Tvrdý chlap, jenž se nenaučil dávat city najevo, a sen, kterého se odmítl vzdát. Tajnosti slavných
14.04.2025
Foto: Se svolením Bio Illusion
Popisek: Alois Švehlík jako prezident Ludvík Svoboda v dramatu režiséra Petra Nikolaeva Muž, který stál v cestě
Pohled přimhouřených očí, připomínající Clinta Eastwooda, ho předurčil k rolím tvrdých a nemilosrdných chlapů, s nimiž si není radno zahrávat. Ve skutečnosti byl úplně jiný, jen dávat najevo city se nikdy nenaučil. Život ho totiž velmi brzy naučil tajit svoji pravou tvář.
Jeho hlasem promlouvá Jack Nicholson, Anthony Hopkins či Robert de Niro a o jeho profesních kvalitách nikdo nikdy nepochyboval, přestože herectví nevystudoval. Jenže dokud působil na oblastních divadelních scénách, pro filmaře jako by neexistoval. Jeho cesta k úspěchu byla tudíž mimořádně dlouhá a své nejlepší hrdiny ztvárnil až v době, kdy už jiní pomýšlejí na odchod do důchodu. A pak si ho vzala na mušku zákeřná nemoc, kterou dobře znám. Měla jsem ale větší štěstí. Díky skvělému chirurgovi mě nepřipravila o hlas a porazila jsem ji na první pokus. Skvělý herec a dabér Alois Švehlík na tom byl hůř, musel se s ní utkat dvakrát.
Dětství s cholerikem
Narodil se 30. července 1939 v Pardubicích do obchodnické rodiny, takže často jezdíval s rodiči po trzích. Současně ministroval v pardubickém kostele sv. Václava a díky tomu také poprvé „přičichl“ k herectví, začal totiž ochotnicky hrát v chrámovém divadelním souboru. Jeho dětství ale mělo k rodinné idyle na míle daleko. Otec byl násilnický tyran, za sebemenší prohřešek Aloise i jeho o devět let staršího bratra Jaroslava bil a velmi krutě trestal. „Bál jsem se třeba přijít domů mokrý ze sáňkování. Brečel jsem už předem,“ zavzpomínal před lety pro ahaonline.cz. „Měli jsme doma korkové linoleum, které bylo vždycky vyleštěné. Při facce jsem po něm lítal jako hadr na holi. Dvakrát jsem ale dostal nářez, kdy jsem měl pocit, že mi jde o život.“ Nakonec před ním oba bratři raději utekli z domova. Teprve na smrtelné posteli prý otec poprvé projevil určitou citlivost a bylo mu líto, jak se choval.
Bez vzdělání, zato s chutí
Nejspíš proto z Lojzíka nakonec vyrostl tvrdý chlap, který se nikdy nenaučil dávat city najevo. Prostě se to neměl od koho naučit. Rozhodně to ale neznamená, že nebyl citlivý. Právě naopak. Po základní škole vystudoval strojní průmyslovku v Chrudimi a po maturitě v roce 1958 nastoupil dvouletou základní vojenskou službu. Pak začal pracovat v továrně, jeho velkou touhou ale bylo herectví. Na DAMU ho sice nepřijali, svého snu se ale nemínil vzdát a bez jakékoli odborné průpravy odstartoval putování po oblastních divadlech. Jako elév nastoupil v roce 1962 do Západočeského divadla Klatovy, kde se setkal s hercem Jaroslavem Knížetem, jenž se stal jeho celoživotním vzorem. Další sezónu odehrál v Mostě, pak se přesunul do Olomouce a od roku 1966 piloval svůj herecký projev na scéně Divadla F. X. Šaldy v Liberci.
Meta nejvyšší
Právě tam se úspěšně přehrál z mladých hrdinů a milovníků do charakterních postav a dočkal se prvních příležitostí i v hlavním městě, kde hostoval ve slavném Divadle Za branou Otomara Krejči. V roce 1974 se stal členem souboru Městských divadel pražských, v němž působil čtrnáct let. A nakonec se díky píli a úsilí propracoval až na nejvýznamnější českou divadelní scénu. Na jeviště Národního divadla poprvé vstoupil v roce 1987 jako host v Jiráskově Lucerně a o rok později se stal členem jeho činoherního souboru. Za více než dvacet let odehrál spoustu významných rolí divadelní klasiky i moderních autorů, současně ale hostoval v řadě dalších divadel. Nejvýznamnějším z nich se ale stal jeho výkon ve hře Z cizoty v Divadle Na zábradlí, za nějž získal Cenu Divadelních novin a v roce 2005 byl nominován na Cenu Thálie.
Od Honce po Baarovou
S filmovou a televizní kamerou se setkal až po příchodu do Prahy a jeho filmografie zahrnuje desítky titulů. Mnohem delší je ale seznam jeho rolí divadelních. Ve filmu se poprvé představil divákům v roce 1973 hned hlavní rolí revolucionáře českého původu Jana Vacka v československo-sovětském koprodukčním válečném dramatu Větrné moře. Počátkem osmdesátých let začala sice jeho filmová kariéra stagnovat, o to víc příležitostí ale dostával v televizi. Víc práce mu film znovu nabídl až v devadesátých letech. Jako kapitán Honec se objevil v komedii Černí baroni, ve Výchově dívek v Čechách si zahrál ředitele školy, velmi vděčnou rolí mlynáře zase obohatil kouzelnou pohádku režiséra Zdeňka Trošky Princezna ze mlejna. Po boku svého syna Davida se v roce 2004 objevil ve filmu Bolero a nechyběl ani ve velkofilmu režiséra Filipa Renče Lída Baarová, v němž ztvárnil profesora Pelnára.
Na střeše:
Hvězda dabingu
Velmi výrazně a dlouhodobě se uplatnil i v dabingu. Už v osmdesátých letech, zatímco omezoval práci před kamerou, daboval populární kriminální seriály, díky němu mluvili česky třeba komisař Schimanski či agent Doyle v Profesionálech. A v dlouhé řade filmů k nám jeho hlasem promlouvali Jack Nicholson, Charles Bronson, Anthony Hopkins, Robert De Niro či Burt Lancaster. Za svou práci dostal dvakrát Cenou Františka Filipovského. V roce 1999 za nadabování Jacka Nicholsona v komedii Lepší už to nebude, o osm let později za dabing Antonyho Quinna ve válečné komedii Tajemství Santa Vittorie. A v roce byl oceněn i za celoživotní mistrovství.
Rodinné prokletí
V roce 1967 si vzal o čtyři roky mladší Florentinu Štěpánovou, s níž se seznámil ještě ve svém prvním civilním zaměstnání a která později pracovala pro divadla jako ekonomka. Do roka se jim narodila dcera Tereza, k níž přibyl po čtyřech letech ještě syn David a po dalších pěti letech nejmladší Andrea. V jeho stopách vykročil pouze syn, hercem byl ale i jeho starší bratr Jaroslav, který na rozdíl od Aloise vystudoval DAMU. Bohužel ale zemřel v pouhých třiačtyřiceti letech. V některých zdrojích se uvádí, že ho zabila rakovina kůže, jeho bratr ale prozradil, že šlo o zhoubné onemocnění štítné žlázy. Tato zákeřná nemoc je zřejmě u Švehlíků rodinným problémem a zaútočila i na Aloise. Poprvé v roce 2006, kdy lékaři nádor úspěšně odstranili. Po sedmi letech se ale vrátila a tentokrát bylo hůř. Po chirurgickém zákroku málem přišel o hlas. „To bylo katastrofální. Na jeviště s tím nemůžete, ale doma při komunikaci to bylo nejhorší. Ale věřil jsem, že se s tím něco musí udělat,“ prozradil serveru revue.idnes.cz.
Cesty domů
Přestože měl na kontě desítky rolí především v televizních inscenacích, dočkal se skvělý herec, dabér a divadelní pedagog konečně opravdové popularity až díky úspěšnému seriálu televize Prima Cesty domů. Natáčet ho začal v srpnu 2010 a ztvárnil v něm hlavního hrdinu, kardiochirurga Rudolfa Bernáta. Charakterové vlastnosti přísného a despotického nevěrníka si diváci podvědomě spojili s jeho představitelem, což je ale vůči Aloisi Švehlíkovi velmi nefér. Ve skutečnosti byl totiž úplně jiný. Když mu štítná žláza vyhlásila boj podruhé, scenáristé doktora Bernáta dočasně „uklidili“ do Anglie, aby se mohl v klidu zotavit. Naštěstí nad nemocí i tentokrát zvítězil a zregenerovaly i hlasivky. Na jeviště vrátil, role si ale vybíral takové, při nichž nemusí hlas příliš namáhat. V roce 2019 ztvárnil hlavní roli ve filmu Jiřího Mádla Na střeše a za svého profesora Rypara byl nominován na Českého lva. A o dva roky později převzal Cenu Thálie za celoživotní mistrovství v oboru činohra.
Poslední sbohem
Se souborem Národního divadla vystoupil naposledy v listopadu 2023 jako Kalafuna ve scénickém koncertu Strakonického dudáka v metaforické performanci Nová scéna sobě. Před filmovou kamerou stanul naposledy v roce 2023 jako prezident Ludvík Svoboda ve filmu Petra Nikolaeva Muž, který stál v cestě, zachycujícím Příběh Františka Kriegla, který se jako jediný český politik vzepřel i pod hrozbou fyzické likvidace Brežněvovi a nepodepsal Moskevský protokol, který znamenal souhlas s okupací Československa. A v srpnu 2024 ho ředitel Jan Burian uvedl do Síně slávy Národního divadla. Oblíbený herec, který během své kariéry ztvárnil stovky televizních i filmových postav, navždy odešel v kruhu svých nejbližších ve středu 2. dubna 2025 krátce po půlnoci. Poslední rozloučení se uskuteční 16. dubna v pražském Národním divadle, fanoušci mu budou moci dát sbohem od 11:30.
(zdroje: Wikipedia, ČSFD, FDB, Národní divadlo, FTV Prima, ahaonline.cz, idnes.cz)
Vložil: Adina Janovská