První svobodné volby. Pro všechny. Časosběr Radky Vosáhlo

Foto: Wikimedia, volné dílo

Popisek: Sociálně demokratický politik a novinář Vlastimil Tusar, který byl po volbách v roce 1920 pověřen sestavením vlády

V dubnu 1920 jsme měli už skoro dva roky samostatnost. O třetí dubnové neděli před 105 lety měla tato revoluce být konečně naplněna i tím, že si lidé zvolí svůj, československý parlament. A revoluce to byla v mnoha směrech, k volbám šli i ti, kteří na to doposud nemohli pomýšlet.

První svobodné volby představovaly pro Čechoslováky symbol všeho, co císař odpíral a Masaryk vybojoval, a staly se skutečným svátkem demokracie. Národ tuto radost a euforii už dost potřeboval.

Když 28. října 1918 jásal dav na Václavském náměstí, nikomu z účastníků nedocházelo, jak obrovská změna pádem habsburské říše nastává. Nově vzniklý stát potřeboval svoji politickou reprezentaci, své zákony,  svou měnu, reorganizaci hospodářství a mnoho dalšího. Vše bylo totiž tři sta let navázané na Vídeň.

V poválečných krizích a zmatcích rychle vyprchalo nadšení ze svobody a bylo potřeba vyhrnout si rukávy. Nová republika potřebovala hlavně vlastní zákony, ale parlament nejprve fungoval podle voleb z roku 1911. Jako perličku dodejme, že poslancem za Slovensko, kde musel být pro malé zastoupení zákonodárný sbor doplněn, byl tehdejší ministr Edvard Beneš.

Základem každého státu je ústava a ta československá byla přijata 29. února 1920. Měla být i symbolem, kterým se prezentuje nová republika, takže inspirací se staly hned tři základní zákony jiných mocností – ústava Spojených států amerických, Prosincová ústava tehdy již neexistujícího císařství, v níž bylo vtěleno rakousko-uherské vyrovnání, a ústava francouzské Třetí republiky, která byla hlavním československým spojencem na kontinentu.

Do té doby se stát řídil tak nějak „prozatímně“. Prozatímní byla vláda pod vedením politického veterána Karla Kramáře, prozatímní byl parlament (nazvaný jako Revoluční Národní shromáždění) a to vše se řídilo Prozatímní Ústavou, vyhlášenou už 14. listopadu 1918. Největší zásluhu na její plnohodnotné nástupkyni měl profesor správního práva Jiří Hoetzel. Pozdější děkan pražské Právnické fakulty vypracoval osnovu neboli kostru Ústavy, a od ní se pak odvíjela konkrétní ustanovení.

Základní strukturu Ústavy podle Hoetzela mimochodem držíme dodnes. Podstatnou částí byla i občanská práva a práva menšin, začleněná do páté a šesté hlavy. V tomto směru byla československá Ústava velmi moderní a pokroková, zajišťovala práva, o kterých si jinde mohli nechat jen zdát.

Zde byl velký vliv prezidenta Masaryka, a ač to možná někoho překvapí, i jeho manželky Charlotty. Paní Masaryková, rodačka z USA, byla už od svého příjezdu do Prahy propagátorkou řady zámořských novinek. V Praze působila v Americkém klubu dam, který založil cestovatel, mecenáš a feminista Vojta Náprstek. Působila ve spolku Domovina, v ženské části Sokola a podporovala i rozvoj českého ženského školství. A formovala tím i svého muže, ten se nechal slyšet, že „bez ní bych si nebyl ujasnil smysl života a svůj politický úkol“.

U Masaryků se rovnoprávnost držela až takovým způsobem, že otec jako poslanec a profesor své děti nejen vozil v kočárku po Vídni, ale dokonce je i krmil a přebaloval. Pokud byl Masaryk feministou v době, kdy to ještě nebylo v módě, nepřekvapí, že snahy o úplnou rovnoprávnost žen a mužů podporoval, když atmosféra přála všem změnám a boření starých institucí.

Masarykovský pohled byl zastoupen přímo v parlamentu. Poslankyní Revolučního Národního shromáždění totiž byla doktorka Alice Masaryková, prezidentova dcera a zastánkyně ženských práv, která i později velmi přispěla ke změně pohledu na ženy. Zatímco ona na přelomu století nemohla studovat vysněnou medicínu (titul získala na Filozofické fakultě), dalším generacím žen bylo plnění těchto snů i jejím přičiněním umožněno.

Ženy tak v Československu získaly ústavní právo volit i být voleny, slovníkem právníků – aktivní i pasivní volební právo. Tak se staly politicky, sociálně a kulturně rovny mužům. Československá ústava tím předběhla Itálii i tradičně progresivní Francii, kde se ženám jejích volebních práv dostalo až v roce 1945, ve Švýcarsku na federální úrovni dokonce až v roce 1970. Naopak průkopníky ve volebním právu žen byly severské státy Finsko, Norsko a Dánsko.

K volbám, vypsaným na duben, tedy mohli dorazit muži i ženy bez rozdílu majetku, vyznání, sexuální orientace, jedinou podmínkou byl věk. Toto omezení přineslo komplikace, protože pro každou ze dvou parlamentních komor bylo aktivní volební právo stanoveno na jinou věkovou hranici.

Vypsány byly na jediný den, a to neděli. Kuriózní termín od páteční čtrnácté hodiny do sobotního odpoledne, se zapečeťováním urny na noc přinesly až jiné časy. Když se dnes mluví o návratu k této tradici, musím říct, že osobně bych to uvítala.

Volit nešli pouze občané ze sporných oblastí mladé československé republiky, Těšínska, Vitorazska, Hlučínska, Valticka a Podkarpatské Rusi. Tyto územní celky nebyly ještě plně integrovány do republiky a mnohde probíhaly pohraniční spory nejen národnostní, ale i územní. Zde si tedy museli na první možnost projevit občanskou vůli počkat.

Dle Ústavy byl parlament dvoukomorový, sestával z Poslanecké sněmovny a ze Senátu. Dne 18. dubna se ale volilo pouze do první z komor. Poslanecká sněmovna se skládala z celkem 300 poslanců, volební období bylo dlouhé šest let a zvolen mohl být občan či občanka starší třiceti let. Kandidovali v takzvaných volebních krajích, kterých bylo celkem 23. Volit je v nich mohl československý občan starší 21 let.

O týden později byla volena horní komora, tedy Senát. Ten byl složen ze 150 senátorů, kandidovat mohl občan starší čtyřiceti let, mandát trval osm let. Na rozdíl od voleb do dolní komory se aktivně mohl účastnit jen ten, kdo dovršil věk 26 let. Jelikož bylo v Senátu méně míst než v Poslanecké sněmovně, tak volebních krajů bylo jen 11.

Vzhledem k tomu, že se do obou komor volilo s týdenním rozestupem stejným volebním systémem, příliš nepřekvapí, že výsledky voleb do obou komor byly téměř totožné. Vyhrála Československá sociálně demokratická strana dělnická, která ve volbách do Poslanecké sněmovny získala 1 590 520 hlasů, což představovalo 25,7 procenta a 74 mandátů z 281, které se rozdělovaly.

Na druhém místě skončili „lidovci“. Ve skutečnosti se ale jednalo o koalici České strany lidové, formální předchůdkyně dnešní KDU-ČSL, a Slovenské ľudové strany, kterou vedl kněz Andrej Hlinka. Později obě strany kandidovaly samostatně. Teď i společně získali skoro o milion méně hlasů než vítěz a 33 mandátů.

Na třetím místě byli opět sociální demokraté, tentokrát ti němečtí. Pod vedením veterána dělnického hnutí Josefa Seligera získali skoro sedm tisíc hlasů, z německých voličů šlo o 43,5 procenta. Že si němečtí obyvatelé Československa mohli zvolit svoji německou stranu, to považuji v radikální poválečné atmosféře za vrchol demokracie. Ukazuje to nejen liberálnost společnosti i politické reprezentace, ale také vyspělost tehdejší Ústavy a zákonů.

Na dalších místech následovaly známé české politické formace. Na čtvrtém místě Republikánská strana československého venkova, které ale nikdo neřekl jinak než Agrárníci a jejich hlavní tváří byl Antonín Švehla. A až za ní Národní socialisté a Národní demokraté. Strana prvního premiéra Kramáře získala pouhých 6,3 procenta.

Socialistické strany získaly v prvních poválečných volbách dohromady více než 50 procent hlasů, čemuž se v čase poválečné bídy nejspíš nelze divit. Pověření k sestavení nové vlády proto obdržel sociální demokrat Vlastimil Tusar. Jeho vláda ale vydržela jen něco přes rok, protože pro část straníků byla málo radikální.

To vedlo k jejich odchodu a založení Komunistické strany Československa, která si revoluci představovala po svém. Podle vzoru, který se zrovna tehdy odehrával za východní československou hranicí. Jednou z prvních věcí, na kterou si po uchopení moci posvítili, byly svobodné volby. A právě jich se dovolávala plná Letenská pláň v listopadu 1989.

Tak si na podzim, až půjdeme k letošním volbám, vzpomeňme právě na ty první. Svobodné.

Zdroje: Wikipedia, Česká televize, Moderní dějiny, stoplusjednicka.cz, padesatprocent.cz (ZDE a ZDE)

Vložil: Radka Vosáhlo