Výpověď pro neschopnost či nedostatek talentu aneb Hrdá malostranská hraběnka, které se chlapi báli. Tajnosti slavných
02.04.2025
Foto: Filmové studio Barrandov
Popisek: Slávka Budínová jako paní v povídce Náušnice, druhé části historické komedie Hry lásky šálivé z roku 1971, k níž si režisér Jiří Krejčík napsal i scénář podle Heptameronu Markéty Navarrské, druhé manželky navarrského krále Jindřicha II.
Zpočátku jí vyčítali nedostatek talentu, někdy dokonce i neschopnost. A tak zaťala zuby a vrhla se do boje. Se všemi a se vším, co se jí kdy postavilo do cesty. A zrodila se energická, suverénní a dominantní dáma, o jejíchž hvězdných manýrách se dodnes tradují legendy.
„Že byste se mi dvakrát líbila, to tedy ne,“ suše komentovala jako Honzova matka vzhled Daniely Kolářové alias Doubravky, na pohled nevýrazné nic moc holky s brýlemi, v nestárnoucí romantické komedii z roku1976 Léto s kovbojem. Přesně tak syrová upřímnost byla Slávce Budínové vlastní i v soukromém životě. Vždy hrdá a suverénní, nabitá energií a s obřím sebevědomím, které dávala ostentativně najevo na každém kroku. Není divu, že ji kolegové moc nemuseli, dokonce jí přezdívali malostranská hraběnka podle historického domu na pražské Malé straně, v němž žila. Proslýchá se ale, že hlavním důvodem byla skutečnost, že si držela muže velmi rázně od těla. Za nedostupností ale skrývala zraněnou duši, která se nikdy nevzpamatovala.
Tajemství, které se vyplatilo
Dobroslava Stanislava Budínová se narodila 21. dubna 1924 v Heřmanicích, které jsou dnes součástí Ostravy. Její rodiče byli jako oheň a voda. Otec Bedřich byl poněkud upjatý referent u soudu a o dceřině budoucnosti měl jasnou představu, chtěl z ní mít lékařku. Matka Alba, která zpívala v kostelním sboru a byla vášnivou ochotnicí, ji také poprvé přivedla do divadelního zákulisí, kde jí „zavoněly šminky“ snila o herecké kariéře. Rázný otec byl ale proti, takže musela nastoupit na obchodní akademii. Maminka ale Slávce tak fandila, že jí tajně platila hodiny herectví u Marie Rýdlové, která tehdy byla přední herečkou ostravské činohry. A možná tím Slávce i zachránila život. Její studium totiž v roce1942 přerušila druhá světová válka, a tak nastoupila jako sekretářka ve Vítkovických železárnách. A jejímu totálnímu nasazení v Německu nakonec zabránila právě Rýdlová, která jí zařídila angažmá v ostravském divadle, které se tehdy jmenovalo České divadlo moravskoostravské. V roce 1943 se za osm stovek měsíčně stala elévkou s povinností účinkovat v baletu. Tvrdohlavý otec byl sice stále proti, když si ale uvědomil, že Slávce jde vlastně o život, ustoupil. Vystupovala v činohře, opeře, operetě i baletu, vzhledem ke svému mládí byla ale většinou obsazována do rolí naivek, což jí ale vůbec nesedělo.
Neschopnost a nedostatek talentu?
Na den přesně o dva roky později se stala členkou souboru činohry a o další dva roky později byla propuštěna pro neschopnost. Do hry opět vstoupila Marie Rýdlová, která byla o jejím talentu přesvědčená, takže ji doporučila do Pardubic. Ve Východočeském divadle jí sice ředitel nejprve doporučil, aby šla raději pracovat na poštu, excelentním výkonem v alegorickém dramatu bratří Čapků hře Ze života hmyzu si ale získala přízeň publika i vedení a mohla zůstat. Po třech letech ale dopadla stejně jako v Ostravě, jen ji tentokrát propustili pro nedostatek talentu. Skutečnými důvody ale byly spíš její suverénnost a přehnaná sebedůvěra. Už tenkrát prostě svým sebevědomím kdekoho dráždila. Ve vzduchoprázdnu ale nezůstala, od 1. srpna 1950 se stala členkou činohry Krajského oblastního divadla v Olomouci a na toto období vzpomínala s láskou. Poprvé se představila olomouckému publiku 27. září 1950. „Ve hře Hlas Ameriky jsem dostala roli ufňukané manželky důstojníka Pentagonu, kterého hrál skvělý a krásný Pepík Bek. Samozřejmě následovala výpověď, opět z uměleckých důvodů. Naštěstí se vše urovnalo a já zůstala v Olomouci báječných deset let. S mým stálým divadelním partnerem Pepíčkem Bekem jsme se stali miláčky publika. Olomouc byla naše,“ vzpomínala ve svých pamětech Slávka Budínová – nic jsem nedostala zadarmo.
Hry lásky šálivé:
Zamilovaný elév
Tehdy se právě stal členem činohry i o šest let mladší Ilja Racek, coby mladičký elév ale stěží mohl charismatickému Bekovi konkurovat. Pak navíc musel odsloužit povinnou vojnu a Slávka se mezitím stala olomouckou hvězdou a miláčkem publika. „Když přišla do Olomouce, byla to mladá, pěkná ženská, temperamentní, emotivní, já jsem se do ní zamiloval, ovšem léta jsem marně loudil, až jsem se tedy doloudil,“ vzpomínal až tři roky po Slávčině smrti na svůj boj o vytouženou lásku v dokumentu režiséra Štěpána Kačírka Malostranská hraběnka. „Nerada šla za ošklivou, to tedy byla slabůstka! Já jsem se až smál – to byla filmová verze Rusalky, kde Slávka dělala čarodějnici. Ale nevím, jak se jí podařilo toho režiséra zmermomocnit, že vystoupila jako čarodějnice a byla to krásná víla z pohádky.“ Jejich vášnivá romance ale nakonec neměla dlouhého trvání, protože pro Slávku se stalo divadlo drogou, pro niž dokázala zahodit úplně cokoli. I lásku a úvahy o mateřství.
Pomalu, ale jistě
Angažmá až na severní Moravě způsobilo, že se o ni filmaři dlouho nezajímali. Poprvé se sice mihla před kamerou jako Vrbová v proletářském dramatu Anna proletářka, které natočil v roce 1952 podle stejnojmenného románu Ivana Olbrachta režisér Karel Steklý, na další příležitost ale čekala dalších šest let. V roce 1958 jí Martin Frič nabídl postavu manželky jednoho z hlavních hrdinů v dramatu Povodeň. A brána barrandovských studií se před ní konečně víc pootevřela až po jejím příchodu do Prahy v roce 1960, poté co přijala angažmá v Divadle E. F. Buriana. Po vedlejší roli matky v kriminálce Tereza si v roce 1962 připsala do filmografie hned šest projektů včetně jedinečného zpracování povídky Josefa Nesvadby Blbec z Xeenemünde ze sbírky Einsteinův mozek, v němž konečně naplno zazářil tehdy pětadvacetiletý Václav Sloup. Slávka zvládala stejně bravurně role kladné i záporné a pro obě tyto polohy začala být vyhledávaná.
Opravdová dáma
Velkou hlavní roli jí sice film nikdy nenabídl, v dlouhé řadě vedlejších ale nikdy nezapadla. Zajímavou příležitost jí nabídl například v roce 1969 režisér Pavel Juráček ve svém trezorovém podobenství Případ pro začínajícího kata, který lze klidně nazvat i tragikomedií, satirou, utopií, absurdním dramatem, pohádkou nebo politickým filmem, protože se v něm mísí sen s realitou, minulost s přítomností a poezie se satirou. Častým hostem barrandovských ateliérů byla i při natáčení kriminálek, třeba jako Irča Janíková ve Vraždě v hotelu Excelsior režiséra Jiřího Sequense a scenáristy Jiřího Marka, kterou vyšetřuje policejní rada Vacátko se svým týmem z Hříšných lidí města pražského. Pro majestátní vzhled ji režiséři rádi obsazovali jako dámu z vyšší společnosti, například jako bezdětnou šlechtičnu v Hrách lásky šálivých. Historické kostýmy prý přímo milovala, protože jí dodávaly noblesu, rozhodně jí ale nechyběl ani smysl pro humor. Třeba jako důstojná paní hofmistryně Ofka která při hledání své královny odhodlaně oblékne místo elegantní gotické toalety brnění v nesmrtelné hudební komedii Zdeňka Podskalského staršího Noc na Karlštejně.
Pokračování v pátek 4. dubna
(zdroje: Wikipedia, ČESF, FDB, Česká televize, FTV Prima, Národní divadlo moravskoslezské, KROK – Kulturní magazín Olomouckého kraje, Pestrý svět, Ivana Hutařová: Slávka Budínová – nic jsem nedostala zadarmo, Česká divadla: encyklopedie divadelních souborů)
Vložil: Adina Janovská