Dobře utajený milostný skandál s hvězdou z Národního a chlap, který vydržel úplně všechno. Tajnosti slavných
04.04.2025
Foto: Se svolením České televize
Popisek: Slávka Budínová jako babička Marie v televizním dramatu režiséra Petra Strnada z roku1999 o velké lásce a nepodařené adopci Ani málo, ani moc…
Arogantní, odměřená, okázalá… prostě hvězda. Tak vnímalo okolí ženu, jejíž duši uštědřil osud tvrdou ránu, kterou se urputně snažila utajit. Stejně jako lásku s ženatým kolegou, která byla veřejným tajemstvím. (Pokračování ze středy 2. dubna)
Herečka byla opravdu skvělá, současně ale proslula i hvězdnými manýry. Slávka Budínová byla prý například v divadle velmi často nespokojená s tím, co jí připravily kostymérky, a když tato situace nastala, házela kolem sebe vším, co jí padlo pod ruku. Když náhodou dorazila na zkoušku nepřipravená, zpravidla se vymlouvala na urputné bolesti hlavy. A bohužel s přibývajícími lety stále více holdovala alkoholu. Na druhou stranu ale uměla být mimořádně velkorysá. Zkrátka opravdová malostranská hraběnka, jak jí přezdívali kolegové podle renesančního domu U bílé botky v malostranské ulici U Lužického semináře č. 48, který si koupila a nesmírně ho milovala stejně jako starožitnosti, obrazy i barokní a gotickou hudbu.
Utajená láska
Neochotu filmových režisérů nabídnout jí životní roli jí naštěstí mnohonásobně vynahradila televize. Mimořádných filmových a televizních postav měla Slávka Budínová na kontě zhruba sto třicet, o těch divadelních ani nemluvě. Nejslavnější ale navždy zůstane svérázná Valentýna Nedobylová v seriálu podle stejnojmenného románu Vladimíra Neffa Sňatky z rozumu z roku 1968, o dva roky později ztvárnila stejně nezapomenutelným způsobem významnou historickou postavu v televizní inscenaci Mata Hari. V té době se sešla poprvé před kamerou se svou další velkou láskou, o patnáct let starším Karlem Högerem, který byl už od roku 1940 jednou z hvězd Národního divadla. Charismatický elegán s povahou typického Moraváka, kteří umějí mistrně vzít ženy za srdce, byl ale od roku 1962 podruhé ženatý s Evou Vachkovou. Zahráli si spolu v pravé anglické televizní detektivce z prostředí zámožné společnosti Smrt počestné paní, s nezbytným podivínem i nefalšovaným britským detektivem. Ona oběť zákeřného vražedného útoku otrávenou bonboniérou, on komisaře Moresbyho, který odhalí pachatele.
Osudové rozhodnutí
Zrodila se láska, která byla veřejným tajemstvím. Zatímco Högerově první manželce, herečce Zdence Procházkové, nakonec došla s jeho zálety trpělivost a sedmnáctileté manželství nakonec ukončili rozvodem, který spolu oslavili šampaňským a kaviárem, Eva se svého zhmotněného snu nechtěla vzdát. Referentka z Československého rozhlasu, která se do něj zamilovala už ve dvanácti letech a nevynechala jedinou jeho divadelní či filmovou premiéru, se všemožně snažila vytvářet příjemné zázemí a servis, takže neměl potřebu cokoli měnit. Navíc ho už trápily problémy se srdcem. Slávce bylo hodně přes čtyřicet, když s ním otěhotněla. Poprvé a naposledy v životě, jako by vklouzla do své seriálové Valentiny, která si myslela, že je na těhotenství už moc stará. Na rozdíl od ní ale šla dobrovolně na potrat. Možná se bála, že je na mateřství opravdu už moc stará, možná se nechtěla vzdát skvěle rozjeté kariéry. A možná ji odradil obří skandál a náročný život svobodné matky, na který by opravdu byla sama. Co ji k osudovému rozhodnutí vedlo, k tomu se nikdy nevyjádřila. Když pak konečně našla muže, s nímž byla šťastná, bylo už na další těhotenství pozdě. A do smrti toho nepřestala litovat.
Sňatky z rozumu:
Trpělivý nápadník
Kolegové ji většinou neměli rádi, protože na ně působila nadřazeně a poněkud odtažitě, třeba Josef Větrovec jí říkal carevna. „Ženské mají nejraději muže, na které se mohou důkladně rozzlobit,“ prohlásila ve svých pamětech Slávka Budínová – nic jsem nedostala zadarmo. Možná právě proto potkala opravdovou životní lásku až téměř v padesáti letech. „Jednou mi zavolala kamarádka: Přijď, máme báječnou večeři a je tady u nás režisér Toman. Já na to, že nikam nejdu. Že jsem ráda, když jsem jednou večer doma, a navíc žádného Tomana neznám. Když mě ale i moje maminka přemlouvala, tak jsem šla. Měl hezké modré oči, milý úsměv, působil klidně a vyrovnaně, moc toho nenamluvil, celkem sympaťák,“ vzpomínala na osudové setkání. Za nějaký čas ho potkala cestou z divadelní zkoušky, jenže náhoda to nebyla. Čekal na ni, aby ji pozval na schůzku. Svůj vztah nakonec zpečetili v roce 1977 v mongolském Ulánbátaru, během natáčení filmu Ve znamení Tyrkysové hory.
Chlap, který vydržel všechno
Žádostí o ruku ji prý scenárista a režisér Ivo Toman zaskočil. Bylo jí už třiapadesát, opravdu ho ale milovala, takže souhlasila, i když neměla co na sebe. Velké dilema dámy, která celý život důsledně dbala na svůj vzhled (dokonce se šuškalo, že byla jednou z prvních Češek, které podstoupily plastiku nosu – pozn. autorky), nakonec vyřešil sinolog Jiří Šíma, odborník na Mongolsko, který působil ve štábu jako poradce. Díky němu se Slávka vdávala v mongolském kroji a Šíma dokonce šel i za svědka, což bylo v zemi, v níž mohou při svatbách svědčit pouze ženy, přímo husarský kousek. Jejich manželství prý bylo šťastné díky tomu, že se klidný a vyrovnaný Ivo dokázal energické, dominantní partnerce podřídit, přestože o vášnivé spory a talíře, létající vzduchem, nebyla u nich nouze. Ivo byl její oporou, přítelem, milencem i kolegou. Spolu zvelebovali její malostranský domeček i jeho mlýn na Příbramsku, sbírali starožitnosti, chodili na houby, oba milovali psy… Když pak Ivo přestal pracovat, alespoň Slávku vozil do divadla a prožíval s ní její role. Prožili spolu šťastných sedmnáct let, a když pak jen pár hodin před Štědrým dnem roku 1994 Ivo zemřel, Slávce se zhroutil svět. Zatímco v šedesátých a sedmdesátých letech šla z role do role, další desetiletí pro ni ale znamenalo útlum a téměř upadla v zapomnění. Naštěstí jí zůstalo divadlo, poslední a vrcholná „štace“ v pražském Divadle E. F. Buriana, kde setrvala až do oficiálního odchodu do důchodu k 1. lednu 1987.
Boží odpuštění
Stále víc se uzavírala do svého mikrosvěta, smutek a samotu začala utápět v alkoholu, později ji dokonce občas pronásledovaly děsivé představy, zřejmě alkoholické halucinace. Potomky neměla, takže svůj milovaný domek odkázala v závěti příteli, starožitníkovi Rudolfu Příhodovi, s nímž se seznámila při natáčení Noci na Karlštejně. Teprve po patnáctileté přestávce si na ni v roce 1996 vzpomněl režisér Jan Svěrák, který jí svěřil domovnici Buštíkovou v oscarovém Koljovi. A pak už následovala jen smutně ironická docentka, která v dramatu Jaromila Jireše Dvojrole většinu času proleží v nemocnici, napojená na přístroje, a televizní inscenace Ani málo, ani moc… V představách prý svůj domek mnohokrát prodávala, protože toužila cestovat, jenže ji začaly trápit potíže se srdcem, navíc podstoupila onkologickou operaci. V červnu 2002 se její zdravotní stav dramaticky zhoršil a po měsíci v nemocnici 31. července zemřela, jen tři dny poté, co se nechala pokřtít. Do nemocnice za pacienty totiž docházel premonstrátský páter Pavel Petřina. Jednou si Slávka řekla o hostii, páter se ale zeptal, jestli je pokřtěná. Nebyla, a tak ho požádala o nápravu. Kněz jí pak sdělil, že jí Bůh křtem odpouští všechny hříchy, a ona odpověděla: „Jé, to jsem ráda, já jich mám.“
(zdroje: Wikipedia, ČESF, FDB, Česká televize, FTV Prima, Národní divadlo moravskoslezské, KROK – Kulturní magazín Olomouckého kraje, Pestrý svět, Ivana Hutařová: Slávka Budínová – nic jsem nedostala zadarmo, Česká divadla: encyklopedie divadelních souborů)
Vložil: Adina Janovská