Zase ty Velikonoce aneb Naděje uprostřed zmaru. Odejde nakonec ďábel s nepořízenou? Monitor Jana Paula

Foto: Se svolením Jiřího Surůvky

Popisek: Jiří Surůvka, Smrtící injekce, digitální tisk na syntetickém plátně, 130x180cm, 2003

Lidé by neměli ani v těchto složitých dobách zapomínat na to, co je historicky dané, že Evropa i přes všechny své problémy vyrostla na křesťanství, a nic s tím nezmůže ani vleklá sekularizace v důsledku opouštění hodnot donedávna vytvářející národní charaktery.

Na vině ovšem není jen falešná liberální politika migrace, která ve své masivnosti představuje pro křesťanství nepřijatelné hodnoty, ani devalvace tradičních hodnot v důsledku tzv. neomezených práv člověka, lidé se odklánějí od křesťanství sami vírou v sebe-spasitelnost. Tato iluze zapříčinila, že zapomínáme na naše kořeny a ztrácíme půdu pod nohama. 

Západ směřuje už řadu let k vážné duchovní krizi, pokud v ní již není, ale každá krize je příležitostí ke změně. Pod hesly o stálé prosperitě, lidských právech a svobodě jsme opustili to, v co věřili naši předci. Odpovědnost vytlačilo prospěchářství, lásku zastrašuje nenávist, a naději, kterou reprezentuje křesťanství, nahrazuje slepá víra v udržitelný pokrok.

Lídři ale melou dál kolovrátek o vyspělosti západní kultury, a církve, katolická i ty protestantské, které mají přinášet naději, mír, pokoj a lásku, a nabízet tyto hodnoty těm, kteří hledají, se uspaly tradicí. Nechali se zastrašit hlučností světa, uzavřeni ve svých farnostech. Je ale nutné nebát se, a mít odvahu oslovovat i ty, kteří nejsou spokojeni se současným vývojem světa. Dnešní člověk přece není jen narcis bijící se v prsa, ale je i hledající a nenacházející. 

Jedno z nejsilnějších děl umělce buřiče Jiřího Surůvky je obraz s názvem Smrtící injekce. Na lůžku odsouzence k smrti leží bezvládné tělo Ježíše připoutané k posteli. Je to nadsázka a metafora umělce, který se vyslovuje k současnému světu, avšak není to současně i symbolika dnešních dnů a symbolika současného západního světa? A jenom současného? Cožpak se válčí a nenávidí jenom dnes? Zdá se, že se lidé nepoučili, a nechtějí poučit, už zase chtějí vymýtit zlo zlem, k čemu to bude dobré? Pro ty, kteří vyrábějí zbraně a pro ty, kteří je hrdinně posílají budoucím obětem. Nalháváme si, jak jsme dobří, mravní, spravedliví, ale Bůh se nám nesměje, neodsuzuje nás, protože je milosrdný a trpělivý. Jak dlouho? Ti, co rozhodují, neuznávají nic, co přesahuje naši pomíjivost. Diktují, určují, a přikazují, jenomže starší generace tohle všechno už dobře zná. 

Význam, smysl a obsah je vyprazdňován a nové ideologie potlačují přirozenost, rozum a nakonec samotnou pravdu. Rétorika lídrů je unavující. Mluví, a stále jenom proklamují. Zaujímají rozhodné postoje, nekompromisní rozhodnutí, aby je podle potřeby a situace zase změnili. Vedeni novými ideology znovu bojujeme pod prapory svobody proti zlu, které chce zcela určitě rozvrátit náš skvělý demokratický řád a zničit to, co jsme dosáhli po roce 1989. Které to jsou? Vždyť zpochybňovány jsou tradiční hodnoty a ideje nahradila militantní rétorika. Krám je vyjedený, ale my si hrajeme na krám, který je plný. Nejsme jako oni! Volali tenkrát lidé na Václaváku, uvidíme, pomyslel jsem si. „Jak to, že vidíš třísku v oku svého bratra, ale trám ve vlastním oku nepozoruješ?“ řekl Ježíš v jednom svém kázání. 

Velikonoce nejsou jen svátky jara a konzumu, jsem přesvědčený, že poselství Velikonočního týdne není určeno jen křesťanům, ale nyní zvlášť všem lidem bez rozdílu. Velikonoční týden je ústřední událostí křesťanské víry, a Velikonočního tajemství, v němž Ježíš svým vzkříšením zvítězil nad smrtí a přináší lidem spásu, možnost věčného života. Na Květnou neděli vjel za oslavného vítání lidí do Jeruzaléma na oslu, aby se svými učedníky oslavil Velikonoce. Čekala ho Večeře Páně, zrada, ponížení a smrt. To je rámec událostí, do nichž je přirozeně vsazena i naše současnost. Velikonoční týden je situován do kontrastu života a smrti, vítězí život, ten věčný, který Kristus nabízí. Dnešní západní svět se svojí militantní agendou odplaty ocitá uprostřed zmaru, zlo ale nelze porazit zlem a nenávist nenávistí. 

Příklad. Podle biblických událostí měl Ježíš za sebou při poslední večeři bouřlivé období, v němž se připravoval na poslání Spasitele. Kázal, léčil, konal zázraky. Na samém počátku svého působení prožil osamocený a v půstu čtyřicet dní, v jejichž závěru se setkal se zlem, s ďáblem, který ho pokoušel. Ďábel věděl, že jeho schopnost páchat zlo je pro mnoho lidí neodolatelná a stále inspirující, a současně dobře věděl, že moc Ježíše, do člověka vtěleného Boha, je moc, která zlo převyšuje. Potřeboval Krista získat na svoji stranu, a nabízel mu vše myslitelné z tohoto světa, slávu i moc, ale pod jednou podmínkou, že mu bude Ježíš navždy patřit a bude mu sloužit. Byla to nabídka ve své podstatě nesmyslná, neboť Ježíš má jako Boží syn moc nade vším, a neočekávaně vstupuje do lidských životů a dění světa. 

Lidé říkají, kdyby existoval Bůh, tak by nedopustil toto a toto, jenomže Bůh ctí svobodu lidského rozhodování a není poslušným vykonavatelem lidských představ. Jeho role není lokajská, ale vůdčí v příkladu a vzoru. Zlo tehdy neuspělo, Ježíš odbyl ďábla při třetím posledním pokušení. Tehdy zavedl ďábel Ježíše na ochoz chrámu a řekl mu: „Jsi-li Boží Syn, seskoč dolů! Je přece psáno: „Bůh přikáže svým andělům, aby tě ochránili, a ti tě ponesou na rukách, aby ses nezranil.“ A Ježíš zlu klidně odpověděl: „Je řečeno: Nebudeš pokoušet Pána, svého Boha!“ Jak patrno, Ježíš nevyužil proti zlu svoji moc, kterou jako vtělený Bůh zcela jistě měl, a přesto proti zlu uspěl, ďábel odešel s nepořízenou. Postoje Ježíše vůči zlu jsou inspirativní i dnes, a právě v této době. 

Ježíš po nás nechce oběť, tu za nás již vykonal, chce, abychom zlu nepodléhali tím, že sami se staneme zlými, abychom dokázali jako on čelit mu bez toho, aby zlo a nenávist naplnila naše srdce. Nastavit druhou tvář neznamená pasivně strpět druhý políček, úder, ale snahu dát najevo, že agrese mě nestrhne k agresi. Nastavit druhou tvář znamená nenechat se zavléci do zla, ustát svoji lidskost i ve chvílích, kdy nás zlo pokouší k tomu, abychom mu oplatili stejnou měrou. Že to je těžké? Samozřejmě ano. Události všude, kde zbytečně umírají lidé, mě rmoutí, a občas stěží ovládám emoce. Zlo vždy plodí zlo, a nenávist další nenávist. To je to, čemu Ježíš dokázal čelit a odolat, co ho nedokázalo svést, a v tom je inspirativní nejen pro křesťany: Udržet v sobě vůli pro dobro a lásku k bližnímu svému. 

Co říci závěrem? 

Téma nenásilí, které reprezentuje Ježíš, je silné téma, o to silnější, oč zjevnější násilí je. Všimněme si, jakou agresivitu způsobila agrese na Ukrajině. Jaké zlo v lidech vyvolalo zlo. Mentální, mediální a politický prostor je prosáklý bojem, militantností. A zlo si mne ruce, ďábel je spokojený, dostal jsem vás, jste lapeni v mé moci! A to je na pováženou, když jsou pacifistické myšlenky vytěsněny na okraj, a považovány za zbabělost, ba dokonce za kolaboraci. A křesťané? Mlčí, buď nevědí, anebo chtějí mlčet, ti „stateční“ volají do zbraně! Krista jsme zase, obrazně řečeno, uvěznili. Neměli bychom v těchto Velikonočních dnech zapomínat na to, že život je zázrak, o který jsme se nezasloužili, a že naše fyzická pomíjivost je nicotná vůči tomu, co nás přesahuje. „Já jsem Alfa i Omega, počátek i konec, první i poslední,“ říká Ježíš v Janově zjevení v samém závěru Bible. Co myslíte, měl pravdu, nebo se mýlil? Tak požehnané Velikonoce!

Vložil: Jan Paul