Muž, na jehož kumšt byli komunisté krátcí. Studovat mu nedovolili, jeho valuty jim ale nesmrděly. Tajnosti slavných
31.03.2025
Foto: Se svolením KVIFF
Popisek: Kameraman Miroslav Ondříček v roce 2004 na Mezinárodním filmovém festivalu v Karlových Varech, kde převzal cenu za mimořádný umělecký přínos světové kinematografii
Znal ho celý filmový svět, přestože svou tvář zpravidla skrýval za kamerou, a uznával ho i Hollywood. Přesto o emigraci nestál. Byl totiž tak dobrý, že se mu soudruzi neodvážili cokoli oficiálně nařídit nebo zakázat. (Pokračování z pátku 28. března)
Hned jeho první filmy měly velký úspěch, ať už to bylo Passerovo Fádní odpoledne a Intimní osvětlení či Formanovy Lásky jedné plavovlásky satira Hoří, má panenko. „Když jsme s Formanem natočili Hoří, má panenko, naštvali se na nás bolševici, naštvali se na nás i hasiči, pak to různě zakazovali a povolovali… A pak to běželo po světě a dodnes to hrají v Americe. Dokonce si tam i leckdy neuvědomují, že je to český film, ale mají pocit, že se to odehrává u nich. To se tak někdy s filmem povede,“ prohlásil světoznámý český kameraman Miroslav Ondříček v rozhovoru pro Pražskou pětku. V roce 1967 ho britský režisér a esejista Lindsay Anderson pozval do Londýna na natáčení dramatu Bílý autobus a jeho kariéra nabrala na obrátkách. V únoru 1969 se podruhé oženil, s manželkou Evou měl syna Davida, úspěšného režiséra a producenta, a prožili spolu více než půl století. Tehdy už byl známý i v zahraničí, nejen jako skvělý kameraman, ale také mezi herci a režiséry.
O emigraci nestál
Na rozdíl od Formana a Passera v zahraničí nikdy nezůstal, vždy se vracel k rodině i práci na českých filmech. Tehdejší režim mu ale světoběžnictví a úspěch náležitě ztrpčoval. Doma měl v patách StB, řadu projektů mu zakázali. Například v roce 1975 nedostal povolení k spolupráci s Formanem na filmu Přelet nad kukaččím hnízdem, nesměl točit s Georgem Roy Hillem ani další, budoucí oscarový film Podraz s Paulem Newmanem a Robertem Redfordem. Dokonce mu zakázali i Tři oříšky pro Popelku s Václavem Vorlíčkem, s nímž už byl na spolupráci domluven. Nejvíc amerických filmů natočil s režisérkou Penny Marshall, která mu před kameru postavila Roberta De Niro (Čas probuzení), Whitney Houston (Kazatelova žena) či Madonnu (Velké vítězství). Poslední film s americkou herečkou Drew Barrymore, komedii Kluci v mém životě (Riding in Cars with Boys), dokončil v roce 2001.
Riskantní profese
Doma natočil v roce 1979 s režisérem Krejčíkem mimořádně úspěšný film Božská Ema a vzápětí začal pracovat na akční sci-fi Otakara Vávry Temné slunce, adaptaci románu Karla Čapka Krakatit. Nemohl ho však dokončit, protože ho při simulaci atomové exploze zasáhla výbušnina. V obličeji a na rukou utrpěl zranění, jejichž léčba si vyžádala delší dobu, a jizvy mu zůstaly až do smrti. Sledování a nátlaku na podepsání spolupráce s StB byl vystaven téměř neustále, valuty, z kterých odváděl vysoké daně, ale státu nevadily. Byl ale stoprocentní profesionál, takže obrovský tlak a stres se na kvalitě jeho práce nikdy neprojevily. Zaplatil je ale zdravím. Při pražském natáčení velkofilmu Amadeus prodělal záchvat mrtvice, přesto ale roztočený projekt nevzdal. Denně jezdil do nemocnice na kapačky a injekce, nemohl mluvit, takže instrukce spolupracovníkům celé tři týdny psal. „Kdyby mrtvice byla o trochu silnější, Amadea bych nikdy nedotočil. Bylo to štěstí v neštěstí. Asi ten filmařskej Pánbůh nechtěl, aby ti estébáci nade mnou vyhráli,“ prohlásil.
Ragtime:
Pacient, který sám někam odjel
V osmdesátých letech získal dvě nominace na Oscara, za Ragtime a Amadea, který mu vynesl i cenu britské filmové a televizní akademie BAFTA za nejlepší kameru. V roce 1999 převzal Českého lva za dlouholetý přínos českému filmu, v roce 2003 v makedonské Bitole cenu za celoživotní dílo, a o rok později cenu Americké unie kameramanů za přínos mezinárodní kinematografii v Los Angeles. Ani doma ale na něj nezapomněli, po Krišťálovém globu za umělecký přínos světové kinematografii dostal v roce 2005 cenu Asociace českých kameramanů za celoživotní dílo a v roce 2006 mu prezident Václav Klaus udělil Medaili Za zásluhy I. stupně. Léta náročné práce za kamerou a vzdorování tlaku tajné policie si nakonec vybraly daň. Počátkem roku 2010 prodělal těžkou akutní operaci srdce kvůli výduti aorty, po níž se téměř nemohl hýbat. Polehoučku se učil znovu chodit, pomohl mu až dvouměsíční pobyt v rehabilitačním ústavu Malvazinky. Dokonce si troufl usednout znovu za volant, čímž podle svých slov málem přivodil infarkt své ženě Evě. „Byla zvyklá, že se z bytu nehnu ani na krok. A najednou mě nemohla nikde najít. Dostala o mě velký strach, doslova zpanikařila,“ prozradil tenkrát Blesku.
Vysoká cena krásy
„Za kameru si už ale nestoupnu. Na to už nemám. Zatím mi to ale nechybí a doufám, že ani nebude. Vždyť já už mám nárok na zasloužený odpočinek,“ dodal trochu posmutněle. Přesto dál jezdil alespoň na besedy do filmové školy v jihočeském Písku, která nese jeho jméno. Po čtyřech desetiletích, strávených za kamerou, říkával o svém řemesle, že je sice krásné, ale také fyzicky i psychicky hodně náročné. „Za krásu se platí. Já jí zažil hodně a také jsem za ni dost zaplatil. Jenže proto tu na světě asi jsme, abychom tady odvedli kus pořádné práce.“ Další komplikace na něj zaútočily počátkem roku 2015, byl převezen do nemocnice a poslední týden života strávil v umělém spánku. „Odchod byl nakonec milosrdný,“ prozradil jeho syn David a dodal, že si otec přál poslední rozloučení „v americkém stylu“, tedy se všemi poctami a spoustou slov a vzpomínek. A bylo mu splněno. Při posledním rozloučení v bazilice sv. Petra a Pavla na Vyšehradě promluvil z nahrávky i Miloš Forman, zpívaly Gabriela Beňačková a Tereza Černochová a zněla hudba z jeho nejslavnějších filmů, mimo jiné Let the Sunshine in a Aquarius z muzikálu Hair.
(zdroje: Wikipedia, ČSFD, Pražská pětka, Blesk, FDB, Česká televize, MF Dnes, Český rozhlas, Miroslav Ondříček, Miloslav Šmídmajer: Tudy jenom procházíme)
Vložil: Adina Janovská