Jak funguje osudová přitažlivost aneb Jak na zapeklité vztahy. Záhady života

ROZHOVORY NA OKRAJI: Kdo by netoužil po osudové lásce, nádherném dokonalém vztahu, který jsme si, stejně jako básníci a scenáristé mnoha „slaďáků“, možná kdysi vysnili. Jenže realita je většinou úplně jiná. A když se chceme o vztazích dozvědět něco víc z esoterických publikací nebo knih osobnostního rozvoje, zjistíme, že se to tam jen hemží výrazy jako dvojplameny, karmické vztahy, spřízněné duše... Kdo se v tom má vyznat?

Michaela Freeman, průvodkyně osobní a tvůrčí transformací, svým klientům říká: „Navzdory všem očekáváním a touhám nebývají osudové vztahy z dlouhodobého hlediska o velké romantice. Soužití s osudovými partnery dost často bolí a vysiluje. Čelíme mnoha výzvám, abychom po jejich boku mohli vnitřně růst a dostali od nich pár lekcí…“

Osudoví partneři jsou pro nás zkrátka jednou velkou výzvou a o tom všem si dnes s paní Michaelou budeme povídat. Pokud tedy s vaší drahou polovičkou máte velké neshody a přemýšlíte o rozchodu nebo snad rozvodu, možná v jejích několika odpovědích najdete i něco k zamyšlení.

Jak už jsem čtenářům naznačila, dost často se teď v souvislosti s láskou mluví o tzv. dvojplamenech, osudové přitažlivosti, karmických vztazích atd. Jak se v tom vyznat? Jak to vidíte? A skutečně všichni máme jen jednoho, osudem předurčeného, dokonalého partnera? Pana Božského, Paní Božskou?

Osudových partnerů můžeme potkat vícero. Ale než budu pokračovat, bylo by dobré si spolu nejprve vyjasnit otázku karmy – co je tím vlastně myšleno. Dostáváme se zde totiž do určité duchovní roviny, která je pro nás na Západě celkem exotická. Pokud sečteme náboženství, která s tímto konceptem pracují, věří v reinkarnaci kolem dvou miliard lidí po světě.

Karma je vnímána jako přírodní zákon příčiny a důsledku. A zde záleží na každém, jak to cítí. Pokud si myslíme, že všichni žijeme jen jednou, budeme se ve výkladu muset opírat o verzi psychologickou, která začíná narozením a bere v potaz rodinnou anamnézu. Tady platí, že pokud se člověk dokáže na druhé víc napojovat, tak jej automaticky přitahují hlubší a kvalitnější vztahy; to samozřejmě neplatí u někoho, kdo se zaměřuje jen na sebe.

Jestliže jsme ochotni připustit myšlenku, že životů můžeme mít víc, začne nám najednou mnoho věcí i ve vztazích dávat větší smysl. Můžeme si všímat osudových linek mezi námi a lidmi, které milujeme, a na vlastní problémy jsme schopni nazírat z úplně jiné perspektivy. Nejen mezi esoteriky se to děje poměrně často, protože je mezi námi poměrně dost lidí, kteří již za určitých okolností zažili zvláštní vize nebo vjemy. A ptají se: „Jak je možné, že jsme se viděli v úplně jiném těle, v jiné době?“ Když se něco takového stane, vize obvykle doprovází velice silné emoce, které naprosto vylučují, že šlo o obyčejný sen. Mohli nahlédnout do minulého života? To je otázka.

Co si myslíte vy?

Já netvrdím, že tomu nutně musí tak být. Možná to, co prožívají, není důsledek toho, co už jejich duše někdy dřív zakusila. Vysvětlení je bezesporu víc. Možná jsou v lidském nevědomí, možná i v samotné DNA, uloženy všechny zkušenosti našich předků, jejich vzorce chování, vzpomínky, prožitky, strachy, kdo ví. Další teorie počítá s možností jakéhosi kolektivního vědomí, společného informačního pole, do kterého se můžeme občas dostat. Také už jsem slyšela názor, že čím je člověk duchovně vyspělejší, tím těžší zkoušky jsou dotyčnému osudově přihrávány, samozřejmě i v mezilidských vztazích. Je to věc interpretace každého z nás. Koneckonců je úplně jedno, jaká názvosloví dnes budeme v rozhovoru používat, důležité je, aby nám to bylo k něčemu v praxi.

S tím souhlasím.

V rámci svých kurzů jsem hloubku a „osudovost“ partnerských vztahů vydefinovala a rozdělila asi do patnácti kategorií. Na popsání všech tady určitě nebudeme mít prostor, a tak se pojďme bavit hlavně o těch, které budou čtenářům nejbližší. Pojďme si představit dva nejběžnější partnerské vztahy, nad jejichž osudovostí se dotyční většinou ani nijak nezamýšlí. Za prvé, vztah typu puzzle. K vysvětlení použiji symboliku. Představme si dva panáčky. Jednomu chybí pravá noha, druhému levá. Oba jsou ve svém životě nešťastní, a tak se spojí, aby stvořili celek. Tento vztah sice vypadá zvenčí dobře, ale ve skutečnosti není ani jeden z těchto panáčků šťastný, protože si v hloubce srdce uvědomuje, že není celistvý a doléčený.

To mi připomíná vztahy, kdy po náročném rozchodu hledáme narychlo „převozníka“. Jde vlastně o takového milence či milenku s přidanou hodnotou a na dobu omezenou.

Může tomu tak být, ale není to nutně jen takový případ. Právě o puzzle vztazích, kdy oba aktéři hledají někoho, kdo je konečně doplní, kdo zacelí jejich trhliny, hovoří psychologie nejčastěji. Puzzle vztahy jsou docela běžné, naprosto normální a v ničem nevybočují z řady. Buďto jimi zaplňujeme své potřeby, nebo je nám dobře, pokud se partner chová známým způsobem. Snad všichni známe ty nejotřepanější psychologické poučky: Tatínek byl takový nebo makový a já, jeho dcera, budu preferovat muže se stejnými, důvěrně známými vlastnostmi. Můj partner bude jako mladší kopie. Potud nic zvláštního. Dále tady máme toxíky, vztahy toxické. Také bohužel naprosto běžné.

Jak se projevují?

Jde například o vztah narcise nebo manipulátora a oběti, pořád stejný scénář. Manipulátor se k oběti chová příšerně, oběť se lituje, ale ze vztahu nedokáže natrvalo odejít. Tito lidé jsou do sebe zaháčkovaní a netuší proč. Odpověď by našli ve své minulosti, ve svém dětství. Tyto vztahy bývají velice intenzívní, bolestivé, emočně vypjaté. Je tam adrenalin, který je návykový, takže vzniká magnetismus, který je láká zpět. Často končí nějakým dramatem, pokud se alespoň jeden z partnerů nepokusí o změnu (například díky osobnímu rozvoji, konzultacím s psychologem apod.).

Úplně jinou kategorií jsou vztahy, jimž říkáte karmické. O co jde?

A tady opět nechme volný výklad této terminologie. Buď je to karma ve smyslu „...už jsme se jednou viděli, a tudíž si spolu máme znovu něco odžít...“, nebo „...nesu si v sobě nějaký vzorec chování, karmu coby břímě, a tento člověk zapadá přesně do něho, aniž bychom se znali z minulosti“. Jde tedy znovu o puzzle, ale na duchovní úrovni. Takový vztah může být obrovskou výzvou, nejednou hodně toxický, kde musíme tentokrát překonat stejný vzorec, který už jsme měli v minulosti, včetně té nevědomé minulosti.

Pro příklad, já jsem za svůj život ani v rodině nikdy neměla trauma z opuštění, mám skvělý stabilní vztah s manželem. Jenže v minulém životě se mi objevil stav bytostné ztráty partnera, který mne i dnes ovlivňuje. I když ne strachem, že o někoho přijdu, ale obrovským smutkem, který celá léta nešlo vysvětlit. Ovšem některé karmické vztahy jsou velice hezké a obohacující. Lze to vnímat tak, že pokud jeden z partnerů toho druhého v minulém životě zlobil, teď se velice snaží, aby to odčinil. Pokud jste na přijímacím konci, může být karmický vztah vlastně pozitivní.

A to se projevuje jak?

Třeba tak, že vám chce někdo zcela nezištně pomáhat, aniž by očekával, že dostane totéž. Ve vší upřímnosti jej takové skutky budou těšit. Má totiž neodbytný pocit, že druhému něco dluží, a tak udělá vše pro to, aby se cítil(a) dobře. Může to být celkově moc hezké, naplňující. Ale pozor. Nic to nemění na tom, že se jedná o karmický vztah, takže může kdykoliv skončit. Jakmile bude „dluh z minulosti“ splacen a osud se naplní, přitažlivost se může vytrácet a vyšumí do ztracena. Předali jste si, co jste měli. Mnohem častěji to ale bude nějaká lekce, kterou si vzájemně uštědříte, a to nebývá zrovna příjemný proces. Ale je užitečný. Neskutečně vás posune. Mnohem víc než normální vztah.

Dá se poznat, že jsme ve vztahu se spřízněnou duší? A co to vůbec znamená?

Ukazuje se, že jsou dva typy vztahů spřízněných duší. I v angličtině k tomu existují dva výrazy. Kindred spirit, spřízněná duše ve smyslu hlubokého přátelství. S těmito spřízněnými dušemi uzavíráme kamarádství na život a na smrt, jak se nadneseně říká. Bytostně si s nimi rozumíme, cítíme se s nimi krásně a sami sebou, na nic si nehrajeme a ony nás přijímají takové, jací jsme. Lidé kolem často říkají „No vy dva jste se našli“ nebo „Vy jste ale dvojka“.

Potkala jste už někoho takového?

Rozhodně. Takových přátel můžeme mít několik. Já je většinou potkala u kreativních a charitativních projektů. Okamžitě jsme si padli do oka. Tvořili jsme společně úžasné věci, kreativní nápady jen lítaly. Momenty tvorby se spřízněnými dušemi, které jsem zažila, byly nezapomenutelné. Čas se zastavil a nic jiného neexistovalo. Jak bych vám to popsala? Představte si dva jazzmany, kteří na pódiu hrají společně. Při pohledu na ně, jak jsou vzrušení a soustředění, jak komunikují tělem a očima, mají pozorovatelé pocit, že ti dva spolu snad mají sex. Je mezi nimi neustále jakési nadpozemské spojení, které mohou ostatní jen s výrazem nechápavosti sledovat.

Umím si to představit. Kamarád není přítel.

Je to tak. Se spřízněnými dušemi míváme úplně jiné spojení než s kamarády, s nimiž jednou za čas zajdeme na pivo. O sexu ani milostném vztahu to nutně není, láska to může být i čistě platonická, ale je to forma lásky. Jde-li o dva muže, říká se jí v angličtině bromance, tedy něco jako bratrská romantika. Vzpomeňme na filmy s Paulem Newmanem a Robertem Redfordem. Platí ovšem, že tak hlubokého propojení nedosáhneme s každým, s kým se přátelíme, jazzman si také tak mistrně nezahraje s kýmkoliv. Musí přeskočit jiskra.

Ale co o tom rozhoduje, že se to stane?

Tak na to vám nikdo s jistotou neodpoví. Pokud věříme v reinkarnaci, pak říkáme, že se s těmito dušemi známe odnepaměti, hodně jsme společně zažili. Díky tomu už od první chvíle máme oba mimořádně silný pocit, že se odněkud známe. Je to velice rychlé a intenzívní, nepochopitelné. Většinou nám důvod takového vzájemného propojení vrtá hlavou natolik, že se poměrně dlouho snažíme přijít na to, kde jsme se už předtím mohli potkat. Okamžitě se stáváme přáteli nebo partnery. Druhý typ vztahů ve smyslu spřízněných duší totiž zná angličtina pod výrazem soulmate. Představuje vysoce kvalitní napojení dvou lidí, kteří si rozumí natolik, že vytvoří pár. Je to pak jízda, vztah se rychle dostává do dosud nepoznané hloubky.

Jak se to projevuje?

Například si velice rychle začnou sdělovat věci, které dosud nikomu, nebo téměř nikomu neřekli. S tímto partnerem se už na začátku vztahu cítíme natolik bezpečně, že jej bez problému pustíme i do své „třinácté komnaty“. Jde to ráz na ráz, všechno mezi námi je snadné a přirozené. Ale i spřízněných duší ve vztahu můžete mít za život několik, takže to není o tom, že je to ten onen nebo ta ona. Nic takového neexistuje. A kdo vám říká opak, přihřívá si někde polívčičku.

Zda s nimi půjdete do romantického vztahu, či nikoli, je na vás. Každopádně soulmate je to, co hledáte, pokud vám jde o romantickou pohádku. Je to ten vztah, který je od přírody pevný, jistý, kde nemusíte nikomu nic vysvětlovat a cítíte se v náručí partnera jako doma. To neznamená, že se nikdy nepohádáte. To jen znamená, že se cítíte jako doma, i když se zrovna hádáte… a že to umíte snadněji urovnat.

No a teď si pojďme povídat o dvojplamenech.

To je termín, který v přeneseném slova smyslu znamená: dvě těla, jedna duše. Hodně lidí touží najít někoho takového, svou druhou polovinu. Na první pohled znamená dvojplamen něco podobného jako spřízněná duše, jenže opak je pravdou. Když ho najdeme, otočí nám, dříve nebo později, život doslova vzhůru nohama.

Uvádí se, že o tomto typu partnerského vztahu se zmiňoval i Platón ve svém filozofickém textu Symposion. Popisoval, že Zeus zbavil lidi síly tím, že je rozdělil na dvě poloviny. Mužskou a ženskou. Jednoduše jde o duši, která je rozdělena na dvě půlky a poslána plnit svoji misi na Zemi.

To je jedním ze zdrojů této teorie. Bohužel, kolem dvojplamenů panuje neskutečný cirkus včetně kultů, které lidem slibují, že jim pomohou jejich druhou půlku najít. To je samozřejmě nesmysl. Celý příběh kolem dvojplamenů je příliš romantizovaný a lidi pak překvapí, když je setkání s nimi krásné, ale často extrémně bolestné a psychicky náročné.

Proč? Není dvojplamen ten úplný ideál?

V přítomnosti dvojplamene máte pocit, jako byste se dívali do zrcadla. Jste si v mnoha věcech až nepochopitelně podobní. Ne jako „oba jsme zubaři“, ale „oba jsme zubaři, kteří pěstují orchideje, chodí tančit swing a překládají japonskou poezii“. Teď žertuji, ale ty kombinace bývají takto absurdní. Napojení je díky tomu neskutečně hluboké, intenzivní a často i na dálku. Máte stejné hodnoty, zájmy, zvyky, preference. Je to, jako by se secvakly dva magnety k sobě a zdvojila se jejich síla. Jenže dvojplamen zrcadlí vaše silné i slabé stránky, vaši minulost, prožitá traumata a bolesti. Také je typické, že dvojplameny nejsou ze stejné země, společenské třídy, mají obrovské věkové rozdíly, nekompatibilní sexuální orientaci nebo žijí v celibátu. Připravte se na pořádnou jízdu a připoutejte se.

Co nás v takovém vztahu čeká?

Vezměme to popořádku. Předtím, než potkáte svůj dvojplamen, obvykle na nějakou dobu vchází do vašeho života tzv. katalyzátor nebo i víc takových. To je člověk, který je svou povahou, vzhledem, chováním, nebo něčím jiným velice blízko tomu, co později přijde s dvojplamenem. Když s ním vstoupíte do vztahu, dychtivě se nadechnete a zajásáte – to je ono! Jenže není a časem ten vztah nejspíš pokazíte.

Jak to funguje?

Z toho, co jsem už o katalyzátorech ve vztazích zjistila, vyplývá, že je pro nás mimořádně důležité takovými vztahy projít. Nevědomě nás připraví na to, co má teprve přijít… Jakmile do našeho života vstoupí dvojplamen, aniž bychom na to byli připravení, jen těžko to psychicky ustojíme.

Zažila jste to?

Ano, obojí. O tom, že se moje dvojče objeví, jsem věděla dvacet tři let dopředu, byť v té době ten termín neexistoval. Potkala jsem asi sedm katalyzátorů, hlubokých přátelství a kolegiálních vztahů, kde jsem se „skoro zamilovala“, protože byli podobní tomu, co jsem hledala. Ty vztahy se tím dost pokazily, ale pomohlo mi to vidět společné jmenovatele.

Dva roky před naším setkáním jsem měla sepsáno asi dvacet bodů o tom, jaký bude. Co je zač, čím se zabývá, jakou má profesi, charakterové vlastnosti, že umí tančit, vařit, že miluje děti, že ho milují zvířata, že umí několik jazyků… devět stránek všeho možného. V devatenácti bodech jsem byla přesná, jen nebyl blond jako v tom minulém životě. Všechno ostatní sedělo a chvilkami mě i děsilo, jak moc.

Tolik si ve všem rozumět, to je skvělé, ne?

Je. Ta míra souznění a společné tvorby tak nějak beze slov, kdy prostě víte, co ten druhý chce, je neskutečná. Pamatuji si, jak jsme šli parkem a uviděli odlehlé dětské hřiště. Jenom jsem řekla „Myslíš na to, co já?“ Usmál se a řekl „Být to večer…“ Nemysleli jsme sex, mysleli jsme tu klouzačku. A protože je vaše síla zdvojená a máte jeden druhého, klidně byste do takové blázniviny i šli.

V tomhle je to úžasné. Takové to jestli to zvládne on, tak já to dám taky. Život s dvojplamenem ale není procházka růžovou zahradou, jak se lidé naivně domnívají. Je totiž úplně stejný jako vy, což znamená, že má i vlastnosti, které vás na sobě bytostně štvou. Nic vám nebaští, protože vaši chybu dělá nebo dělal také. Není po ruce nikdo, kdo by vaše zdvojené chyby vyvážil. Mnohokrát jsem si přála, aby s námi byl můj pragmatický manžel, který by nás postrčil k akci, zatímco my jsme měli tendenci se ve věcech pořád babrat. Máme prostě stejné slepé body.
Tak proč spolu začínat?

Není jiná možnost, přitažlivost je enormní. Tam, kde dvojplameny nejsou sexuálně kompatibilní, už mají partnera nebo jsou v celibátu, mají co dělat, aby to ustáli. Pokud mohou mít sexuální vztah, je to ze začátku nadpozemsky skvělé. Jak by také ne, ale spokojenost je jen dočasná. Dvojplamen k nám totiž nikdy nepřichází proto, abychom spolu měli roztomilý romantický vztah, dětičky, autíčko a domeček. O tom to vážně není. Pokud taková osoba jako vaše dvojče existuje (a to vůbec není jisté, protože vztah s dvojplamenem zažije jen malé procento lidí), bude pro vás především obrovskou výzvou. Má totiž jediný úkol, a tím je akcelerovat váš duchovní vývoj… A to i za cenu, že vás nejdřív psychicky rozloží, abyste se mohli posunout, což může být dost peklo.

A jak to peklo v jeho podání vypadá?

Je mezi vámi tak extrémní stupeň zrcadlení, že není kam se před ním schovat. Je to vztah, ve kterém musíte být neustále a stoprocentně sami sebou, protože ve chvíli, kdy sami sebou nejste, do vás vidí a zeptá se: „Co děláš? Na co si teď hraješ?“ Nefungují výmluvy, hry ani masky. Nefunguje uzavřenost nebo podmínečná láska, už vůbec nějaké nárokování si partnera. Musíte mu dát stoprocentní duchovní svobodu. Do toho vás pořád vás něčím nevědomky provokuje, stejně jako vy jeho.

Proto je tak důležité předtím potkat katalyzátora, který vás na tak psychicky náročný vztah alespoň trochu připraví. Bez tréninku je to vážně těžké a nepříjemné, když potkáte někoho, kdo vám vidí až do žaludku a netoleruje, pokud na sebe nejste hodní nebo si něco nalháváte. Musíte se naučit milovat sami sebe, protože vám nic jiného nezbude. A aby to nebylo jednoduché, někteří lidé po setkání s dvojplamenem prožívají duchovní probuzení, které je samo o sobě jízda.

Jde o náhlý zvrat světonázoru u lidí, kteří „nikdy na tyhle věci nevěřili“, a najednou to nejde okecat. Takže se jim rozpadne komplet perspektiva toho, jak svět vlastně funguje. Všechno je jinak. Ve výsledku je to všechno dobře a obrovský posun vpřed, ale je to výzva, kterou málokterý pár ustojí. Zejména muži z tohoto vztahu často doslova utečou. Je to jako žít uprostřed bouřky. A tím nemyslím hádky. My jsme se například nikdy nehádali.

Jak to všechno víte? Opravdu se to děje vždy?

Několik let jsem si psala na internetovém fóru s lidmi, kteří své vztahy a zkušenosti s dvojplameny podrobně popisovali. V USA se tomuto tématu věnuje například alternativní terapeutka, která už s lidmi absolvovala tisíce regresních sezení. Scénář je vždy velmi podobný. Současně jsem viděla, jak velmi je tento vztah romantizovaný. Ti, co jej ještě nezažili, po něm velmi touží, jsou smutní z toho, že se někde ta jejich polovička ještě toulá. Úplně jim uniká, o čem toto setkání nakonec je a že mezi tím mohli mít šťastný život s někým jiným.

Ta fixace je opravdu toxická. Hluboké city ve vztahu s dvojplameny samozřejmě jsou, na obou stranách, fyzická přitažlivost je obrovská, ale to není nutně cílem toho všeho. Jen málo dvojplamenů spolu šťastně žije až do smrti, ustojí to jen málokteré páry. Jsou to spíše výjimky, potvrzující pravidlo.

Znamená to, že dvojplamen je nejvyšší forma lásky?

Troufám si říci, že ano, ale je jiná, než na jakou jsme zvyklí. Někdo krásně řekl, že dvojplameny mají lidem ukázat novou formu lásky a míru napojení. Pod to bych se podepsala, ať je ta forma jakákoli, třeba i jen platonická. Nic intenzivnějšího asi prostě zažít nejde. Ale důležité je, že setkání s dvojplamenem jakoby otvírá dveře do nové duchovní sféry. Je to, jako byste tím oba dostali klíč od nějaké společné knihovny, kde je vše, co potřebujete ke splnění vašeho životního poslání. A tento klíč máte, i když už nejste fyzicky spolu nebo nejste kompatibilní pro společný život.

Mají všechny dvojplameny speciální poslání?

Podle všeho ano. A i to je další kámen úrazu. Lidé, kteří se chtějí cítit výjimečně, si rádi na dvojplameny hrají a zdůrazňují, jak jsou tu, aby spasili svět. Je to nebezpečné teritorium. Je ale fakt, že většina dvojplamenů má nějaké bohulibé poslání, jako umění, vzdělávání, léčení, nebo takové to rebelství, které nějak posouvá lidstvo vpřed. Když jsem tohle slyšela, přišlo mi to jasné, protože v našem případě jsou to všechny tyto věci najednou už celé dekády před tím, než jsme se potkali. A u obou ve stejných oborech. Pokud je tím rebelstvím právě ta nová forma lásky jako taková, pak dává smysl, že by páry zůstaly spolu a založily rodinu, aby to lidem ukazovaly. U těch ostatních svoji životní náplň mohou klidně realizovat jednotlivě, a také to tak většinou dopadne.

Většina dvojplamenných vztahů tedy končí bolestně?

Řekla bych hořkosladce. Dostali jste ten největší dar, ale také jste o něj přišli. Je na vás, na co z toho se chcete soustředit. Duševní bolest k duchovnímu rozvoji neodmyslitelně patří, je přímo úměrná naší rezistenci vůči změnám. Tento cenný dar poznání, který jste tímto náročným vztahem získali, nikam nemizí, oheň ve vás přetrvává. To je důvod k radosti a, alespoň z mé zkušenosti, k neskutečně hluboké vděčnosti. Vždyť jsme se naučili, jaké to je, odhodit všechny masky a být naprosto otevření. Dotkli jsme se skutečné bezpodmínečné lásky, která zahrnuje svobodu.

Všechny naše vztahy jsou podmínečné, i tento. A možná nejste kompatibilní, ale to neomezuje naše srdce v láskyplnosti. Své dvojče budete milovat i nadále, bezpodmínečně, i když už nejste spolu, i když upřímně milujete i jiné lidi. Největší mantrou těchto vztahů je „Přestaň řešit dvojče, soustřeď se na sebe a svou misi“. Nikdo to nechce slyšet, ale kdykoli to uděláte, nastane posun. Nejednou se utíkající dvojče vrátí, až když ho energeticky pustíte. Díky dvojčeti se naučíte milovat sebe. To je asi nejtěžší zkouška.

Jitka Svobodová

Převzato z časopisu Záhady života

Vložil: Redaktor KL

HP, Záhady života, Michaela Freeman, Rozhovory na okraji,