Jak bychom se měli rozloučit (nejen) s Aničkou. Sobota Jaromíra Janáka

Foto: Se svolením České televize

Popisek: Anna Julie Slováčková v televizním dokumentu České televize Náhlé bezvětří

Ani jsem už o tom nechtěl psát, ale nakonec mi to nedá...

V karlínském divadle hrávaly v jeho lepších dobách dva orchestry, symfoňák a orchestr Karla Vlacha. Mezi skvělé muzikanty Vlachova orchestru nastoupil kdysi dávno saxofonista, jmenoval se Antonín Slováček a říkal si Felix. V šatně pořád cvičil a zdokonaloval se a ostatním kolegům tím trochu lezl na nervy, i když si to vlastně nezasloužil.

Můj syn Vojta měl na konzervatoři spolužačku, která byla dcerou toho Felixe. Já, stárnoucí skeptik, a, jak říkává moje žena, perspektivní hvězda pohřebních síní, jsem si myslel: „Protekční dítě, známe to,“ ale Vojta mi odporoval: „Táto, to je tak skromná a hodná holka, a šikovná, že bys to nikdy nepochopil.“

Kdyby neměl pravdu a měl jsem ji já, tak by Vojta byl zticha, já ho znám…

Anička, jak jí říkali, potom onemocněla hroznou nemocí, před kterou se třeseme hrůzou a raději o ní nemluvíme. Bojovala s ní statečně, hodně jí pomáhali doktoři, a když to vypadalo, že vyhraje, ta zákeřná potvora rakovina se vrátila a všechno začalo znovu.

Minulou neděli Anička umřela. Byla to holka určitě statečnější než já, protože já bych se na jejím místě zhroutil.

Umírají stovky mladých lidí. Umírají svým rodičům, sourozencům, přátelům a někdy i těm, kteří je mají rádi, přestože je třeba osobně nikdy nepotkali.

„Až budeš mít děti, budeš se o ně od jejich narození už jenom bát,“ řekl mi kdysi dávno životem zkoušený kolega. „A pak přijde situace, kdy jim ani nemůžeš pomoct a jen se ptáš: Proč se to muselo stát nám? Na to, že bys vyměnil svůj život za život toho dítěte, osud nedá…“

Ještě horší je, stane-li se to ve slavné rodině. Každý si z té pohřební slávy snaží urvat něco pro sebe. Noviny, televize, pochybné celebrity, které ji vůbec neznaly.

Přitom jejím rodičům se zhroutil svět. I jejímu bratrovi.

Copak neštěstí není věc, které nikdo z nás nemusí být ušetřen? A proto říkám: Přejte jim klid, celé rodině.

Myslete nejen na Aničku Slováčkovou, ale na všechny děti všech lidí, které zemřely v těchto dnech tak, že už je jim dobře. Dožily se krásných jarních dní, rozkvétajících stromů a nových zrození.

Kolega, textař Aniččiny maminky, Ondřej Suchý, jí jako novorozeňátku vymyslel druhé jméno Julie. Já bych po ní pojmenoval kytku, třeba růži nebo orchidej. Anna Julie je krásné jméno pro květinu. Anebo celou alej, takovou, co v ní teď rozkvétají růžové květy a ta alej svítí štěstím a láskou. Pro útěchu rodičů všech dětí, které jim odešly. Aby si každé jaro připomínali ten jejich kvítek, který přece pořád kvete – i když teď už někde jinde.

Vložil: Jaromír Janák