Potupný odběr spermatu a čekání na holčičku. Generál a já (můj život s boomerem)
04.04.2025
Foto: AI / Midjourney
Popisek: Ilustrační obrázek
Naše cesta k vytouženému dítěti nebyla jednoduchá. Přesto se díky moderní medicíně zázrak stal hned napoprvé a já se stala mámou. Generál to měl trochu jinak než já. Děti měl už z prvního manželství a dokonce dospělé. Řekla bych, že pozdní otcovství byl pro něj svým způsobem tak trochu šok.
Zpočátku se náš dvacetiletý věkový rozdíl nezdál nijak podstatný. Postupem času jsem však zjistila, že to problém je – a to i při snaze o početí dítěte. Generál musel podstoupit odběr spermatu, což pro něj byla obrovská potupa. Celou cestu na kliniku se ošíval, vymlouval a tvrdil, že to přece není normální. Jeho neustálé stížnosti mi doslova způsobily, že jsem to chtěla vzdát a jeho poslat daleko. Nakonec jsem zaťala zuby, a snažila se myslet jen a je na výsledek. Na dítě, které bych už za devět měsíců mohla držet v náručí. Když jsme vstoupili na kliniku reprodukční medicíny, generál konečně zmlkl a po chvilce celý roztřesený zaplul do kabinky, aby z vyšel s úsměvem – jakoby nic. V tu ránu mi spadl kámen ze srdce. I když nebylo vyhráno, byla jsem optimistická. Na rozdíl od generála.
Generál měl ve zvyku znepříjemnit každou situaci, která se mu nezdála bezpečná, snadno propadal beznaději a zmaru. Rád bojkotoval to, co považoval za vybočení z jeho stereotypu. Nakonec ale stejně udělal to, co se po něm chtělo. Nikdy jsem nepochopila, co ho k tomu chování vede, ale přivádělo mě to k šílenství.
Po čtyřech týdnech mi z reprodukční kliniky zavolali skvělou zprávu – jsem těhotná. Byla to ta nejlepší novina mého života. Hned jsem zavolala generálovi do práce. K mému překvapení jásal radostí a poprvé jsem ho slyšela, jak vše vidí růžových barvách. Říkala jsem si, že dítě ho změní – bude na něj mít blahodárný vliv. Jak jsem na takovou blbost přišla, netuším. Možná za to mohly hormony.
Generál měl každopádně od počátku mého těhotenství a možná ještě dřív jasno: „Bude to holčička bude mít modré oči a světlé kudrnaté vlásky. Jako ty,“ řekl mi už posté a já ho posté první opravila:
„Skoro, miláčku. Já mám zelené oči, vlasy se mi jen sem tam zakroutí a jsem bruneta, co se barví na blond.“
„No jo, ty musíš všechno komentovat. Oči bude mít po mně a kudrnaté vlasy taky.“ Prohrábl si prošedivělé vlnité vlasy.
„A co když to bude kluk?" provokovala jsem ho dál.
„Nebude! To poznám a kluka už mám,“ odpověděl s lehkou podrážděností v hlase. I když bych byla za holčičku moc ráda, přála jsem si hlavně v pořádku donosit zdravé dítě.
Těhotenství jsem si náramně užívala. I proto, že generál se ke mně choval nebývale vlídně a pečoval o mě. Byl jak vyměněný. Pracovala jsem tehdy na směny a vracela se domů často až o půlnoci. Generál na mě vždycky čekal, otevíral mi branku a vítal mě připravenou večeří. Saláty, bagetky, čerstvé z čerstvého ovoce – staral se o mě ukázkově.
Bohužel jsme zažili i pernou chvilku. V pátém měsíci mi gynekoložka řekla, že mi hrozí potrat. Oba jsme to obrečeli. Nakonec se ukázalo, že mám jen silný zánět močového měchýře. Generál neváhal a šel lékařce vynadat. A i když nám tato lékařka řekla, že podle to bude kluk, generál měl ještě silnější argument jejímu určení pohlaví nevěřit.
„Prosím tě, nepozná ani zánět močáku, natož pohlaví dítěte. Bude to holka. Krásná blonďatá holčička s kudrlinkami a modrýma očima,“ blouznil až do poslední chvíle.
Jaro se proměnilo v léto a já už se těšila až naše děťátko přijde na svět. Po jednom výletu s přáteli – k mé neradosti jela i Táňa, podivná ženština, která mě rozčilovala – mi praskla plodová voda. Generál mě okamžitě odvezl do porodnice, cestou málem způsobil nehodu, ale naštěstí jsme dorazili v pořádku.
Po dlouhých osmadvaceti hodinách se císařským řezem narodil náš syn. Gynekoložka měla pravdu – byl to kluk. Blonďáček s modrýma očima. Když mu byly dva roky, začaly se mu vlásky roztomile kroutit.
Našeho kloučka jsme pojmenovali hezky česky – Jeník. Když za námi druhý den odpoledne generál přišel do porodnice, vypadal velmi unaveně. Litovala jsem ho – po celou dobu tu byl se mnou, když se Jeník narodil, byl první, kdo si ho pochoval. Pak odjel jen na chvíli se prospat, aby za námi za několik hodin zase přijel. Byla jsem neskonale šťastná, byli jsme kompletní rodina. Vše bylo zalité sluncem, endorfiny mně i přesto, že jsem byla vyčerpaná a bolela mě rána po císařském řezu, lezly snad i ušima. Mohlo to tak být dál, kdyby se generál zničehonic nevrátil v čase o třicet let a svého čerstvě narozeného syna nenazval jménem svého prvorozeného Jakoubkem.
Vložil: Naďa Hanuš Vávrová