Tvrdé prozření Ferdinanda Peroutky, ztracen v novém světě a navždy už jen tichá domácnost. Tajnosti slavných
11.04.2025
Foto: Se svolením Rádia Svobodná Evropa
Popisek: Ferdinand Peroutka ve studiu Rádia Svobodná Evropa
Další nahlédnutí do vysoké politiky vyústilo v ostrou kritiku, kterou žádný vládnoucí režim neodpouští. Londýnské souboje o místo na slunci ho nakonec přiměly k přesunu za Velkou louži, do světa, v kterém ale zůstal navždy cizincem. (Pokračování ze středy 9. dubna)
Když dostal Ferdinand Peroutka nabídku stát se šéfredaktorem Svobodných novin (dříve Lidové noviny – pozn. autorky), zpočátku váhal, návrat do redakčního kolotoče ho vůbec nelákal. Nakonec ale v srpnu 1945 vystřídal Eduarda Basse a na jaře roku 1946 získal povolení k obnově politického týdeníku. Dřívější název Přítomnost ale neprošel, takže se zrodil Dnešek. Nová pravidla respektoval, od odsunu Němců po spojenectví se Sovětským svazem, podporoval i znárodňování Gottwaldovy vlády. V letech 1945-1946 byl poslancem Prozatímního Národního shromáždění za Československou stranu národně socialistickou, komunisty začal kritizovat až v létě 1947, což se mu vzápětí vrátilo jako bumerang. V únoru 1948 byla z práce vyhozen, na postu šéfredaktora Svobodných novin ho nahradil čelný funkcionář spisovatelského svazu Jan Drda, který byl propagován jako vzorový představitel socialistického realismu. Peroutka začal plánovat emigraci, odejít ale chtěl s manželkou i milenkou.
Útěk ve třech
Dne 1. května 1948 se mu podařilo přejít s Marií přes státní hranici do Bavorska, Slávku ale o den později zatkla cestou policie. Peroutku s Marií přátelé dovezli do Frankfurtu nad Mohanem, pak se přesunuli do Londýna. Slávčiným zatčením byl zdrcen, nemocnou Marii ale opustit nedokázal. Slávka nakonec oficiálně odešla z Československa do Velké Británie v roce 1949 po svatbě s Angličanem Cecilem Dee. Po půlroce se konečně setkali v Londýně. Peroutka se snažil dostat do BBC, jenže místa pro Čechoslováky už byla podle Slávky obsazená lidmi, kteří se k němu ne vždy chovali fér. „Asi se lekli, že by je převálcoval, a dělali všechno možné, aby se tam nedostal. Přesto do BBC několikrát promluvil a také psal články do novin. Hodně mu tam také pomohli jeho přátelé a ctitelé jeho práce, kteří už tam byli usazení déle,“ vzpomínala Slávka v roce 2009 v rozhovoru pro Lidové noviny. V roce 1950 společně odjeli do Spojených států. Slávka se rozvedla, vzali se ale teprve po Mariině smrti v roce 1955, po desetiletém vztahu.
Evropa svobodná aspoň v éteru
V prvních letech exilu se Peroutka věnoval mnohem víc politice než psaní a exprezident Edvard Beneš o něm řekl už v srpnu 1948 švédské spisovatelce Amelii Posse-Brázdové, že je mezi exulanty „jediný opravdu přirozený vůdce státnického formátu“. Formuloval úvodní prohlášení Rady svobodného Československa, vrcholné politické reprezentace exilu, která zastupovala československý exil a kterou Američané financovali. Později v ní také urovnával spory, navrhoval kompromisy a podporoval konstruktivní návrhy. Od roku 1951 byl ředitelem československého oddělení Rádia Svobodná Evropa (RFE) v New Yorku, která měla narušovat informační monopol za železnou oponou. Při slavnostním projevu při zahájení vysílání 1. května 1951 řekl: „Vyvlastnění majetku, které komunisté provedli, je nic ve srovnání s vyvlastněním pojmů, jehož se odvážili. (...) Budeme se snažit, abychom pojmům a slovům vrátili starý jejich obsah...“ Pokoušel se také vydávat časopis Budoucnost, který měl navázat na Přítomnost a Dnešek.
Rádio Svobodná Evropa 10. 11. 1956:
Neúspěšný ředitel?
Po nástupu Alexandra Dubčeka do čela KSČ se zdálo, že se vývoj v Československu zlomí, Peroutka prý ale tomu nevěřil. A srpnová invaze „spřátelených vojsk“ mu dala za pravdu. Jako autor beletrie ve Spojených státech neprorazil, protože nebyl zvyklý hlásit se o pozornost. „Předtím celý život přicházela sama. Byl hrdý a neuměl si říct o pomoc,“ prozradila Slávka. Navíc jeho vliv ve Svobodné Evropě začal v sedmdesátých letech slábnout. „Nastoupili noví šéfové, které nezajímalo, co píše. Navíc on byl zvyklý na přístup já pán – ty pán a tihle noví šéfové – říkali jsme jim účetní, protože je zajímaly jen cifry, ne obsah – se na nás dívali svrchu.“ Po odchodu do penze dál psal až do smrti každý týden do československého vysílání RFE/RL nedělní patnáctiminutové „talky“. Svoji americkou kariéru přesto považoval za neúspěšnou, hlavně kvůli malému úspěchu svých jeho literárních a esejistických prací.
Jako by nebyl
S novou společností se nikdy nesžil, americké občanství nepřijal, nenaučil se ani řídit auto. Z celých USA poznal jen pár států na východním pobřeží, žil mezi bytem na Jackson Heights v Queensu, v němž žilo několik českých rodin, kancelářemi Svobodné Evropy v 57. ulici na Manhattanu a chatou na Lost Lake zhruba 90 kilometrů od New Yorku, kam pravidelně mířila na víkendy a prázdniny řada českých emigrantů. Ztrátu domova a uznání, kterému se dříve těšil, nesl velmi těžce, v penzi ho navíc začal sužovat i nedostatek financí. V roce 1971 si například napsal do deníku, že si psaním pro Svobodnou Evropu vydělá 5200 dolarů ročně, zatímco výběrčí u mostů a tunelů vydělávají 10 800 a popeláři ještě víc. Jindy zase napsal, že „nic neznamená doma ani v Americe“. A ve vlasti jako by neexistoval, objevit se nesměl ani v životopisném filmu o Karlu Čapkovi Člověk proti zkáze, který natočil v roce 1989 režisér Štěpán Skalský podle scénáře Otto Zelenky. Deprese a apatie, které v mládí tak odsuzoval u svého otce, ve stáří postihly i jeho. „Léta beznaděje ubíhala, napětí stoupalo, Ferdinand se čím dál víc uzavíral, vzdaloval a vzdával. To mělo vliv i na náš společný život. Postupem let bylo v naší domácnosti větší a větší ticho, s výjimkou návštěv a Ferdinandova mariáše a bridže,“ napsala ve svých pamětech jeho manželka Slávka, která s ním prožila 33 let.
Uznání ex post
Poslední dva roky prohlásila Slávka přímo za peklo, protože s ní už nemluvil vůbec. V prosinci 1977 u něj lékaři diagnostikovali nádor na plicích, bohužel neoperovatelný. Největší český novinář 20. století Ferdinand Peroutka zemřel 20. dubna 1978 v newyorské nemocnici. Ještě v exilu uspořádala Slávka z pozůstalosti knihu Muž přítomnosti, která vyšla v roce 1985 v Curychu, a teprve v roce 1990 natočil Josef Protiva dokument Muž Přítomnosti Ferdinand Peroutka. V roce 1991 mu prezident Havel udělil in memoriam Řád T. G. Masaryka I. stupně a jeho ostatky byly převezeny na pražský Vyšehrad. A v roce 2005 vydala Slávka své vzpomínky pod názvem Třetí ženou svého muže – Třiatřicet let s Ferdinandem Peroutkou. Městská část Praha 5 mu udělila čestné občanství a na domě v Matoušově ulici, v němž bydlel před deportací do Buchenwaldu, umístila pamětní desku. Na pražských Malvazinkách najdete Peroutkovu ulici a ve smíchovském parku Portheimka Památník Ferdinanda Peroutky.
(zdroje: Wikipedia, Český rozhlas, Masarykův ústav AV ČR, Ústav pro českou literaturu AV ČR, lidovky.cz, Martin Groman: Peroutka jede z flámu do Čerčan, Pavel Kosatík: Ferdinand Peroutka – Život v novinách, Slávka Peroutková: Třetí ženou svého muže– Třiatřicet let s Ferdinandem Peroutkou)
Vložil: Adina Janovská