Od Františky Plamínkové po „Mezinárodní den žízně“. Strana a vláda nám daly rovnoprávnost. Časosběr Radky Vosáhlo

Foto: Wikimedia Commons / volné dílo

Popisek: Ilustrační foto, Jan Adamec, České výlohy (v roce 1970)

Komunisté před nástupem k moci slibovali lepší život nejen dělníkům, ale i jiným utlačovaným skupinám a „třídám“. Třeba i ženám, i když zrovna v jejich právech bylo Masarykovo Československo průkopníkem. Československý svaz žen, který měl po Únoru tuto změnu prosadit a vznikl právě před 75 lety, je ale současně hezkým obrázkem, proč slibovaný ráj nakonec nenastal.

Feministická hnutí měla své hluboké kořeny až v 19. století. Jedním z první feministů, ano mužský rod je správně, byl spisovatel, etnolog, mecenáš a světoběžník Vojta Náprstek. Spolu se spisovatelkou Karolínou Světlou se rozhodl založit Americký klub dam. A to se psal rok 1865, členkami klubu byly hlavně ženy z vlastenecké fronty. V rámci spolkové činnosti se vzdělávaly při osvětových přednáškách a Náprstek se s nimi dělil o své postřehy z USA, včetně toho, jak si moderní hospodyně může usnadnit život technikou. Klub byl prvním ženským spolkem na našem území a patřil mezi nejstarší spolky vůbec.

Druhá polovina průmyslového devatenáctého století byla takových spolků plná. Jedním z průkopníků všech sociálních novinek byl i profesor pražské univerzity Tomáš Garrigue Masaryk, který coby manžel emancipované Američanky sám patřil k velmi „moderním“ manželům. Když se po roce 1918 stal prezidentem, byla Československá republika jedním z průkopníků ženských práv, včetně toho volebního.

V roce 1923 vznikla Ženská národní rada, jejímž hlavním cílem bylo zrovnoprávnění žen v zaměstnání a ve veřejném životě. O její vznik se zasloužila legendární Františka Plamínková, feministická novinářka, poté senátorka, a nakonec oběť heydrichiády.

Po konci druhé světové války fungování rady obnovovala další z političek národně sociální strany, doktorka Milada Horáková. Ta se jejích aktivit účastnila už mezi válkami a mnoha změnám přispěla i při své práci na pražském magistrátě. Úzce spolupracovala s primátorem Petrem Zenklem, který se po válce stal předsedou strany a Horáková poslankyní.

Po únoru 1948 Zenkl odešel do ciziny a Horáková zůstala v Československu. V roce 1950 soudruzi shledali její činnost jako podvratnou a odsoudili jí k smrti. Marné bylo poukazování z celého světa, že ženy se na šibenici neposílají.

O Radě žen, které mimo jiné vděčíme za její časopis Vlasta, píšeme tak obsáhle proto, že se společně se Zvazem slovenských žen nakonec stala základem Československého svazu žen. Vznikl 2.4.1950 a formálně mu byly podřízeny všechny ženské spolky v Československu.

Svaz se stal součástí Národní fronty, která už od roku 1945 sdružovala všechny povolené politické strany, a po Únoru ji komunisté otevřeli i občanské společnosti. Vedle odborů nebo Svazu československo-sovětského přátelství se do elitního klubu dostal i Československý svaz žen.

Celkem průhledným cílem komunistů bylo oslabit konkurenční politické strany, společenské organizace totiž zastupovali lidé, kteří obvykle byli současně politicky aktivní v KSČ.

Předsedkyní ženského svazu byla Anežka Hodinová-Spurná, členka strany už od jejího vzniku.

Narodila se 12. ledna 1895 v Doubravici. V rodině se 17 sourozenci skutečně poznala, jak vypadá chudoba. Dospělosti se z osmnácti sourozenců dožilo jen pět! Sama v patnácti letech nastoupila do továrny v Lošticích a během první světové války se provdala za dělníka Josefa Hodinu. Tím ale těžké zkoušky nekončily, během epidemií jí zemřely dvě děti.

V roce 1918 vstoupila do sociální demokracie, o tři roky později patřila ke skupině, která se odštěpila a založila stranu komunistickou. Kvůli členství byla z továrny propuštěna a nastoupila kariéru uklízečky. Roku 1922 se s manželem přestěhovala do Prahy, kde bydleli v chudinské kolonii Červená skála v železničním vagonu. Což jim nebránilo v tom, aby si v roce 1926 osvojili holčičku Aničku.

Jako komunistický živel několikrát skončila na služebně za rušení veřejného pořádku a politická angažovanost se podepsala i na její rodině. Aničku dala na vychování k příbuzným a v roce 1932 se rozvedla s manželem. Krátce poté se podruhé vdala za komunistického novináře Jindřicha Spurného, který byl o 11 let mladší.

V roce 1929 se stala poslankyní a podpořila Klementa Gottwalda, který se toho roku stal předsedou a rozhodl se výrazně přitvrdit. Třicátá léta hospodářské krize byla neméně dobrodružná, a na jejich konci se začalo smrákat nad samotným Československem.

Anežka Hodinová-Spurná dostala jako stranický úkol odejít do Velké Británie a působit v československém exilu. Absolventka Mezinárodní Leninovy školy se stala členkou Státní rady československé. A společně s Janem Masarykem a Prokopem Drtinou také jedním z nejvýraznějších hlasů československého vysílání BBC.

Po návratu do vlasti se v poválečné bídě znovu zasazovala o sociální práva. Podporovala vznik moderních porodnic, zdravotní péči pro ženy, novomanželské půjčky, peněžní přídavky na děti. Uvědomovala si, že ženy budou moci budovat stát, jen pokud budou zdravé, stejně tak v budování komunistického ráje bude moci pokračovat další generace, jen pokud bude zaopatřená a zdravá.

Komunistická strana se po válce stává v nové republice tou nejvlivnější, Hodinová-Spurná zde byla členkou Ústředního výboru, ale do nejužšího kruhu vedení nikdy nepatřila. Využívána byla jako populární tvář spíše na „černou práci“, které se nikdy neštítila. Její řečnické výstupy, občas až na hraně zastrašování, byly v Národním shromáždění velmi účinným nástrojem na nerozhodné zákonodárce. Rázná poslankyně Hodinová Spurná se stala bez nadsázky jedním z fenoménů poválečného parlamentu.

Dokázala zákonodárcům velice sugestivně vykreslovat apokalypsu, kde za hlavní jezdce měla opakování hospodářské krize 30. let, vysokou nezaměstnanost, společnost, kde najdeme jen bohaté a chudé a bydlení v nouzových dělnických koloniích, které si ještě ona sama pamatovala.

I její zásluhou se komunisté po Gottwaldově návratu z Hradu ujali takřka neomezené moci, kterou v dalších měsících ovládli zcela. Pro Anežku Hodinovou-Spurnou zůstal hlavním působištěm parlament, kde se stala dokonce místopředsedkyní, ale věk a životní zkoušky si postupně začaly vybírat své.

Spurná nikdy nepatřila do nejužšího Gottwaldova klubu, a když se na začátku padesátých let rozjela čistka ve stalinském stylu, upadla sama v podezření. Už proto, že válku strávila v Londýně, na paragraf vlastizrady v tom čase stačilo mnohem méně.

Nakonec se stala čelní představitelkou nově vzniklého Československého svazu žen a v jeho čele zůstala až do své smrti 1. dubna 1963.

Pokud budeme hodnotit jen její osvětovou činnost, co se týče sociálního zabezpečení matek a dětí, tak patří mezi osobnosti, které se rozhodně zasloužily o vyšší standard. Její zkušenost se smrtí ať už sourozenců či svých vlastních dětí byla v tomto ohledu hlavní formativní záležitostí.

Československý svaz žen se snažil působit ve prospěch žen a podpořit je v tom, co skutečně potřebovaly. Na počátku se to dařilo a životní zkušenosti předsedkyně Spurné na to měly určitě velký vliv. Bohužel šlo ale také o politickou záležitost, komunisté si z „ženské otázky“ udělali jedno z témat a ukazovali celému světu, že žena má v socialismu neomezené možnosti. A tento motiv začal čím dál více převažovat.

Další předsedkyní Svazu se stala Helena Leflerová, přeživší vyhlazení Lidic, kterou komunisté využívali v nejrůznějších funkcích hlavně jako symbol. Pak ji vystřídala Gusta Fučíková, která celou svou poválečnou kariéru postavila na roli vdovy po nacisty popraveném komunistickém novináři.

A roku 1974 se do čela svazu dostala žena, která ve stranickém aparátu strávila celý život od roku 1946, když se v jednadvaceti stala sekretářkou na sekretariátu v Jihlavě. Marie Kabrhelová udělala z ženského svazu masovou záležitost, členů bylo na milion a náklad časopisu Vlasta dosahovala závratného čísla 840 000 výtisků.

Tato předsedkyně se skutečně dokázala stát jednou z nejvýraznějších tváří normalizace a jménem československých žen se vyjadřovat naprosto ke všemu. Kolovaly historky, že si vyučená švadlena a absolventka Vysoké školy politické dokázala svou moc užívat jako málokdo jiný, takže když měla dorazit na Vysočinu, silničáři se vrhli na úklid sněhu, aby soudružka dojela bez problémů.

Stav svazu žen a celého ženského hnutí za normalizace asi nejlépe ilustruje osud Mezinárodního dne žen, který se v časech Marie Kabrhelové proměnil v Mezinárodní den žízně, oslavovaný hlavně pány, kteří předali karafiát a pak se na počest všech žen světa zrubali do němoty.

Předsedkyně a poslankyně Kabrhelová ve funkci vydržela až do trpkého konce, kdy byla v roce 1990 tak jako řada dalších normalizačních prominentů ze strany vyloučena.

Samotný svaz skončil s rozpadem Národní fronty 7. února 1990. Hrál důležitou roli především těsně po svém vzniku, kdy bylo doopravdy potřeba zlepšit sociální podmínky žen a dětí, především chybějící lékařská péče byla velkým problémem. První předsedkyně Anežka Hodinová-Spurná byla možná tak trochu fanatik, ale chudobu skutečně poznala, měla v této oblasti přehled a přesně věděla, co je potřeba.

Nelze zpochybnit, že i jí patří zásluha na tom, že dnes máme lékařskou péči na vysoké úrovni, porodnictví a péče o matku a dítě se dostalo do kvalit, o kterých by si ženy na počátku století mohly nechat zdát. Doby, kdy se z osmnácti sourozenců dožilo dospělosti pět, jsou nenávratně pryč.

Zdroje: Wikipedia

https://www.idnes.cz/zpravy/domaci/za-normalizace-kabrhelova-vladla-zenam-od-listopadu-zije-v-ustrani.A091106_145023_domaci_itu

https://plus.rozhlas.cz/zeny-tri-republik-anezka-hodinova-spurna-jedna-ze-zakladatelek-ksc-a-nelitostna-7565273

https://cesky.radio.cz/z-rebelky-budovatelkou-statu-pred-130-lety-se-narodila-anezka-hodinova-spurna-8839256

https://nasregion.cz/prezil-socialismus-pred-73-lety-vznikl-ceskoslovensky-svaz-zen-s-nim-i-casopis-vlasta-319357/?_zn=aWQ9NTEzOTAzMjUyMTQ2NjIyMDExMXx0PTE1MzM0Njg4NzkuNzI5fHRlPTE3NDI1NDgxODIuNjI5fGM9REYwQTVBNTBBQTM5MDZEQ0VERkVDMTFDNjk4NzhENTM%3D

https://www.ceskatelevize.cz/porady/10195164142-vypravej/13547-ve-stopach-doby/7958-byl-ustaven-ceskoslovensky-svaz-zen-v-cele-s-marii-kabrhelovou/

Vložil: Radka Vosáhlo