

Jaké národy máte na mysli?

Nechci se nikoho dotknout, tak jen napovím. Jsou země, kde i dvou- tříleté děti, které z toho ještě vůbec nemají rozum, se aktivně účastní rituálů a jsou za to chváleny od dojatých dospělých. Církevní obřady jsou v těchto zemích povinnou součástí společenského života, a kdyby se v kostelní lavici někdo bez omluvenky neukázal, sousedé by jej pomluvili.

Mnozí z těchto věřících se ale domnívají, že duchovní život znamená právě tu povinnost chodit do kostela a tam být viděn farářem, oblečeným ve zlatě. Vždyť on je pro ně předmětem uctívání, jemu je třeba se klanět. Mnozí tito lidé pak ze mše odcházejí domů s pocitem, že jsou lepší než ti, co v Boha nevěří.

Takový pohled se mi příčí a rád bych podotkl jednu věc. Pasivní přístup ke spiritualitě, který jsem právě popsal, člověka nepřivádí k těm nejniternějším duchovním otázkám ani metafyzickým úvahám. Naopak se spíše setkávám s tím, že transcendentno tyhle jedince nezajímá, oni jen plní společenskou povinnost a pletou si víru s folklórem. Křesťanství není pro vlastní pocit výjimečnosti, ale je to především o vztahu k druhým lidem. „Jak chcete, aby lidé jednali s vámi, tak jednejte vy s nimi.“

Zvláštní je, že když se mě někdo zeptá, zda věřím v Boha, a já odpovím ano, automaticky mě také považují za křesťana. Nedokážou pochopit, že by mohl člověk věřit v Boha a zároveň se nehlásit k žádnému náboženství.

Musím se tomu smát. Popis problému je totiž prvním krokem k jeho řešení, a proto se vás ptám, co nebo kdo je Bůh? Jaká je jeho přesná definice? Nabídnu vám jednu možnou variantu. Bůh představuje duchovní ideál lidstva, ideálního budoucího člověka. Například někteří Židé, představitelé modernějšího judaismu, říkají, že Mesiášská doba není o tom, že se Mesiáš jako jedna konkrétní pomazaná osoba královského rodu znovu vrátí na Zemi, ale že to je spíš nový stav lidstva, že se lidstvo povznese na jinou, vyšší úroveň a bude žít jinak.

Jsou zde i další náznaky o tomtéž v různých náboženstvích. Například známý křesťanský filozof Teilhard de Chardin říkal, že někde v budoucnosti existuje jakýsi Bod Omega jako cíl evoluce lidstva, což zcela jistě souvisí s pasáží Bible, kde Ježíš říká: „Jsem Alfa i Omega, počátek i konec.“ Jednou z možných definic Boha by tedy mohlo být, že náš Bůh je tím, čím by člověk jednou chtěl, a dokonce měl být. Vždyť kdo by neměl zájem stát se nesmrtelným, vševědoucím, všemocným. Já tedy ano, vy ne?

Samozřejmě.

Mnohé naznačuje i hésychazmus, řecká ortodoxní tradice, pocházející z klášterů. Ta praví, že smyslem lidského života je žít ctnostně. Tak abychom, nezatíženi hříchy, dokázali vystoupat co nejvýše po žebříku, který vede až do nebeského království. Řecký středověký mnich Johannes Klimakos o tomto mystickém žebříku do nebe dokonce napsal knihu.

Mimochodem, ten žebřík je také popsán v Bibli, kde ho ve snu viděl Jakub, vnuk Abraháma a praotec židovského národa. Existuje ikona, svatý obrázek, na kterém jsou zobrazeni lidé, lezoucí po tom žebříku, a úplně nahoře, z obláčku, se vyklání Ježíš, podává těm nejvytrvalejším ruku a vítá je v novém lepším světě. Cesta vzhůru je ale obtížná, okolo létají čerti a lidé dělají chyby, z žebříku padají, hřeší.

Vypadá to trochu jako obrázek ze středověkého komiksu, ale já osobně v něm vidím ohromnou duchovní pravdu, která přetrvala věky a stále nám má co nabídnout. Je v tom také veliká myšlenka pokračující evoluce člověka.

Pojďme se vrátit k Velikonocům. Jaké duchovní poselství v nich spatřujete vy?

Je to důležitý přechodový rituál, který byl významný pro téměř všechny starověké kultury (nikoliv jen pro tu židovskou). Je v něm obsaženo naprosto vše. Příroda se probouzí, dny se prodlužují, noci se zkracují, zvířata jsou březí a do přírody přichází nový život. Židé mají toto téma symbolicky zpracováno snad nejzajímavěji, a proto bych byl rád, kdybychom se zde na chvíli zastavili.

Ve velikonoční židovské tradici je podrobně popisován přechod přes vodu, k čemuž došlo dokonce několikrát. Jednak jde o známý Mojžíšův přechod přes Rákosové moře suchou nohou, určitě ten příběh znáte. Moře se rozestoupilo, a poté co Židé s Mojžíšem tímto způsobem bezpečně unikli faraónovu hněvu, voda se vrátila a smetla egyptskou armádu, která Židy pronásledovala. A pak je zde ještě jeden přechod přes vodu, a ten učinil Mojžíšův nástupce, Jozue. Byl to právě on, kdo Židy přivedl do země zaslíbené.

Myslela jsem, že to byl Mojžíš.

Nikoliv. Mojžíšovo putování skončilo na skále před řekou Jordán a dál Židy vedl jen Jozue. Mimochodem, já jsem toto místo na jordánské straně řeky navštívil. Je tam nádherný kostelík, krásný pohled do údolí přes poušť na Jordán, který je pro nás Evropany spíše jen potokem, než obrovskou řekou. Někde tam bylo místo, kudy Jozue vodu překročil a se svým národem se dostal do Izraele. Ale proč vám o tom vyprávím? Jedná se o jedno z mnoha velikonočních mystérií. Kdo je Jozue? Co je to za jméno?

Věřím, že jako lingvista znáte odpověď.

Jozue je starohebrejské jméno a dovolte mi připomenout, že starohebrejština se používala v Mojžíšově době, ale o třináct století později již mluvili trochu jinou aramejštinou. Starohebrejský Jozue byl aramejsky změněn na Ješua a, teď se podržte, to je česky Ježíš. V židovských dějinách jsou tedy dva Ježíšové. Ten první starozákonní je Jozue, který převedl Židy přes řeku Jordán do Izraele, zbořil hradby Jericha. Hospodin mu dokonce pozastavil Slunce na obloze, aby měl více času na vítěznou bitvu.

A ten druhý novozákonní je Ješua, kterého známe všichni. Tento Ježíš, na rozdíl od svého o třináct století staršího jmenovce nepřešel řeku Jordán, ale „pouze“ se v ní nechal pokřtít od svého údajného bratrance Jana. Tedy ne tak úplně přesně, protože když byl ještě miminko, tak ho rodiče zachránili z Betléma přechodem přes stejnou řeku Jordán a potom šli po staré královské cestě až do Egypta, kde Ježíš vyrůstal.

Oba Ježíšové mají kromě jména ještě společné právě to přecházení přes vodu. Přes vodu přecházel i Mojžíš tou suchou nohou přes moře. Mojžíš i oba Ježíšové tedy překonávali starou dobu a vstupovali do nové doby, voda zde má symbolickou roli. Novozákonní Ježíš, který byl v Jordánu pokřtěn (opět voda), již nepotřeboval překračovat řeku fyzicky, jeho poslání bylo jiné. Překročil řeku života, tedy zemřel a byl vzkříšen.

V čem je podle vás tato symbolika důležitá?

V mnohém. Určitě víte, že židovská kabala vychází z toho, že všechny kosmické zákony lze popisovat písmeny a čísly. Nic není náhodné a každé písmeno a jeho číslo vyjadřuje určitý druh energie. Je to tajemný klíč, kterému když člověk porozumí, dokáže pochopit zákony existence. Kabala je v překladu příjem, tedy něco dostáváme. Je až neuvěřitelné, co všechno se dá v Bibli, v rámci kabaly a jejích číselných kódů, najít a odhalit.

Dám vám příklad. Vraťme se k velikonočnímu symbolu vody. Voda se hebrejsky řekne majim a z kabalistického hlediska je zde důležité počáteční hebrejské písmeno M, které má hodnotu 40. Je to velmi důležité, přímo posvátné liturgické číslo. V Bibli najdeme mnoho příkladů, že pokud chceme vstoupit do nového věku, musíme čekat 40 let, nebo dní. Určitě vám něco říká čtyřicetidenní půst, čtyřicetileté vyhnanství do pouště atd.

A pak zde máme další slovo, které se váže k Velikonocům, a tím je mavet, smrt, nebo také met, mrtvý. Je zde opět M (o hodnotě 40) a ještě T, které má hodnotu 400 a představuje symbol kříže a ve starověkém písmu také jako kříž vypadalo. Zemřít ale, pokud se budeme držet číselného výkladu kabaly, neznamená konec všeho. Je to přechod odněkud někam jinam. Nepřipadá vám to přinejmenším poněkud zvláštní?

Samohlásky v kabale žádné číselné hodnoty nemají?

Ne, protože hebrejština běžně nezapisuje samohlásky, slova se píšou jen souhláskami, kde ale některé souhlásky v určitých pozicích se mohou číst jako samohlásky. Například souhláska V se někdy čte jako samohláska U, souhláska J se někdy čte jako samohláska I, atd. Pokud je potřeba zapsat přesný zvuk k souhláskám, tak se může používat diakritika čili různé tečky a čárky u souhlásek, které ale samy o sobě číselnou hodnotu nemají. Například poušť se řekne midabar, v hovorové řeči medaber, ale píše se to bez té nepovinné samohláskové diakritiky stejně jen jako mdbr. Kabalistická číselná hodnota je proto také stejná.

Velikonoce jsou velice významným svátkem. Předznamenávají tedy konec starého a začátek nového?

Ano, svátek Velikonoc se hebrejsky řekne Pesach a řecky Pascha. Znamená to doslova přechod. Velikonoce jsou svátkem přechodu, slavení Velikonoc je přechodový rituál. Něco starého končí a něco nového začíná. Symbolický význam tu mají voda (majim) a smrt (hebrejsky mavet, arabsky maut, latinsky mors), všude je písmeno M s kabalistickou číselnou hodnotou 40.

Jsou i jiné velikonoční kabalistické zajímavosti. Například Velikonoce se řekne Pesach, psáno psch, to je číselně 80 + 60 + 8 = 148. O Velikonocích se jí při večeři chléb a víno, které jedl také Ježíš se svými učedníky v domě na Siónu při Poslední večeři a v kostelech se to připomíná v podobě svatého přijímání. Chléb se řekne lechem, psáno lchm, to je 30 + 8 + 40 = 78. Víno se řekne jajin, psáno jjn, to je 10 + 10 + 50 = 70. Takže tu máme rovnici chléb (78) + víno (70) = Velikonoce (148).

Velikonoce jsou tedy ryze židovský a křesťanský svátek?

Rozhodně nikoliv. Období po prvním úplňku po jarní rovnodennosti uctívaly všechny prastaré národy severní polokoule. Důležitou roli v tom vždy hrálo rituální ukončení zimy a příchod jara, vítězství života nad smrtí. Například na Smrtnou neděli se už odpradávna vynášela Morana, která se házela po proudu do vody a topila. Je to starý očistný rituál, jehož smyslem je rozloučení se nejen se zimou, ale i se vším trápením, temnotou a smutkem.

Pozornému čtenáři neujde, že zde máme Moranu a písmeno M, a jak už bylo řečeno, vodu. My dnes mluvíme česky, indoevropskou slovanštinou, kde Mor znamená smrt a také moře. Vodu, která přináší smrt. Skryté spirituální poselství, které je staré tisíce let, je pořád jedno a to samé, ať o něm mluví Židé, křesťané, nebo třeba pohané. Je úplně jedno, jaké máme kulturní tradice, v tomto bodě se všechna duchovní poselství protínají.

Co tedy podle vás znamená očištění ve vodě, které podle toho, co jste právě naznačil, je pro velikonoční období už po tisíce let typické?

Očista vodou znamená znovuzrození. Co je křest? Původně šlo o omytí, zbavení se hříchů. A zatímco Židé na svého Mesiáše teprve čekají (Ježíše za něj nepovažují) a o Velikonocích slaví přechod Mojžíše z egyptského otroctví do svobodné země, křesťané mají svůj krásný velikonoční příběh novozákonního Ježíše. A já jsem přesvědčen, že jeho znovuzrození ukazuje lidstvu cestu. Poukazuje nejen na to, že je možné stát se lepším člověkem, ale také, že se každý z nás může stát Bohem. Ježíš k tomu dává návod…

Tato slova možná budou ortodoxní křesťané považovat za do nebe volající rouhání.

Jak kteří. V řecké ortodoxní tradici je například pojem theosis, zbožštění. Jedná se o spirituální proces, při němž se podle některých filozofií a náboženství člověk sám stává Bohem. Podmínkou je jeho morální, duchovní a inteligenční evoluce, k níž dospěl na základě své vůle a odhodlanosti. Jinými slovy, jsou to ti lidé, kteří na nebeském žebříku vylezli hodně vysoko.

Mojžíš ale mezi ně nepatřil, přestože pro svůj lid vykonal mnoho dobrého. V příběhu zůstal na té skále, nemohl vstoupit do země zaslíbené, protože v mládí zavraždil egyptského vojáka a jeho tělo zahrabal v poušti. Ježíš nikoho nezabil, a proto byl hoden nanebevstoupení. A mimochodem, idea zbožštění jako transformační proces se už odpradávna objevovala i v tradičních šamanistických kultech, starověkých polyteistických náboženstvích a různých filozofických směrech. Takže ne. Nemyslím si, že je to rouhání.

Prozraďte mi, proč je symbolem Velikonoc vajíčko?

Vajíčko je už odnepaměti symbolem nového života, a proto jsou i v Řecku, od samotného prvopočátku křesťanství, vejce považována za univerzální symbol znovuzrození. Během oslav přicházejícího jara se vajíčka tradičně (již ve starověkém Egyptě či Persii) vždycky barvila načerveno, protože je to barva krve, barva života. Mimochodem, vezměme si starozákonního Adama. Možná pro vás bude zajímavé zjištění, že dam znamená v hebrejštině krev, červený se řekne adom a hlína se řekne adama.

Adam byl první člověk, který od Boha dostal tělo. Sice bylo ze začátku uplácané z hlíny, ale tím, že do něj byla vdechnuta duše, stalo se krví. Červená barva byla barvou života i v těch nejstarších kulturách, což by nám mohlo napovědět, že je v tom skryta důležitá duchovní symbolika, která přetrvala a ještě přetrvá celé věky. Zdobení skořápek vajec lze vysledovat až do pravěku a uvádí se, že nejstarší zdobená kraslice má podle odhadu vědců stáří 2300 let. K vajíčkám ještě uvedu, že vejce obsahuje zárodek života, a proto jej naši předci v období půstu nejedli.

Jak může vajíčko souviset s Ježíšem?

V křesťanství je vejce také symbolem uzavřeného hrobu, ze kterého vstal Kristus, takže je to i symbol ukrytého nového života. Červené vajíčko má představovat krev jako životní sílu.

Stejně se každoročně podivuji nad tím, kolik pohanských zvyků a tradic se, i přes dlouhá staletí útlaků ze strany církví, nejen při oslavách jara dodnes dochovalo.

Nová náboženství mají dvě možnosti. Buď staré tradice násilím zničí, nebo je převezmou a dají jim nový obsah. A v rámci christianizace (pokřesťanštění) pohanství se u nás stalo to druhé. V Mexiku se také událo něco podobného. Je tam dnes silná katolická církev, ale dříve tam vládlo velice kruté aztécké náboženství, které se křesťanům nikdy nepodařilo zcela vymýtit. A tak došlo ke spojení. Když si dáte do Googlu třeba mexický svátek Dia de Muertos (den mrtvých), který je mexickou obdobou našich Dušiček, dozvíte se věci nevídané. Například že se tam během svátku připravují tradiční cukrové lebky a sladký chléb, který připomíná kosti. Konají se průvody kostlivců, jejichž pouť končí překvapivě… v kostele.

Nedávno jsem viděla velice zajímavé video, na kterém byli s českými velikonočními tradicemi seznamováni cizinci z různých koutů světa a z pomlázky byli přímo znechuceni. Vnímali to jako barbarství a nepřijatelné domácí násilí na ženách. Co si o tom myslíte?

Že tomu rozumím. Zejména pokud se o Velikonocích pije tradičně ve velkém alkohol a mládenci to s šupáním přehánějí. Pokud je šlehání jen symbolické a nebolestivé a žena s ním souhlasí, nevidím to jako problém. Je to součást tradičního folklóru. Duchovní význam, pokud nepočítám tzv. rituál omlazení, v něm ale nevidím.

Prý se říkává: „Komu se o Velikonocích vyšlehá, nedostane prašiviny.“ Ponechme tedy pomlázku a popovídejme si o velikonočním beránkovi, v němž je velká duchovní symbolika zcela jistě.

Jedná se nepochybně o důležitý křesťanský symbol. Když Židé odcházeli z Egypta, měli v Egyptě Poslední večeři v době úplňku po jarní rovnodennosti. Mojžíš jim nařídil, aby snědli maso narychlo upečeného beránka a jeho krví pomazali futra svých dveří. Anděl smrti, který té noci chodil dům od domu a zabíjel všechny prvorozené syny, do dveří potřísněných beránkovou krví vstoupit nemohl. A zatímco v židovských rodinách nikdo nezemřel, anděl smrti úřadoval všude jinde, i v domě faraónově. Beránek tedy v tomto případě znamenal vykoupení. Beránek položil život, aby jiní mohli žít. A o Ježíšovi se říká, že se také stal takovým obětním beránkem. Položil svůj život za to, aby ti, co v něj věří, mohli žít lépe.

A zatímco v židovských rodinách se o Velikonocích tradičně peče beránčí maso a nekvašený chleba „na cestu“, my křesťané máme symbolické beránky dva. Toho sladkého, kterého si dáme rádi k čaji nebo kávě, a pak si ještě připomínáme toho lidského, který se za nás obětoval. Pravé velikonoční poznání je, že bychom neměli zavrhovat žádné starověké symboly se slovy, že dnes už jsou dávno překonané. Ano, existuje atomová fyzika a počítače. A máme z toho radost, že tu je věda a technika a jejich prostřednictvím jako lidstvo získáváme nové znalosti. Ale proč se zbavovat prastarých duchovních symbolů, které nám tyto informace doplňují?

K Velikonocům neodmyslitelně patří i symbol kříže. Vidíte i v něm nějakou skrytou mystickou symboliku?

Římané největší zločince popravovali přibitím zaživa na kříž a jde o popravčí nástroj, který si křesťané rádi věší na krk.

Není to trochu morbidní?

Samozřejmě, že je. V dobových kronikách se píše, že když krvelační Čingischánovi vojáci viděli poprvé křesťanské misionáře a dozvěděli se, co kříž na jejich krku znamená, cítili k misionářům velký respekt. Nikoliv proto, že jim kážou o nějakém tajemném muži z Nazareta, ale že jsou tak morbidní, že uctívají nástroj, na kterém byl umučen. Mezi námi, kříž, který je dnes křesťanským symbolem, vypadá trochu jinak než popravčí nástroj, na kterém ukřižovali Ježíše. Popravčí kříž víc připomínal latinské písmeno T. Velmi zajímavý je především pravoslavný kříž, který má zvláštní mystický význam. Má kratší příčku úplně nahoře, uprostřed tu dlouhou, kde měl Ježíš přibité ruce, a dole ještě příčku šikmou. A teď, proč to tam je.

To mě opravdu zajímá.

Nahoře, na kratším přeškrtnutí, se připomíná cedulka, na níž Pilát nechal napsat latinsky, řecky a hebrejsky INRI (Iesus Nazarenus Rex Iudaeorum, česky Ježíš Nazaretský, král židovský). Nejzajímavější část kříže je ale příčka dole. To vás bude zajímat. Když Ježíše ukřižovávali, na popravišti byly celkově tři kříže, viseli tam ještě dva zločinci a Ježíš byl mezi nimi. V evangeliu se píše, a teď parafrázuji, že zločinec, který byl nalevo od Ježíše, mu v době, kdy všichni umírali, řekl: „Udělej zázrak, zachraň nás! Vždyť jsi král! To jsi tedy král k ničemu, když neumíš udělat zázrak!“ Pořád mu nadával. A ten napravo od Ježíše říkal: „My jsme zločinci, zasloužíme si tady být. Ale on nic neprovedl, tak ho neurážej, když tu s námi umírá.“

Ježíš to všechno slyšel a řekl tomu, který od něj byl napravo: „Amen amen, ještě dnes večer se mnou budeš v Království božím.“ A tak byl zločinec napravo vykoupen a dostal se do nebe, a ten druhý nalevo šel do pekla. Proto mívá pravoslavný kříž spodní příčku našikmo. Poukazuje, jak to dopadlo se zločinci nalevo a napravo, kteří na kříži umírali společně s Ježíšem.

Co tedy podle vás člověk může udělat, aby pro něj Velikonoce měly nějaký významnější duchovní přesah?

Jak už jsem řekl, Velikonoce jsou přechodem ze staré doby do nové. Nemá smysl myslet si, že budu lepším člověkem, když budu jen slepě napodobovat židovské tradice, pokud sám nejsem Žid. Myslím, že duchovní přesah můžeme sami získat třeba i při pletení pomlázky z proutí, protože to není jednoduché. Pokud u toho budeme přemýšlet o svých předcích a o vlastních tradicích, o tom, co zanecháváme za sebou a kam kráčíme, můžeme se tím dostat do určitých změněných stavů vědomí. Pletení proutí je také forma meditace. Poselství Velikonoc je o přechodech a nad všemi stojí zato (také u malování kraslic či pletení pomlázky) rozjímat. Máme zde silná Biblická poselství, že se člověk rozhodne přestat být otrokem a stát se svobodným. Duchovní růst však něco stojí, není snadný a nedosáhne ho každý.

A ještě jedna perlička. Hospodin na největší reptaly, kteří na poušti po odchodu z Egypta kazili ostatním morálku a začali naříkat, že v otroctví to bylo lepší než na strastiplné cestě pouští, poslal jedovaté hady, kterých ale nebylo možné se zbavit. Nakonec Mojžíšovi pomohlo udělat bronzového hada, který sám jedovatý nebyl, a přibít ho na kříž. Jestliže někoho uštkl had a on pohlédl na hada bronzového, zůstal naživu.

Ukřižování bronzového hada představovalo symbolickou oběť, která dokázala zlo zastavit. Pozor: Tohle ukřižování se událo o víc než tisíc let dříve, než Římané takto začali popravovat lidi! Podobnost ukřižování hada s ukřižováním Ježíše připomíná Janovo evangelium. Není to zajímavé?

Určitě ano. A novozákonní poselství, nad kterým je podle vás dobré právě o Velikonocích rozjímat?

Myslím, že novozákonní poselství, velikonoční Ježíšův příběh, není v rozporu se starozákonním poselstvím velikonočního příběhu o Mojžíšovi a dalších. Rovněž tak s velikonočními rituály z jiných kultur na celém světě. Všechny velikonoční rituály nám totiž připomínají přechod od něčeho starého k něčemu novému. Slavíme, že se to už stalo v minulosti, a máme naději, že se to může opakovat a můžeme se dostat o další krok dál. Proto si prožitkem všech velikonočních rituálů nejen připomínáme dávné události, ale také posilujeme víru v lepší život člověka.

Jitka Svobodová

Převzato z časopisu Záhady života

 

Vložil: Redaktor KL

HP, Záhady života, Vojtěch Merunka, kabala, Velikonoce,