Z milenky a manželky pečovatelkou vzteklého a otravného, no vy víte co. Generál a já (můj život s boomerem)

Foto: AI / Midjourney

Popisek: Ilustrační obrázek

Čas běží. A se stárnutím ubíhá snad ještě rychleji. Než jsem se nadála, slavili jsme generálovy sedmdesátiny, já stála na prahu padesátky a náš syn dorostl do teenagerského věku. A u nás bylo veselo. Možná až příliš…

Na sklonku léta postihlo generála několik nepříjemných zdravotních potíží. Právě ukončil svou důchodovou pracovní kariéru a chystal se zaslouženě odpočívat. „Vždyť už je mi sedmdesát!“ zdůrazňoval mi pořád dokola, jako kdybych mu měla zařídit medaili.

Ale co se vlastně stalo? Jednou jsme se vraceli z výletu, generál řídil. Když zaparkoval před naším domem, klidným hlasem pronesl: „A to nevíš, že vidím dvakrát?“ Ne, to jsem opravdu nevěděla. Protože kdybych to tušila, do auta bych si k němu nikdy nesedla. Každopádně to byla jeho poslední jízda v roli řidiče.

Začal kolotoč návštěv všech možných specialistů. A musím říct, že mě přístup lékařů překvapil. Oční lékařka konstatovala, že generál vidí dvojmo – což jsme věděli. Praktický lékař tvrdil, že je to od zad, a předepsal mu masáže. Ty ale nepomohly. Neurolog pro jistotu nevyslovil žádnou diagnózu. Když už jsem generála, značně vyčerpaná, dovezla do nemocnice, ubytovali ho na tři dny na interně. Nakonec mu tam léčili jen cukrovku a vysoký tlak – což na dvojité vidění samozřejmě nezabralo.

Při propuštění mu řekli, že pokud by se stav zhoršil, nemáme už jezdit k nim, ale rovnou na neurologii. Tam mu předepsali vitamín B v injekcích – prý prozatím. Uvidí se, co dál…

A zničehonic generál ztratil i hlas. Takže musel křičet ještě víc, než řval normálně. Když jsem ho napomenula, že nemusí chroptět tak hlasitě, odpověděl mi agresivně, že to jinak nejde, že to ze sebe musí tlačit. No jasně, to víš, že jo, pomyslela jsem si a znovu s ním absolvovala sérii lékařských vyšetření. ORL lékařka se s ním nepárala a poslala ho ke specialistce na hlasivky. Ta mu předepsala léky na žíly na nohou – což generál zjistil z příbalového letáku. Jak to ale přečetl, když všechno vidí křížem, to už mi neprozradil. Jeho běhání po doktorech začínalo připomínat pohádku o kohoutkovi a slepičce – jeden lékař nás posílal k druhému.

Ačkoliv jsem si už před několika lety zařídila život, ve kterém generál příliš nefiguroval, zůstal mi v domě a moje role vedle něj se zásadně změnila. Z milenky a manželky jsem se stala hlavně jeho pečovatelkou.

„Vyzvedneš mi léky? Dovezeš mě na kontrolu? V pátek musím na injekci!“ – to byla teď naše hlavní témata k rozhovoru.

Když jsme jednou jeli z poslední, desáté vitamínové injekce, ocitli jsme se v jednosměrné ulici, kde před námi zastavila malá dodávka. Řidič z ní vystoupil a klidně odešel do domu, aniž by se staral o to, že zablokoval průjezd.

„To snad nemyslí vážně,“ pronesla jsem nahlas. Generál chvíli nechápal, co se děje. Pak, když mu došlo, že dál nepojedeme, pronesl: „DEBIL,“ naklonil se k volantu a zatroubil.

Po chvíli vyšel majitel auta zpět a místo toho, aby rychle odjel, zamířil přímo k našemu vozu. „Co na mě troubíte?“ vpálil mi do obličeje.

Nejenže jsem netroubila já, ale generál – a vůbec, jak si dovoluje blokovat silnici, a ještě si stěžovat? Spustila jsem na něj, že to snad nemyslí vážně, a ať okamžitě odjede. Generál mlčel. A já se hádala.

Muž se mě snažil přesvědčit, že kdyby auta neparkovala na zákazu zastavení, nemusel by blokovat ulici. „Co je to za logiku?“ křičela jsem za ním, když se pomalu, téměř provokativně, loudal ke svému autu. Pak tam ještě chvíli stál, aby mi dal najevo, že jsem si dovolila moc.

Tentokrát jsem zatroubila opravdu já. A generál zachraptěl: „Proč na něj troubíš?“

Vložil: Naďa Hanuš Vávrová