Až naše jednotky půjdou do té války… Sobota Jaromíra Janáka

Foto: Pixabay

Popisek: Pistole na vodu, pro válku perfektní

Stal jsem se státním prezidentem. Ne tedy přímo tady u nás, v Čechách a na Moravě…

…zde to samozřejmě nehrozí z celkem prostých důvodů: za prvé místo je už obsazeno, a také nejsem tak výrazný fešák, abych vypadal dobře na známkách. Ostatně dnes, kdy do politiky mluví zásadně důstojníci od desátníka nahoru, nemám jako nevoják žádnou šanci. (A hrdý odznak „Výtečného střelce“ mi odebrali už na jedenáctiletce, když jsem, omylem a nerad, tělocvikáři, který mi rovnal hledí malorážky, prostřelil tepláky v rozkroku, jen kousek pod kritickým místem, pročež ještě dlouho jsem čelil vyčítavým pohledům paní tělocvikářové a ještě jedné paní u nás ve městě.)

Stal jsem se prezidentem malé ostrovní republiky, na jedné straně obtékané velkou řekou a na druhé straně potokem, která sousedila s dalšími podobně důležitými státy.

Velmoc jsme byli významná, ale švorcová, a tak jsem byl také předsedou vlády. Jelikož nové koště dobře mete, pro všechny případy jsem se jmenoval ministrem obrany i útoku a okamžitě rozhodl povolat do zbraně všech svých osm vojáků. Brzo ráno jsme využili polední mlhy v těchto krajích obvyklé, překročili hraniční potok a vtrhli na území sousedních zemí. Vyzbrojili jsme se nafouklými plastovými lahvemi od sodovky, nicméně utrpěli jsme neúspěchy, neboť napadení brali mým vojákům zálohované plastové lahve a vraceli je v samoobsluze, případně někteří zvlášť nezodpovědní nepřátelé nám draze zaplacenou láhev rozšlápli. Škody to byly značné, a tak bylo nutné, abych převedl své dvoučlenné pluky zpět přes hranice potoka, zjistil případná zranění hrdinů, a proto bylo logicky zapotřebí, abych se jmenoval i ministrem zdravotnictví.

Jelikož bylo nutné dokončit dovyzbrojení naší země, jmenoval jsem se i ministrem obchodu, abych mohl vyjednávat s vedoucími sámošek spřátelených států o vydání dalších osmi PET lahví se šroubovacími víčky, připevněnými podle směrnic EU, a pokračovat v konfliktu, který nám byl vnucen. Jednotky jsem obsazoval vždy jedním plukovníkem a jedním vojínem, aby jeden mohl velet a druhý padnout hrdinskou smrtí.

Bohužel docházelo i k neobvyklým situacím, kdy vojínovi, kopnutému nepřítelem do zadních partií, vypadla láhev z ruky, a když se pro ni shýbal, byl znovu nakopnut nepřítelem, který využil své drzé přesily.

„Okamžitě vstaňte, narovnejte se, nafoukněte bojový orgán a útočníka láhví zlikvidujte,“ zavelel plukovník F.

Vojín se však nepohnul; zůstával v předklonu – jako výraz úcty k plukovníkovi i pro bolest ve zraněné partii… (Narovnal se, až když z nedalekého stavení s růžovým neonem „The Pretty Boys Club“ mu vyběhlo vstříc několik spoře oděných chlapců, volajících: „Sláva tobě, ohnutý symbole vojny a vítězného míru!“)

Ministerstvo náboru, kterého jsem se také musel ujmout, i když ho založila kolegyně z konkurenční politické strany, kterou ale hoši neměli rádi, pod mým vedením fungovalo skvěle. Nabírali jsme další chlapce z růžového klubu a jako školitele získali Mamlase Vejmolka, který měl napíchanou pusu botoxem a stal se vzorem díky svému bojovému povelu: „Kšá!“ Chlapci na něj zamilovaně koukali a on za jejich přízeň udělal z růžového klubu své velitelství. Ve své uniformě ze síťovaných punčocháčů se stal vzorem pro chlapce, oblečené do lehkých růžových maskáčů.

Plukovník F. pak svým modifikovaným husitským pokřikem „Mrr na ně!“ přilákal i chlapce nepřátelských zemí, určených k drtivé porážce, a ti se pak s blaženými úsměvy vydávali do boje po boku našich hrdinů.

Protože jsem těmto novým vojákům musel hradit náklady, spojené s nákupem líčidel a nalepovacích řas pro boj zblízka, napadlo jednoho chytrého chlapce, kterého jsem za to udělal náměstkem ministra financí, abych z každých tří korun zálohy za plastové láhve strhával bojovníkům jednu korunu na uhrazení nákladů. S radostí mi je odevzdávali, protože věděli, že za vybrané peníze nás budou skvěle reprezentovat v nepřátelském i přátelském zahraničí.

S novými ideály jsme se vrhli do dalšího boje a nabiti nepřemožitelnou silou jsme dobyli další nepřátelské sídlo, čítající tři obyvatele a kozu. Přemožení nepřátelé před námi klečeli, mečeli, prosili o slitování a jeden náš voják na kozu pomrkával se všeslibujícím pohledem.

Boje muž proti muži se skvěle vyvíjely, načež se několik našich chlapců po vyjednávání plukovníka Kecala zasnoubilo s chlapci z dobytých území. Někteří hoši po delším přesvědčování našli zalíbení dokonce i v místních dívkách.

Bohužel pak došlo ke katastrofě.

Majitel samoobsluhy, přestože byl jmenován čestným dodavatelem, se zachoval nečestně. Přijel si pro naše PET láhve a drze tvrdil, že jsme je už dávno měli vrátit. Vojáci plakali a chtěli pokračovat v šíření našich hodnot válkou, já je v tom podporoval, načež mi dali Nobelovu cenu míru a zvolili mě Miss Rady bezpečnosti OSN.

Pak jsem se probudil a posléze již sepsaný sen dal přečíst synovi.

„Táto, to je tak blbý, že by to mohla být i pravda,“ odpovědělo mi mé do rekrutského věku dorostlé dítě …

Vložil: Jaromír Janák