Masarykova nabídka a Benešův tajný vyjednavač aneb Co Peroutka napsal k Hitlerovým narozeninám. Tajnosti slavných
09.04.2025
Foto: Se svolením Slávky Peroutkové
Popisek: Ferdinand Peroutka v době, kdy se seznámil se svou třetí manželkou Slávkou
Muž, s kterým musela česká novinářská elita počítat, půl milionu od prezidenta Masaryka, první „pletky“ s vrcholnou politikou a odvážná vzpoura proti nacistům, která znamenala přímé ohrožení života. (Pokračování z pondělí 7. dubna)
V letech 1919-1924 působil Ferdinand Peroutka v deníku Tribuně jako redaktor. V roce 1922 zveřejnil sérii článků, v nichž se zamýšlel nad rysy a projevy české národní povahy, a o dva roky později tyto eseje vyšly poprvé knižně pod názvem Jací jsme. Potvrdil tím, že dovede formulovat názor a že je s ním třeba v novinářské elitě počítat. A když napsal v roce 1923 pochvalný článek o tzv. Pětce, neformálním orgánu složeném z předsedů pěti koaličních stran, který tehdy v podstatě ovládal československou vnitřní politiku, všiml si ho tehdejší premiér, předseda agrární strany a hostivařský statkář Antonín Švehla. Uznale se o něm zmínil před prezidentem a T. G. Masaryk pozval Peroutku 18. května 1923 na „lunch“. O dvě generace mladšího novináře vyzval k vydávání politického týdeníku a do začátku mu nabídl půl milionu korun. Díky tomu vznikl v roce 1924 nejuznávanější politický týdeník své doby Přítomnost, který si rychle získal vysokou prestiž. Vydával ho významný politik, novinář a právník Jaroslav Stránský, Peroutka byl až do roku 1939 šéfredaktorem a pod různými pseudonymy do něj často přispíval i prezident Masaryk. „Do Přítomnosti psal pod pseudonymem O. Skala politické články a pod šifrou LB zase literární recenze,“ uvádí historik Josef Tomeš z Masarykova ústavu.
Benešův vyjednavač
V roce 1925 kandidoval do parlamentu za Národní stranu práce, která vznikla dva měsíce před volbami s Masarykovou finanční podporou, jako strana „středu“, podporovaná liberálními kulturními elitami, ale neuspěla. Později litoval, že se svými články předvolební kampaně zúčastnil, do politiky byl ale vtahován i později. Například v roce 1938 se stal prostředníkem mezi prezidentem Edvardem Benešem a německým velvyslancem Ernstem Eisenlohrem. A právě přes něj údajně velvyslanec prezidentovi vzkázal, že s Henleinem nebude žádná dohoda možná a že Hitler má v úmyslu samostatné Československo zlikvidovat. V politických komentářích se Peroutka věnoval domácí i mezinárodní politice a byl výrazným kritikem nacismu i komunismu. Obě ideologie považoval za zhoubné, čímž si vysloužil už za první republiky útoky z komunistických i krajně pravicových kruhů.
Vysněná hospodyňka
Už v roce 1931 se oženil podruhé s dcerou karlínského notáře Marii Hůlkovou, temperamentní a aktivní kráska ale toužila po společnosti a cestování, zatímco Ferdinand se cítil lépe v úzkém okruhu přátel. Přesto se shodli, žili ve společné domácnosti a skvělá hospodyně Marie mu vytvořila příjemné zázemí. Chodil sám po nočních barech, vracel se až ráno, dopoledne prospal, odpoledne psal, pak zašel do redakce a večer se jeho každodenní kolotoč opakoval. Obklopoval se krásnými herečkami, od Adiny Mandlové po Ljubu Hermanovou, šuškalo se i o jeho vztahu s Olgou Scheinpflugovou, která se až v roce 1935 konečně provdala za spisovatele Karla Čapka. Zda to byla pravda, se už nikdy nedozvíme. Děti neměli, protože Marie bojovala od poloviny třicátých let s rakovinou.
Ferdinand Peroutka o 28.říjnu 1918:
Slovanská inspirace
Nenapravitelný bohém se po nočním flámu občas nechával za svítání odvézt s přáteli na venkov. Při jednom nočním tahu skončil na svém oblíbeném kopci Chlum u Čerčan, který ho přivedl k nápadu napsat knihu o vzniku samostatného Československa. „Když se člověk dívá z Chlumu do údolí, tak nějakým způsobem to člověku připadá jako staroslovanská krajina,“ vzpomínal po letech v Rádiu Svobodná Evropa, kdy ho napadlo napsat knihu Budování státu, která je považována za jeho stěžejní dílo. Titul si vypůjčil z anglického překladu Masarykovy Světové revoluce. Kroniku vzniku a Československé republiky, v níž došel až k obecním volbám v září 1923, začal psát v roce 1930. Od roku 1933 postupně vydával sešitové vydání, původně chtěl skončit u roku 1925 a celkem napsal 1800 stran. Koncem třicátých let ale bylo jasné, že všechno bude jinak. Po zabrání Sudet v září 1938, a zejména po okupaci nacisty v březnu 1939 zacházel ve svých komentářích až na hranici možného. Byl vystaven nátlaku, aby psal podle potřeb oficiálních míst, opět ale vstoupila do hry jeho tvrdohlavost a zásadovost, takže ani tentokrát u něj oficiální moc neuspěla.
Zkoušeli to, neuspěli…
Hitlerovu moc sice uznával, současně ale rázně odmítal, že by s ním Češi měli jít. V článku k jeho padesátinám v dubnu 1939 napsal, že vůdce, „jsa velkou postavou německých národních dějin, nemůže být ovšem zařazen do národních dějin národů jiných; maje již své první místo ve Walhalle, nemůže být postaven do Slavína“. A odmítl, aby se Češi zdravili pozdravem Heil Hitler. A právě tento článek se podle něj stal hlavním důvodem jeho uvěznění. Poprvé byl zatčen už v prvních dnech okupace, nakonec byl ale propuštěn a jeho poslední článek vyšel koncem července 1939. V září 1939 byl zatčen podruhé a se stovkami dalších významných českých osobností převezen nejprve do koncentračního tábora Dachau, pak do Buchenwaldu. Nacistům ale příležitost získat na svou stranu uznávaného českého novináře nedala spát, a tak byl přelomu let 1942-1943 vrácen do věznice na pražské Pankráci. Nabídku stát se protektorátním novinářem ale odmítl, takže byl vrácen do Buchenwaldu, kde se v roce 1945 dočkal osvobození americkou armádou.
Spisovatelské sny
Právě v době, kdy byl zatčen nacisty a převezen do koncentračního tábora, se dcera Eva seznámila s jeho osudovou ženou, o dvacet sedm let mladší hezkou brunetkou Slávkou Fenclovou. Peroutka, který jí po osvobození nabídl místo své sekretářky ve Svobodných novinách, jí ale připadal příliš chladný a rezervovaný a cestu k sobě našli až v listopadu 1945. Po válce byl Peroutka opakovaně nařčen komunisty, že nacistům v roce 1939 podlehl. Útoky opakovaně odsoudil a proněmecký výklad svých článků odmítl. Šest let věznění využil k tomu, že se osvobodil od uzávěrek a každodenních problémů a začal v duchu psát literární a dramatická díla. Po návratu do Prahy si napsal do deníku: „Vlastně jsem ztroskotavší, z mé práce málo zbylo, každý, kdo napsal jednu knihu, platí více: práce dvaceti let roztroušena v novinách, Budování státu mrtvá kniha: musím psát knihy – a žurnalistickou činnost jen tak, aby mi v tom nepřekážela.“
(zdroje: Wikipedia, Český rozhlas, Masarykův ústav AV ČR, Ústav pro českou literaturu AV ČR, lidovky.cz, Martin Groman: Peroutka jede z flámu do Čerčan, Pavel Kosatík: Ferdinand Peroutka – Život v novinách, Slávka Peroutková: Třetí ženou svého muže– Třiatřicet let s Ferdinandem Peroutkou)
Pokračování v pátek 11. dubna
Vložil: Adina Janovská