Jak se pantáta Bezoušek rád chlubil cizím peřím a velkolepá premiéra v osmdesáti letech. Tajnosti slavných
21.04.2025
Foto: Národní filmový archiv - Monopol
Popisek: Jaroslav Vojta jako mlynář Vávra ve filmové adaptaci tragédie bratří Mrštíků Maryša
Na frontu za první světové války nemusel, protože byl nepostradatelný. Jenže tak moc, že ho do vysněné Prahy nepustili. A pak zazářil v české klasice, z které uvařila produkce bramboračku. (Pokračování z pátku 18. dubna)
Právě na doporučení legendárního barda Eduarda Vojana nabídl šéf činohry Národního divadla Jaroslav Kvapil už v roce 1912 Jaroslavu Vojtovi záskok v několika menších rolích za Františka Matějovského, který onemocněl, a o rok později s ním dokonce jednal o trvalejším angažmá. Ředitel brněnské činohry František Lacina ho ale odmítl do Prahy pustit a nemyslel tím rozhodně jenom na prospěch scény, v jejímž čele stál. V Praze by totiž na Vojtu zbyly jen malé vedlejší role, zatímco v moravské metropoli už exceloval ve velkých. A tak si Jaroslav alespoň „odskočil“ na dvě sezóny do plzeňského divadla, které tehdy patřilo k nejlepším českým scénám. V roce 1915 sice musel narukovat, Lacina si ho ale takzvaně vyreklamoval jako naprosto nepostradatelného a nabídl mu také konečně stálé angažmá.
Ředitelská rošáda
V roce 1919 mu ale Vojta nakonec přece jen utekl do Prahy, opět se ale Národnímu divadlu vyhnul. Přijal nabídku Karla Hugo Hilara na angažmá v tehdejším Městském divadle na Královských Vinohradech, na jehož scéně ztvárnil během šesti sezón neuvěřitelných sto dvacet rolí. Už v roce 1921 ale Hilar přijal nabídku stát se šéfem činohry národního divadla a na Vinohradech ho vystřídal právě Jaroslav Kvapil, který od vzniku Československa působil jako sekční šéf na ministerstvu školství a národní osvěty, úředničina ho ale neuspokojovala. Za Hilarem začali odcházet z Vinohrad do Národního nejlepší herci, od Václava Vydru přes Zdenku Baldovou a Bedřicha Karena po Karla Dostala a v roce 1925 došlo i na Vojtu.
Nadčasové drama
Svým prostým a srdečným zjevem byl přímo předurčen ke ztvárňování přímých a poctivých sedláků, starostů či řemeslníků a zahrál si i několik sluhů božích. Na podzim roku 1933 vzbudila nebývalý rozruch inscenace tragédie bratří Mrštíků Maryša, Na jevišti zazářila po Vojtově boku mladá Jiřina Štěpničková, a oba pak přenesl o dva roky později na filmové plátno režisér Josef Rovenský. Z klasické venkovské tragédie, kterou vyvrcholí vynucené manželství, uvařil nakonec bramboračku, nad níž by nejspíš autoři nejásali. Film financovala brněnská společnost, která trvala na zdůraznění kladného vlivu katolické církve a smířlivějším závěru. Navíc vsadila na efektnost vlčnovských lidových krojů, jejichž barevnost přivedla produkci k nápadu natočit několik davových scén na barevný materiál. V zahraničí ale bohužel nebyly při distribuci využity. A z použitého nářečí by odborníci dostali kopřivku, protože vzniklo kombinací hanáckého, slováckého a brněnského dialektu. V době nástupu fašismu a eskalujícího společenského napětí ale film burcoval k národnímu uvědomění, a nejen Vojta se Štěpničkovou v něm odvedli jedinečné výkony.
Němé začátky
Téma mrštíkovské tragédie nebylo až tak neobvyklé, kdykoli o ně někde zavadím, vybaví se mi historka o prababičce, která v zoufalství z manželova nevázaného života a lásky k alkoholu málem skončila stejně. Jen neměla po ruce kafe od Žida, a tak mu vyklepla do hrnku rtuť z teploměru. Děda ale vražednou kuličku odhalil a včas vyplivl. Maryša zdaleka nebyla jedinou divadelní postavou, kterou Jaroslav Vojta ztvárnil i na filmovém plátně. S ní hodně předbíhám, protože počátky jeho působení před kamerou spadají ještě do němé éry. První nabídku přijal už v roce 1920 ve filmové podobě Macharovy Magdaleny, v níž ztvárnil postavu učitele alkoholika, a o rok později si zahrál v prvním slovenském celovečerním filmu Jánošík. V Lamačově Lucerně z roku 1925 se objevil před kamerou jako sekerník Blaha a v Jedenáctém přikázání Václava Kubáska jako soudce Emanuela Střelu. A nechyběl ani v prvním českém historickém velkofilmu Svatý Václav z roku 1929, v němž ztvárnil biskupa z Řezna.
Pantáta Bezoušek:
Největší poklad
Počátkem třicátých let si pořídil vilku v Modřanech, protože chtěl být se svou ženou Antonií co nejblíž přírodě. Nikdy totiž nezapomněl na dětství u babičky, která měla velké starosti, jak tři vnuky uživí, a tak se naučil různé fígle. Odmalička sbíral houby, které babička sušila a prodávala na trhu, ryby chytal do ruky a občas ukradl na poli brambory nebo kukuřici. Tím víc si později vážil rodiny, kterou považoval za největší poklad, a důsledně dodržoval všechny rituály. Například Velikonoce a Vánoce musely být vzorové, všechno se vařilo a peklo doma, jen předkrm objednával z vyhlášené pražské rybí restaurace u Vaňhy. V Modřanech každé ráno vyrážel do lesa učit se roli. Domů pak přinesl třeba zajíce a těšil se, že ho Tonička udělá na smetaně. Neznamená to ale, že by ho upytlačil. Prostě kde se objevil, tam mu někdo něco dal. V lese rád sedával na posedu a pozoroval zvěř, doma zase na zahradě a kochal se. Návštěvám a novinářům se chlubil svými výpěstky, ve skutečnosti ale byly výsledkem práce jeho ženy. Přesto ochotně pózoval s rýčem u záhonu.
F. L. Věk se nedočkal
Po nástupu zvuku rolí přibývalo a během následujících desetiletí jich Vojta vytvořil více než stovku. Jeho nejslavnějším hrdinou ale zůstává Pantáta Bezoušek z roku 1941. Po druhé světové válce a v padesátých letech se ve znárodněné kinematografii dál objevoval pravidelně, titulní role se už ale nedočkal. Nechyběl ale v řacě úspěšných projektů a díky své výraznosti nikdy nezapadl. Můžeme ho vidět mimo jiné třeba v Dobrém vojáku Švejkovi jako vězněného předsedu baráčníků, v komedii Bořivoje Zemana se Zdenkou Baldovou Páté kolo u vozu, v nestárnoucí hudební komedii Florenc 13.30 či ve filmech pro děti Ledové moře volá a Zlaté kapradí. Před filmovou kamerou stál naposledy v roce 1965, jako hluchoněmý rybář Lebeda v detektivce Vladimíra Čecha Alibi na vodě a jako dělník Žerávek v jeho společensko-kritickém dramatu Úplně vyřízený chlap. Spolupracoval samozřejmě i s rozhlasem a televizí, kde se jednou z jeho posledních rolí stal v roce 1968 otec Leopold Nedobyl v seriálu Sňatky z rozumu. Naposledy stanul před kamerou krátce před smrtí v televizní pohádce Nejsem chmýrko na bodláku a měl hrát i starého Žalmana v historickém seriálu F. L. Věk, natáčení už se ale nedočkal a jeho postavu musel převzít Zdeněk Kryzánek.
Premiéra v osmdesáti
Své vzpomínky sepsal v knize Cesta k Národnímu divadlu a v roce 1959 s ním Čeněk Duba natočil životopisný dokument Jaroslav Vojta, herec čistého srdce, který sám komentoval. Právě tehdy oficiálně odešel do penze, dál ale hostoval na různých pražských scénách a v ochotnických spolcích. Jedním z největších úspěchů byla titulní role faráře ve francouzské konverzačce Clémenta Vautela Náš pan farář, která se dočkala 124 repríz. Jeho posledním divadelním vystoupením se stal Trnka v Strakonickém dudáku Josefa Kajetána Tyla, který byl nastudován k stému výročí položení základního kamene Národního divadla, a Jaroslav Vojta ho odehrál přesně v den svých osmdesátin. Za své umění byl Jaroslav Vojta i právem oceňován, už v roce 1929 dostal Státní cenu za dramatické umění a v roce 1940 Národní cenu za roli ve filmu To byl český muzikant. V roce 1953 se stal Zasloužilým umělcem, o pět let později Národním umělcem a v roce 1963 mu byl udělen Řád práce. Jedinečný Jaroslav Vojta zemřel náhle 20. dubna 1970 ve věku 81 let. V jeho milovaných Modřanech je po něm pojmenována ulice a na jeho domě najdeme pamětní desku.
(zdroje: Wikipedia, ČSFD, FDB, Národní divadlo, Česká televize, Český rozhlas, Jaroslav Vojta: Cesta k Národnímu divadlu, Knihovna Národního muzea, František Černý: Měnivá tvář divadla aneb Dvě století s pražskými herci)
Vložil: Adina Janovská