Dva způsoby, jak přesvědčit diváky, aby nepálili divadlo. Sobota Jaromíra Janáka
komentář
05.04.2025
.JPG)
Foto: Wikimedia Commons Autor: Chmee2 – Vlastní dílo, CC BY 3.0, https://commons.wikimedia.org/w/index.php?curid=14782451
Popisek: Kongresové centrum v Praze, jinak řečený Pakul
Pokud netrpíte na závratě, je procházka po Nuselském, dříve Gottwaldově mostě docela pěkný zážitek. Na pankrácké straně stojí veliká stavba, které se dnes říká Kongresové centrum. Dříve to byl Palác kultury (my jsme mu říkali Pakul), který ale nebyl primárně postaven pro kulturní, nýbrž pro politické účely. Je to jedna z mála věcí, která dostala svůj pravdivější název dnes, a ne naopak.
Zažil jsem tam jako vystupující veselé chvilky, třeba když na závěr Pražského jara nad námi na pódiu praskla žárovka a členové vládnoucí strany a vlády se v hrůze svezli z měkoučkých křesel na tvrdou podlahu, protože se domnívali, že v Pakulu vybuchla bomba.
To prosím bylo v době předchozí strany a vlády, kdy ještě v naší části světa bomby běžně nevybuchovaly. Dnes už je to běžnější, ale pokud chcete zažít opravdu pořádnou bombu, musíte si pospíšit. Ještě nějaký čas bude v KP hostovat britsko-mezinárodní soubor, jehož název v překladu znamená „Skutečně užitečný soubor s ručením omezeným“ – se slavnou inscenací neméně slavného muzikálu Fantom opery.
Dílo je to krásné. Někdejší trochu slaboduchý román Gastona Lerouxe získal hudbou pana Webbera novou dimenzi, i když si při poslechu občas řeknete: Kdepak jsme tyhle motivy už slyšeli, milý Pjotře Iljiči Č. a Johanne Sebastiane B.?
Příběh o znetvořeném géniu, žijícím v podzemí pařížské opery, i v anglickém originálu, kde při nejlepší vůli nerozumím všem textům, a s inscenací, ztrácející se v obrovských neútulných prostorách Pakulu (budete-li sedě na balkoně, vezměte si kukátko, abyste našli jeviště, pokud chcete vidět účinkující, vezměte si zoomový dalekohled), byl ale jinak skvěle provedený a mne občas dojímal až k slzám. Zpěvačky i oba mužští protagonisté, které bylo slyšet s pomocí amplifikace a různých elektronických hejblátek, zpívali krásně.
Ještě pod tíhou dojmu z pěkného představení jsem druhý den hledal, co o představení napsala odborná kritika. Zjistil jsem z ní, že dekoraci přivezli ve třinácti autech a předvedeno bylo 300 kostýmů, účinkující byli poctěni návštěvou našich celebrit, zúčastnila se dokonce i Jitka Boho (což sice nevím, kdo je, ale její přítomnost byla asi důležitá) a též slavný šéfkuchař (ne uzenář?) s mnohoslibným příjmením Punčochář. Vrcholem večera pak byla podle recenzentů návštěva takových hvězd, jako jsou slečna Vaňková, která si nadupaný dekolt zajistila vycpávkami, a hvězda Verešová, jejíž kostým (cituji) „její vnady i přes korzet sotva udržel“ (ale nechci být škodolibý, ostatně i já mám implantát – jedničku vlevo nahoře). Zkrátka recenzenti se na jeviště vůbec nedostali; a pořád recenzovali jenom hlediště…
Já jsem měl nakonec radost i z toho hlediště. V části, vyhrazené pro nás „méně VIP“, jsem v plné síle (i když ho trochu pobolívala kolena) ve známé placaté čepici zahlédl Jiřího Stivína, který má kromě slavných hereček (matky, sestry a dcery) i slavnou flétnu, a když na to přijde, umí zapískat na cokoli, i na trubku od záchodu (jak se přesvědčil jistý vládnoucí císař, kterému na ni pan Stivín dojemně zapískal jeho národní hymnu). Taky jsem potkal Petra Rezka (známého z duetů s Hanou Zagorovou), který byl po operaci, a vypadal ohromně a plný energie. Myslím, že do Pakulu chodí rád i proto, že kousek pod ním je ulice Petra Rezka (i když není pojmenovaná podle něj, ale podle popraveného husitského radikála). Proč ne, i já se občas rád projdu na Julisku do Janákovy ulice (pojmenované po slavném architektovi krematoria v Pardubicích…).
Hned následující den jsme byli, celá rodina, na Nové scéně (to je to skleněné vedle Národního divadla), na představení s jednoduchým názvem POE.
Šéf Laterny magiky (která je od roku 2010 součástí Národního divadla) Radim Vizváry měl geniální nápad. Podařilo se mu přesvědčit paní Lenku Vágnerovou, aby vytvořila autorskou inscenaci na téma života a povídek geniálního autora. Zapojila dva herce, Vladimíra Javorského a Terezu Maxmilián Marečkovou, sólového tanečníka Ondřeje Vinkláta a spoustu dalších tanečníků a stvořila něco, co vám vezme dech. Hraje se bez přestávky, ale celých devadesát minut se od dění na jevišti neodpoutáte.
Fakt! Když jsme přišli do divadla, vcházely s námi po překrásném schodišti ze zeleného kubánského mramoru asi dvě školní třídy puberťáků, na které paní učitelka volala: „Poběžte, ať TO POE stihnem!“ „To zase bude…“ řekl jsem si s obavami. Děti ale seděly ani nehlesly, a když skončilo představení, vyskočily, tleskaly a volaly: „Bravo!“ – což jsme nakonec volali i my. Byla to už 71. repríza, tak si taky pospěšte, ať TO POE stihnete!
Po zhlédnutí obou představení mě pak napadlo: Ano, tohle jsou cesty! Buď ctít předlohu, jako to dělá inscenace Fantom opery, anebo necpat všechno, co vás napadne, do podivných dekonstruktivních aktualizací klasických děl (což diváka a nakonec i účinkující odradí a otráví), ale vymyslet si vlastní, silné a atraktivní představení, ve kterém se vaše nápady s úspěchem uplatní…
Vložil: Jaromír Janák