Jak se uzdravit změnou dechu. Záhady života

Cítíte, že by vašemu zdraví prospěla zásadní životní změna, ale tápete, jak to udělat? Přinášíme vám fascinující rozhovor s RNDr. Mgr. Rostislavem Václavkem (44), který vám popíše cestu, po níž se před pár lety vydal. Navzdory všem zdrcujícím lékařským prognózám se tento zakladatel holistického přístupu 5 PILÍŘŮ ZDRAVÍ vyléčil z genetické choroby, která mu způsobovala nepřímo i neplodnost. R. Václavek tvrdí, že když má člověk správnou motivaci, tak se svým tělem dokáže zázraky a vůbec nic není nemožné.

Pane Václavku, přečetla jsem si o vás, že jste byl ještě před pár lety poměrně vážně nemocný. Je to pravda?

Je. Už v pubertě se u mě začala projevovat hypokalemická familiární svalová periodická obrna, ve zkratce HypoKPP. Jde o nevyléčitelné genetické onemocnění, které mi mělo způsobovat celoživotní chronické potíže. Pokud vím, v České republice má tuhle nemoc v tak velkém rozsahu pouze naše rodina. Má ji moje máma, strýcové, bratranci. Těžší průběh bývá obvykle u mužů, kdy se HypoKPP v plné míře projevuje nejčastěji na začátku puberty. Abychom nemoc vůbec byli schopni přežít, postupně jsme museli užívat až 120 tablet draslíku (KCL) denně.

Pro úplnost nutno říci, že asi osm takových prášků každého normálního člověka může i zabít a i drobné předávkování může způsobit hyperkalemii a zastavit srdce. Rozhodně to tedy není žádná legrace. Nutnost neustále polykat prášky má mnoho hrozeb a nevýhod. Člověk je například v neustálém stresu, že kdyby měl nehodu, nebo by se mu stalo cokoliv nečekaného, co by mu zabránilo užívat draslík, do druhého dne by mohl zemřít. To nejsou hezké vyhlídky, protože život je plný nečekaných situací.

Jak se vaše nemoc projevuje?

Dochází k naprosté paralýze těla. Zkuste si to představit. Stává se z vás živá mrtvola a nejste schopni pohnout ani prstem. Stalo se mi to už nejmíň tisíckrát a nebýt mámy, která mě vždycky zachraňovala a neustále hlídala, už bych tady nebyl. Člověku v té chvíli funguje jen dýchání, peristaltika, trávení a srdce, ale velká část příčně pruhovaného svalstva se úplně vypíná.

Dá se těmto záchvatům nějak předcházet?

Kromě léků? Postupně jsem zjišťoval, že ataky mívám častěji, když jsem ve stresu a nenaslouchám skutečným potřebám svého těla. Jakákoliv vnitřní disbalance se ale neprojevovala pouze únavou, ale také těmi paralytickými stavy. Míval jsem je třikrát až čtyřikrát do týdne, hlavně  přes noc, protože ve spánku jsem nedokázal reagovat na varovné signály. Zkrátka mě to v noci vypnulo, aniž bych si dokázal jakkoliv zavolat o pomoc, a nebylo myslitelné, že bych žil sám nebo s někým, kdo mě neustále nekontroluje.

Bylo to velmi omezující, protože jsem pořád musel myslet několik tahů dopředu. Pořád jsem musel mít po ruce obrovské množství vody a jídla, abych byl schopen množství léků nějak rozumně pozřít a naředit ve střevech. Množství draslíku, tedy soli, mě totiž zaživa rozežíralo zevnitř a to dlouhé užívání mi rozleptávalo zažívací trakt. Oba moji strýcové už měli poškozené žaludeční i střevní stěny, dokonce si prošli klinickou smrtí, protože na nich lékaři museli s množstvím draslíku experimentovat, aby zjistili správné dávkování. Neměli s tím žádnou zkušenost, je nás jen málo.

Také jsem musel mít pořád po ruce osm až dvanáct rohlíků, pytlík piškotů nebo jiných porézních potravin, které na sebe dokážou sůl z tablet v žaludku navázat, což samozřejmě vedlo k přibývání na váze a obezitě. A čím víc jsem tloustnul, tím hůře se mi žilo ve vlastním těle. Začal jsem trpět záněty, přidaly se problémy s vnitřními orgány a postupně šlo všechno takříkajíc do kopru. Měl jsem se pořád méně rád, což se samozřejmě odrazilo i do kvality partnerského vztahu a nezdaru po všech stránkách. Abych dal celému světu najevo, že už je mi všechno úplně jedno, začal jsem hodně kouřit a pít. Sumasumárum, v osmatřiceti letech jsem dopadl na úplné dno.

A jak přišel zlom?

Dospěl jsem do stadia naprosté nespokojenosti, můj zdravotní i psychický stav byl katastrofální. Pak jsem se ale setkal na jednom pracovním večírku s Ivo Schmuckerem, trenérem brankářů Baníku Ostrava, který mi vyprávěl o úžasných účincích noření se do studené vody. Třásl jsem se, jen jsem si to představil. Jen pouhá možnost, že bych do bazénku se studenou vodou vložil byť jen malíček, pro mě byla nesnesitelná.

Rozumějte, neměl jsem rád ani bazének v sauně, natož ledovou vodu samotnou. Přesto jsem Iva celý večer poslouchal a měl z toho, co říkal, zvláštní pocit vyrovnanosti a klidu, který ve mně zůstával i dlouho poté. Svým způsobem mě ta představa udělat něco tak šíleného uspokojovala, protože podobný zájem o cokoliv už jsem dlouho necítil. Neodvážil jsem se, dokud jsem nepřekročil červenou linii. Bylo mi tak hrozně, že jsem se rozhodl tu naprostou šílenost udělat, a jak jinak než ve velkém stylu. Byl zrovna únor a já se vydal do Beskyd k Satinským vodopádům s jediným cílem. Abych se do nich celý ponořil. Dokonce jsem počítal i s variantou, že tam zemřu, a bylo mi to jedno.

Co vás tak trápilo?

Už jsem nemohl dál. Moje zdravotní problémy byly nesnesitelné a nabyl jsem přesvědčení, že nemám co ztratit. Okolní teplota vzduchu byla asi minus 15, tekoucí voda měla jen něco málo nad nulu a já všechno, co jsem ještě měl, odevzdal té chvíli. Veškerou kontrolu na svým životem, pýchu, veškeré programy mysli, založené na egu a nevědomosti, touhy i strasti… Nechal jsem je být.

Jak vám bylo, když jste do vody vstupoval?

Rozhodně si nepředstavujte, že jsem byl nějaký vymeditovaný a takříkajíc v zenu, vůbec ne. Nahlas jsem křičel a řval na lesy, protože to bylo strašné! Nedokážu říci, jak dlouho jsem v té ledové vodě byl, protože mě vymrštila do naprostého bezčasí. Jediné, co jsem naprosto zřetelně vnímal, bylo každé TEĎ. TEĎ. TEĎ. TEĎ. TEĎ.

Mystik Eckhart Tolle o teď mluví ve své knize Moc přítomného okamžiku, ale je to jen prázdné slovo, pokud mocnou energii, která je v něm v plné míře obsažena, skutečně neprocítíme a neprožijeme. Ledová voda mi to umožnila, i když to bylo drsné a příšerné. Byť značně promrzlý, přesto jsem tenkrát od vodopádů odcházel s úsměvem na rtech a pocitem, že jsem právě zažil něco úžasného. Konečně jsem totiž našel cestu, jak je možné okamžitě odstranit z hlavy veškerý bordel, který mi tam už léta střádala moje nešťastná mysl.

V čem to pro vás bylo tak jedinečné?

V ledové vodě, když v mé mysli konečně nebylo vůbec NIC, jsem zažil koncentrované štěstí malého dítěte. Mého nitra se dotklo něco, co kompletně přetvořilo můj vnitřní svět. Zažít to může každý. Jak bych vám to popsal? Najednou s jistotou víte, že toho dokážete mnohem víc, než jste si dosud mysleli, a také vám může dojít, co jste celou tu dobu dělali špatně. Platí, že pokud jste ochotni změnit úhel svého pohledu na problém, který vás trápí, změníte tím pravidla hry. Už svou nesnáz nevnímáte jako prokletí, ale jako dar, který vás posouvá k mnohem šťastnějšímu životu.

Ale abych to dopověděl, k vodopádům jsem se později ještě jednou vrátil, tentokrát už s průvodcem, abych to celé udělal jinak, smysluplněji a mnohem bezpečněji. Když jsem do vody vstoupil poprvé, šlo mi regulérně o život. Vstupovat do vodopádů sám a v zimě, bez přípravy a znalosti vhodných dechových technik, to bych určitě nikomu neradil. Bylo to velmi nebezpečné.

Pokud vím, později jste se také stal vyškoleným průvodcem a do ledových vodopádů se už noříte celoročně, s lidmi, kteří to chtějí bezpečně zažít. Prozraďte mi. Zajímal jste se někdy předtím o spiritualitu nebo alternativní léčitelské terapie?

Ne, nic takového. Vždycky jsem byl pragmaticky uvažující člověk, který věřil, že veškeré své štěstí najde v dobrém finančním zabezpečení. Byly dokonce doby, kdy jsem měl i pět prací najednou, a i když mě to docela bavilo, pracoval jsem od rána do večera, což mi neprospívalo. Mým tehdejším cílem bylo vydělat si dostatek peněz na to, abych mohl financovat výzkum mé genetické choroby a odborníci konečně našli způsob, jak mě vyléčit, nebo to alespoň nepřenést na další generaci.

K tomu ale nedošlo. Problém totiž byl, že je moje nemoc natolik vzácná, že stát na výzkum přispívat nechce a pojišťovny nechtějí platit žádné zvláštní náklady. Na spiritualitu ani osobní rozvoj zkrátka nikdy nebyl čas. Veškeré své psychické problémy jsem se snažil urvat silovými sporty a boxem, což vedlo k tomu, že jsem svému tělu nakládal ještě mnohem víc, než jsem musel. Veškerý můj chtíč žít smysluplněji znemožňoval uskutečnění jakékoliv významné změny. Tenkrát jsem to ale nevěděl.

Otužování ale nebylo to, co vás nakonec uzdravilo, nemám pravdu?

Máte. Tohle byl teprve začátek, nastartování velké změny, která měla teprve přijít. Díky otužování jsem totiž zjistil, že je při něm nesmírně důležitý dech a že existují určité dechové techniky, které dokážou změnit vnímání nepříjemna. Začal jsem proto dech více studovat a jednotlivé techniky okamžitě aplikoval sám na sobě, v různých situacích.

Studoval jsem pět až šest hodin denně, nakoupil si různé knížky o mentálním přenastavení a hledal smysluplné odpovědi a praktické návody, které bych mohl rovnou převádět do praxe. Do všeho, co mě zaujalo, jsem šel rovnou po hlavě a postupně tvořil vlastní, ucelený systém, který mi vyhovoval a hlavně mě bavil. To bylo snad nejdůležitější, protože když vás něco baví, je vám úplně jedno, jak dlouho to budete opakovat, než se dostaví kýžený efekt. Už jen samotné zkoušení vám dává smysl a nevyžadujete rychlé výsledky.

Zabýval jste se i slavnou Wim Hofovou metodou, která je postavená na hyperventilaci a předýchávání?

Také, ale mému tělu nesvědčila. Nebylo mi dobře a nezvládal jsem to. Raději jsem se scházel s dalšími otužilci, organizoval různá setkávání, protože jsem zjistil, že mi to pořád dělá radost stejně jako vzdělávání. Tohle všechno dohromady mi dávalo pocity štěstí a uspokojení, zkrátka emoce, které z mého života kdysi úplně vymizely. Cítil jsem, že jsem vykročil do úplně nového začátku. Od jednoho z otužilců, Jirky Uhlíře, jsem zjistil, že existuje škola funkčního dýchání Buteyko, která mimo jiné nabízí i ozdravné dechové techniky pro astmatiky, alergiky a lidi s dušností. Zcela mě to očarovalo.

V čem jsou tak významné?

Metodu objevil někdy v 60. letech minulého století ukrajinský lékař Konstantin Buteyko. Sám trpěl astmatem a dalšími respiračními problémy v průběhu svého života, což hrálo klíčovou roli v jeho výzkumu a vývoji Buteyko metody. Když pracoval jako lékař na oddělení tuberkulózy, začal si klást otázky o vztahu mezi dýcháním a různými zdravotními problémy, což ho vedlo k vývoji svého vlastního přístupu k léčbě astmatu a dalších onemocnění spojených s dýcháním.

Také měl za úkol vyzkoumat, jestli by se pomocí dechových technik nedalo pomoci sovětským pilotům, aby si poradili s tlakem v kabině. Nebyly totiž peníze na specializované helmy, které by je před ním chránily. Buteyko se dal do výzkumu a přišel na to, že díky technice, kterou vymyslel, se mu zlepšilo astma. Metodu piloval až k dokonalosti a ze svého astmatu se úplně vyléčil.

To bylo něco naprosto nevídaného! Začal ji proto aplikovat na dalších stovkách, později tisících lidí a přišlo se na to, že Buteykovy dechové techniky mají v rámci astmatu a dalších chronických dýchacích obtíží úspěšnost vyléčení 95 až 98 procent! Mimochodem, dnešní nejmodernější léčiva, která seženete v lékárně, dosahují úspěšnosti jen asi 15 procent, což jsou čísla, které jsem získal od jedné farmaceutické společnosti. Dá se proto počítat s tím, že reálný dopad je, co se týče účinku, ještě mnohem mizernější.

Ale o této metodě jsem nikdy neslyšela.

Nedivím se. Obrovský zájem o ni byl už v 60. a 70. letech a našlo se pochopitelně mnoho lékařů, kteří ji nadšeně zaváděli do své praxe, protože si ověřili, že funguje. Mezi nimi byli i psychologové a neurologové, protože dechové techniky řešily i velké množství zdravotních a psychických problémů včetně úzkostí a depresí, s nimiž si nikdo nevěděl moc rady. Buteyko metodu přijali všude po světě, ve Spojených státech, ve Velké Británii, Austrálii atd. a skvělé výsledky vykazovaly desetitisíce lidí. Jenže v 80. letech se ke slovu dostal farmaceutický průmysl, který tvrdě zakročil.

Dech má přece každý, nedá se na něm vydělat, a tak se veškeré Buteykovy propracované systémy postupně začaly vytrácet ze světových lékařských knihoven a přestaly být k dostání. Začaly soudní pře, které nemohly skončit jinak, než celkovým znehodnocením Buteykovy práce. Následně bylo dehonestováno mnoho lékařů, kteří si za metodami i přes odpor farmaceutických firem stáli, a ti ostatní už měli strach s nimi pracovat. Zůstaly by úplně zapomenuty, kdyby se před pětadvaceti lety neobjevil Patrick McKeown, zakladatel Oxygen Advantage, který byl přímým žákem Konstantina Buteyka. Svitla nová naděje.

Jak se spolu seznámili?

Patrick byl kdysi také těžkým astmatikem, velmi trpěl a díky Buteykovým technikám se úplně vyléčil. Na základě své osobní zkušenosti se odvážil vyjít se školou svého učitele opět na světlo, tentokrát ale mnohem chytřeji, aby farmaceutickému průmyslu zase nešlápl na kuří oko. Kromě Buteyko Clinic začal Patrick řešit oblast sportu a osvědčené techniky nazval Oxygen Advantage, trochu pozměnil schéma a začal ji nabízet aktivním a vrcholovým sportovcům. Šel úplně mimo hlavní proud.

A pomáhá jim to?

To byste se divila, jak. Jedná se o specializované redukované techniky dýchání, které pracují se schopností krve distribuovat kyslík do buněčného prostoru, což znamená, že si jejich prostřednictvím sportovci dokážou poradit s únavou a zcela nenáročným způsobem zvýšit výkonnost. Když se metoda mezi nimi ujala a sami ji začali na základě svých zkušeností propagovat, začal Patrick McKeown školit nové instruktory, kteří pocházejí z celého světa. I já jsem se stal jeho přímým žákem a za to jsem vděčný, protože jsem se nakonec i díky jeho radám dostal do lepšího stavu svého genetického onemocnění. Ale to tak trochu předbíhám.

 

Předtím a dnes

S kým v Česku spolupracujete?

Pomáháme lidem s dechovými obtížemi i profesionálním sportovcům. Mezi naše klienty patří i Alenka Konečná, česká mistryně světa a světová rekordmanka ve volném potápění na jeden nádech, špičkový mistr kombinovaných bojových umění a vědomý bojovník Jirka Procházka a spousta dalších z oblasti bojových sportů, hokeje, fotbalu, tenisu či plavání.

Chci však poznamenat, že i když se funkční mechanismy Oxygen Advantage a Buteykovy metody postupně a velmi úspěšně dostávají do sportu, mým cílem je něco úplně jiného, dostat ji mezi obyčejné lidi. Nikoliv z důvodu marketingu, ale proto, aby pomáhala i těm, kteří ji nejvíc potřebují, včetně dětí. V 11 000 škol v Česku a na Slovensku jsme se proto pokusili spustit rozsáhlý projekt, který jsme nazvali Škola funkčního dýchání. Systém vzdělávání se sice proti tomu začal ze začátku bránit, ale alespoň nás to přimělo pustit se do toho ve větší spolupráci se sportovci. Ti si totiž uvědomují, jak důležité je zlepšovat kvalitu života už od nejútlejšího věku a jak i drobné smysluplné návyky někdy dokážou zázraky.

Jak jsou Buteyko techniky, které by mě vědomou prací s dechem mohly zbavit chronických zdravotních problémů, náročné?

Metoda vyžaduje trpělivost a pozvolnou vědomou aktivitu, protože je založená na principu adaptace. Postupně měníme podmínky ve fyzickém těle, a aby to fungovalo, je nutné přehodnotit i celé své chápání samoléčby jako takové. Nemá představovat starost o nás samé, ale především něco, co nám přináší radost a dobrou náladu. Prostřednictvím dechu se tak postupně učíme lépe vnímat sama sebe, své pocity a myšlenky bez toho, aniž bychom jim dávali důležitost.

Pohrávání si s dechem by nás mělo bavit, to je základem všeho, co děláme. Konkrétní postupy jsou rozsáhlé a najdete je v mnoha videích na našem webu 5pz.cz nebo Youtube kanálu Rostislav Václavek. Mají název Dýchánky. Všechno důležité tam vysvětluji zdarma a tato videa nejsou podmíněna žádným členstvím. Pro mě je nejdůležitější, aby metody pomáhaly a lidé se už nemohli vymlouvat, že na výraznou změnu ve svém životě nemají peníze.

Samozřejmě nejsem včerejší a také musím z něčeho žít, a tak si příchozí na náš web mohou zvolit i nadstavbové placené služby včetně seminářů, ale to už je na každém, jak si energii, kterou nabízíme, vyhodnotí. Princip mého vlastního činění rozhodně není, že bych chtěl lidem pomáhat, chraň Bůh, chci jen upozornit na to, že změny se dějí jen v momentě, kdy si člověk začne pomáhat sám. Já mu jen ukazuji cestu, která pomohla vyléčit mě. A jestli zájemce zkoukne všech více než 50 videí, které jsem připravil, nebo jen jedno či žádné, nechávám na něm. Témat je tam obrovské množství.

Zažívají lidé během náročnějších seminářů i nějaké psychospirituální prožitky?

Žádné úlety a podobné prožitky, jaké lidi mívají po požití halucinogenní ayahuascy, nečekejte. Výlety za jednorožci nebudou. Pokusím se parafrázovat slavné české mystiky Eduarda a Mílu Tomášovy: „V momentě, kdy tě chytne za pačesy samádhi (blažené sjednocení s universem – pozn. red.), musíš se zase umět vrátit do normálnosti a jednoduchosti.“ Já s nimi souhlasím. Pokud vám vaše duchovní pýcha dovolí odlétnout kamsi do nebes a vaše ego vás přesvědčí, že už všemu rozumíte a všechno znáte, nic jste nepochopili a dostáváte se opět do hluboké nevědomosti. Raději se vracejme do blízkého kontaktu s přírodou, vlastním tělem a sama se sebou. Tímto způsobem je opravdu možné dotknout se božství.

Seberozvojově zaměřené lidi rozděluji do dvou kategorií. Buď jsou to lidé, kteří to, co hlásají a čemu věří, opravdu žijí, nebo o tom jen krásně mluví, ale veškerá praxe jim chybí. Mně dává mnohem větší smysl věci zkoušet, a třeba i dělat chyby, důležité je zaměřit se na sebe a provádět radostné změny. Co funguje jednomu, nemusí fungovat druhému, pořád je ale pravdou, že se vyplatí to nevzdat a zkusit. Holistický přístup k sobě (5 PILÍŘŮ ZDRAVÍ), který s partnerkou žiji a propaguji, není nicméně určen lidem, kteří na to ještě nejsou mentálně připraveni. Zkrátka takovým, kteří věří, že na sobě budou pracovat, jen dokud se nevyléčí nebo se jim neuleví, a pak se zase na sebe úplně vykašlou a vrátí se ke starým vzorcům.

Kde tedy začít, aby nám bylo mnohem lépe?

Klinický psycholog Petr Knotek, známý pod přezdívkou Pjér la Šé’z, řekl úžasnou věc: „Mělo by tě zajímat jen to, co je od tebe metr a půl. Zbytek se tě netýká.“ Zkuste se tím řídit byť jen jediný den a uvidíte, jak se vám uleví. Také máte možnost proklikat se Dýchánky, které najdete na internetu, nebo si přečíst tištěnou knihu Změň svůj dech a začnou se dít věci, v níž jsem, jak věřím, s partnerkou srozumitelně uvedl to nejdůležitější. Ostatní už je na vás. Cílem je najít v opečovávání svého těla i mysli dlouhodobou radost.

Vraťme se k vaší zkušenosti s Buteykovou metodou a dalšími technikami dýchání. Do jaké míry vás uzdravily? Už nemáte problémy?

Začal jsem s nimi intenzivně pracovat teprve před pěti lety, a jak si můžete všimnout na fotkách, mé fyzické tělo se za tu dobu docela změnilo. Vás ale určitě zajímají zdravotní důsledky. Po půl roce vědomé práce se sebou, po provádění dechových technik, otužování a změnách v mentálním nastavení, fyzické aktivitě a jídelníčku jsem léky postupně snižoval, až jsem se dostal na úplnou nulu, což z lékařského hlediska vůbec není možné. Už jsem nepotřeboval přijímat draslík ani v noci, což pro mě dříve bylo naprosto nepředstavitelné. Nutno však říci, že jsem na své tělo nijak netlačil a nikam nespěchal.

Jak se na vaše zázračné vyléčení dívali lékaři?

Nijak, pro ně jsem jen číslo v kartotéce. Když jsem si tři měsíce nedošel pro draslík, lékařka mi volala, aby se zeptala, proč jsem se nezastavil. Vysvětlil jsem jí, že už léky nepotřebuji, a tak se sice trochu divila, protože věděla, že je to pro mě životně důležitý lék, ale nijak dál se po důvodech zlepšení stavu nepídila. Totéž se stalo i při testech krve (měl jsem najednou ve čtyřiceti letech hodnoty patnáctiletého kluka) a také při hodnocení spermiogramu.

Dříve jsem podle všeho neměl mít přirozenou cestou ani vlastní děti, nekvalita spermií byla tak vysoká, že to takřka nebylo možné. Když jsem si ale test nechal udělat za půl roku znovu, výsledky byly natolik dobré a odlišné, že lékař volal do laboratoře, jestli se nespletli. Dozvěděl se, že nikoliv. Všichni odborníci byli sice překvapeni, že se mi za tak krátkou dobu zázračně proměnily výsledky, ale pravé důvody uzdravení znát nechtěli. Stejně by tomu neuvěřili, protože to jejich zúžené zorné pole neumožňuje. Moje dcera je dalším důkazem, že vlastní děti mít přirozenou cestou můžu, i když to bylo ještě před pár lety téměř vyloučeno.

Jak si tu změnu vlastně vysvětlujete?

Vnitřní klid a dechová práce na vnitřní homeostázi (rovnováze) dala buňkám nové informace a buňky začaly fungovat úplně jinak než dřív. Ověřil jsem si, že i s nevyléčitelnou genetickou chorobou je možné smysluplně pracovat. Nemyslím si ale, že jsem ji vyléčil v pravém slova smyslu. Neztratila se z mého genetického kódu úplně. Podařilo se mi však upozadit veškeré její nežádoucí projevy.

Nemoc už mě teď nijak neomezuje a netrápí, dokonce mi dělá radost s ní občas experimentovat, abych vědce přesvědčil, že i nemožné se může stát možným. Lidé, kteří holistický přístup 5 PILÍŘŮ ZDRAVÍ vyzkoušeli, mi dnes a denně potvrzují, že například obezita, chronický stres, vysoká únavovost, špatný spánek, autoimunitní onemocnění atd. jsou jen viditelné projevy holého faktu, že na sebe zvysoka kašleme.

Nějakou dobu jste praktikoval i Zátopkovo redukované dýchání, říkám to správně?

Zkoušel jsem, ale říkám na rovinu, že technika není pro každého, byť částečně vychází z logiky provedení i z Buteyko technik, o kterých jsme se už dneska bavili. Zátopkovo tajemství spočívalo v dlouhých dechových zádržích. Všiml si totiž, že když při běhu zadržuje dech, roste mu výkon a rychlost. Postupně si vytvořil mimořádnou schopnost běhat velkou část tréniku v úplném bezdeší, což mu později umožnilo v Helsinkách v roce 1952 vyhrát pětikilometrový i desetikilometrový závod, a dokonce i maraton, který běžel vůbec poprvé v životě.

Jeho příběh je fascinující dodnes. Dlouho profíci věřili, že vyhrával jen díky vytrvalostním tréninkům a zvláštnímu stylu běhu, ale bylo to pravděpodobně jinak. Byl totiž jediným, kdo při běhu používal hypoventilační techniky. Když je později chtěli Američané zkoumat a zavádět do praxe po vzoru Zátopka, zjistili, že jsou pro ně fyzicky i psychicky natolik nepříjemné, že od nich upustili.

Běžci o tuto techniku s postupem času úplně zatratili zájem, ale kolem roku 2000 Patrick McKeown, zakladatel Oxygen Advantage, začal vrcholovým sportovcům radit, jak by mohli redukované techniky funkčního dýchání znovu uvést do praxe. Je v nich totiž ohromný potenciál, když se ví, jak na to. V dnešní době se už spousta vrcholových sportovců včetně světové tenisové jedničky Igy Swiatekové, nebo již zmíněného Jirky Procházky a mnohých dalších, věnují přínosům nasálních forem redukovaného dýchání v profesionálním sportu.

Mohl byste mi zjednodušeně vysvětlit, v čem je funkční dýchání, které tolik propagujete, jiné než běžné dýchání, které děláme zcela automaticky?

Pokud vás zajímají úplné základy, raději bych vás nasměroval k videu na Youtube, jmenuje se Dýchánky č. 18. Je to hodinové vysílání, které vám podrobně vysvětlí, jak si můžete změřit kvalitu svého dechového vzorce, tzv. kontrolní pauzu, od níž se pak odvíjí veškerá dechová praxe. Následně bych vám pak doporučil Dýchánky č. 20, kde jsou popisovány techniky pro navyšování kontrolní pauzy, které můžete provádět kdykoliv, když se budete chtít svým dýcháním bavit. A na to pak můžete navázat třeba videem č. 22, hrát si s pohybem atd.

Pokud máte astma, najdete tam i dýchánek na astma, také na alergii, na zvýšení či snížení tlaku, zhubnutí, a tak bych mohl pokračovat. Nezaměřujte se na výkon a na rychlost. Prostě si jen užívejte toho, co je vám nejpřirozenější. Vždyť není nad to příjemně a smysluplně se nadechnout… Skrze dech můžete ve svém těle ovlivnit naprosto všechno, jsem o tom přesvědčený.

Máte už nějakou pozitivní zpětnou vazbu?

Tisíce. Můžete se podívat třeba na facebokovou skupinu 5 PILÍŘŮ ZDRAVÍ nebo Zdravé dýchání nosem – Buteyko a Oxygen Advantage, sami uvidíte, že diskuze jsou v plném proudu a celá řada lidí tam sdílí své zkušenosti, které jsou založeny na skutečné praxi. Je tam nejen spousta sportovců, ale také lidí nemocných, kteří úplně změnili svůj život a tím i osud. Naše komunitní energie je příjemná, protože se jednotliví členové skupiny se vzájemně podporují inspirují. Už do toho nijak nezasahuji, pokud nejsem jmenovitě vyzván, ale jinak tomu nechávám volný průběh.

Jitka Svobodová

Převzato z časopisu Záhady života

 

Vložil: Redaktor KL

HP, Záhady života, Rostislav Václavek,