Slavná pohádka plná paradoxů aneb Jak se stal největší dobrák strašlivým loupežníkem. Tajnosti slavných
18.04.2025
Foto: Se svolením Filmexport Home Video
Popisek: Jaroslav Vojta jako strašlivý loupežník Sarka Farka v nesmrtelné pohádce Hrátky s čertem
Vždy vlídný, upřímný a spolehlivý, díky svérázné gestikulaci a hlasu ho každý poznal „na první dobrou“. Legendární chlap jako hora, kterému kolegové láskyplně říkali obr dobr, vstoupil do dějin českého herectví nejen svým mistrovstvím. Obohatil i češtinu o výraz, o kterém už dnes leckdo možná ani neví, kde se vlastně vzal. Rád totiž vyprávěl vtipné historky a anekdoty, pointu ale vždy spolehlivě popletl. Prostě ji zvojtil.
Neobejdou se bez něj žádné televizní svátky, tentokrát nám ho znovu připomene na Velikonoční pondělí po poledni televize Nova. Loupežník nešika Sarka Farka, který se s pomocí vysloužilého dragouna Martina Kabáta dočká božího odpuštění svých hříchů, je prostě neodolatelný. Takový byl jeho představitel Jaroslav Vojta koneckonců vždycky a je až neuvěřitelné, že v neděli uplyne už 55 let ode dne, kdy nás navždy opustil. Měla jsem štěstí, že jsem jako malá holka ještě Jaroslava Vojtu stihla v roce 1968 na jevišti pražského Národního divadla. Sice byl už téměř deset let v penzi, nabídce zahrát si Trnku v Strakonickém dudákovi v jednom z nejturbulentnějších roků naší moderní historie prostě neodolal. Českou klasiku Josefa Kajetána Tyla tehdy připravilo Národní divadlo k stému výročí položení svého základního kamene a byla to opravdu lahůdka plná hvězd, od Martina Štěpánka v roli švandy přes Bohuše Záhorského, Blanku Bohdanovou a Libuši Havelkou po Josefa Kemra, Janu Hlaváčovou či Miloše Nesvadbu.
Výzva proti totalitě
Pohádka plná paradoxů se zrodila v době heydrichiády v roce 1942 jako divadelní hra. Na odpor proti nacismu ji napsal komunistický spisovatel Jan Drda, který tenkrát pracoval v redakci Lidových novin a v padesátých letech nechvalně proslul jako odpůrce nekomunistických autorů. A v době, kdy aktivně pronásledoval katolické autory, vzali si jeho kolegové na mušku v rámci likvidace ženských klášterů jeho sestru Marii, přijala řeholní jméno Benediktina, jedinou příbuznou, kterou měl. Jeho válečné dílo, které bylo namířeno proti nacistickému Německu, ale platí i dnes jako odpor proti všem totalitním režimům a terorismu. „V tom je celej ten váš kumšt, zpitomět lidi. Udělat z nich ustrašený, zbabělý zvířata, mučit je tak dlouho, až ztratí rozum a všechny smysly,“ říká neohroženě v pekle Martin Kabát, před nímž se krčí na svém trůnu i samotný ďábel v podání Ladislava Peška. „Vy si myslíte, že taky já hned změknu a zpitomím, že zničím a zradím ty dvě nevinný holky? Vy si myslíte, že poctivýho chlapa můžete jen tak zlehka ztumpachovatět, až vám bude postupně žrát z ruky? Takovou hanbu sám sobě neudělám!“
Podivná pohádka?
Drdovo dílo, které nabízí nejen nadčasové narážky, přináší nejen poselství a naději ve vítězství dobra, ale také satirický humor. Mělo velký úspěch po válce jako výraz odporu proti nacismu, se dočkalo mnoha nejen divadelních zpracování. Loupežník Sarka Farka (Stračí ocas), poustevník Scholastikus (Školák), anděl Teofil (Přítel Boha) či čerti dostali od Drdy jména latinského, hebrejského, řeckého či maďarského původu. Čerti by se tedy jmenovali česky Uhlí, Sluneční peklo či Pán much a pekelný vládce Solfernus má původ v rukopisu z 15. století, knížce „kratochvilného a užitečného čtení k výstraze křesťanským duším před chytrostí a zlostí ďábelskou“, která je zařazena mezi duchovními či pekelnými romány v Knihovně Národního muzea.
Hrátky s čertem:
Zapomenutá opera
V roce 1954 vznikla rozhlasová podoba, v níž Jaroslav Vojta nemohl chybět, teprve o dva roky později se zrodila filmová podoba, k níž napsal scénář společně s Drdou režisér Jaroslav Mach. Lidovou moudrost, čerpající z klasických českých pohádek, dokreslují svérázné kulisy a kostýmy Josefa Lady, díky nimž se třeba Alena Vránová coby princezna Dišperanda vyhnula po úspěchu Pyšné princezny princeznovskému zaškatulkování. A možná nevíte, že se dočkalo Drdovo dílo i operní podoby. Premiéru mělo 12. října 1963 v Liberci a hudbu k němu složil Ludvík Podéšť. Autor dvou oper a pěti operet složil mimo jiné doprovod k více než deseti celovečerním filmům a řadu trampských i populárních písní, plných jásavého optimismus a chytlavé melodiky. Stal se jedním z klasiků takzvané budovatelské písně. Kdo by neznal třeba Šoférskou z filmu Florenc 13.30, Zítra se bude tančit všude či Babičko, nauč mě charleston, s níž zářila v jednom z našich prvních hudebních videoklipů Edita Štaubertová.
Hostující táta
Vraťme se ale k filmovému představiteli „strašlivého“ loupežníka, jehož herectví vynikalo pudovou živelností. Přesto je měl vždy propracovány do nejmenších detailů. Dostal prostě do vínku talent, který rozhodně měl po kom zdědit. Narodil se ve slavné herecké rodině 27. prosince 1888, právě když jeho rodiče, herec a později i divadelní režisér Alois Vojta-Jurný a herečka Amalie Vojtová, byli na štaci s divadelní společností v Kutné Hoře. Herci se později stali i jeho sourozenci Adolf a Hermína. Na maminku se ale nepamatoval, protože zemřela krátce po narození nejmladšího bratra Adolfa, když mu byly čtyři roky. Otec se pak znovu oženil, a tak se jeho nevlastní matkou stala herečka Hana Jelínková a získal i slavné tety Marii Spurnou, Otýlii Beníškovou a Terezii Brzkovou. Své tři děti otec svěřil do péče matce v Králově Poli u Brna, kde Jaroslav žil až do sedmnácti let. Otce vídal v dětství jen párkrát do roka, když herecká společnost, v níž působil, zajela do okolí Brna. Jeho herecký projev ale na něj tak silně zapůsobil, že se nedokázal touhy po divadle vzdát.
Pilný student
Tatínek byl ale jiného názoru. Přál si, aby Jaroslav nevedl tak strastiplný život jako on, takže ho přesvědčil, aby se vyučil slévačem v královopolské Porgesově slévárně. Syn se opravdu snažil, už tenkrát se projevila jeho preciznost a zodpovědnost. Po vyučení ještě absolvoval dvouletý večerní kurs strojního oddělení při brněnské průmyslové škole, od divadla ho to ale neodradilo. Hrát začal v ochotnickém spolku Bratrstvo a v roce 1906 se stal členem kočovné divadelní společnosti Zieberta-Mělnického. S touto i dalšími společnostmi projel v dalších letech Podkrkonoší a Plzeňsko, v Brandýse nad Labem například účinkoval v představení pro následníka trůnu Karla, v Luhačovicích zase obcházel s „cedulářem“ lázeňské hosty a zval je do divadla na benefici... Byl opravdu dobrý, a tak se již v roce 1910 stal členem souboru Státního divadla v Brně, kde se setkal s řadou vynikajících herců. Působili tam mimo jiné tenkrát například rodiče Ladislava Peška a v pohostinských vystoupeních hrál i zakladatel moderního českého herectví, legendární Eduard Vojan.
Pokračování v pondělí 21. dubna
(zdroje: Wikipedia, ČSFD, FDB, Národní divadlo, Česká televize, Český rozhlas, Jaroslav Vojta: Cesta k Národnímu divadlu, Knihovna Národního muzea, Te Deum, František Černý: Měnivá tvář divadla aneb Dvě století s pražskými herci)
Vložil: Adina Janovská