Do Montmartru chodíval Antonín Zápotocký i Václav Havel. Nostalgická kavárnička Ondřeje Suchého

Foto: Se svolením Ondřej Suchý (stejně jako ostatní snímky v galerii)

Popisek: V Montmartru bylo vždycky veselo a nikdy tam nebyla nouze o hezká děvčata.

FOTOGALERIE: Antonín Zápotocký jako návštěvník Montmartru? Když jsem poprvé našel zmínku o tom, že do legendárního Waltnerova podniku na Starém Městě přicházel i náš budoucí prezident, připadalo mi to absurdní.

Pozorně jsem proto začal prohledávat knížky, které by mi tuto informaci mohly potvrdit a prozradit víc. Netrvalo dlouho a začala se ze střípků na mé otázky skládat určitá odpověď:

Mohli to být například dva lidé, kteří sem, do společnosti tak nesourodé, Antonína Zápotockého přivedli. Možná, že to byl ten, který zde na sebe tak často upoutával pozornost — „zuřivý reportér“ Egon Ervín Kisch. Když v posledním březnovém dni roku 1948 Kisch zemřel, vzpomínal Antonín Zápotocký ve svém nekrologu na své „přátelství s Egonkem, zapadající do dávných dob zeleného mládí.“ Oba byli skoro stejně staří (Kisch jen o čtyři měsíce mladší) a v době, kdy Montmartre navštěvovali, mohlo jim být oběma kolem sedmadvaceti let.

Druhým hostem, který do Montmartru Zápotockého mohl přivést, byl jeho o dva roky starší kamarád a žižkovský soused Franta Sauer. Vzpomněl jsem si, že svéráznou postavu Franty Sauera, který se sám pojmenoval jako Franta Habán ze Žižkova, si přece vypůjčili i s jeho přezdívkou do svých románů dva spisovatelé, Ivan Olbracht, a právě Antonín Zápotocký. Od roku 1902, kdy se Antonín Zápotocký vyučil v Mělníku kameníkem, pracoval v Praze a bydlel ve stejném činžovním domě na Žižkově jako Sauer.

Jenomže jeho vzpomínkový román Bouřlivý rok, který poprvé vyšel v roce 1949 jako Zápotockého druhá kniha a ve kterém je Franta Habán jednou z hlavních postav, se celý odehrává v roce 1905, tedy šest let před tím, než pražský Montmartre spatřil světlo světa, tedy Prahy. Nenapadlo mě proto hledat v něm nějaký náznak svědectví, že by autor proslulý kabaret znal. Napadlo mě však, že by bylo alespoň dobré připomenout si, nakolik blízké byly vztahy Toníka Budečského (tak se v románě Zápotocký jmenuje) s Frantou Habánem neboli Sauerem. Díky tomuto nápadu jsem přišel na - alespoň pro mne - ohromný objev...

Ráno se srazí Toník Budečský v činžáku na pavlači, kde bydlí, se sousedkou z prvního poschodí, madam Chytlavou. Madam Chytlavá oslovuje Toníka „pane Vlasáčku“, kvůli jeho dlouhým vlasům, a jejich rozhovor končí takto:

„... Budou jiné starosti. Četla jste už? V Rusku je revoluce, námořníci se vzbouřili.“

„Pro pánečka, revoluce. Ale co je jim do Ruska a námořníků? To k nám přece nepřijde,“ křižuje se madam, šermujíc rukama.

„Kdoví, co se může stát. Už tady slečna Žanda řekla, že nic není na světě nemožného,“ dotvrzuje Toník.                                                                                                                                       

„Ale jdou a nestrašej! Revoluce a u nás? My jsme přeci takový spořádaný stát. U nás dbají lidé na pořádek a čest. Se žádnou revolucí si u nás nikdo nic nezačne. Leda s tou Ervínkovou ,Revolucí‘ v Montmartru. Tak pá, Vlasáčku. Přijdou k nám a revoluci nechaj revolucí.“

Emča Revoluce, legendární partnerka Egona Ervína Kische, s níž prováděl právě na montmarterském parketu tehdejší moderní tance a která - stejně jako Antonín Zápotocký - vyprovázela pak o pár desítek let později Kische na jeho poslední cestě, hodila se spisovateli do pera k ukončení dialogu dvou postav...

Bouřlivý rok 1905? Ale…

Montmartre však vzniká až na sklonku roku 1911.

Jedná se tedy o evidentní autorův omyl! Ovšem zase díky tomuto omylu vznikl neomylný důkaz o tom, že Zápotocký skutečně Montmartre důvěrně znal. A kdyby nic víc, pak se tam musel alespoň pozdravit se stálými hosty, s Kischem či se Sauerem! A jestliže oba jmenovaní byli i dobrými kamarády Emila Artura Longena, kdoví, jestli si budoucí zakladatel kabaretní Revoluční scény nepodal někdy ruku s naším budoucím prezidentem. Vždyť kolik shodných otázek, na něž oba v životě hledali odpovědi, je mohlo spojovat!

(Přeskakuji několik desítek let a připomínám slova, která jsem zde citoval minule: „Od znovuotevření se kavárna stala oblíbeným místem pro vysokoškolské studenty z právnické a filozofické fakulty nebo z DAMU, a pro kumštýře nejrůznějšího, druhu. Před lety sem s potěšením chodíval i Václav Havel,“ prozradila minule paní provozovatelka Iva Nesvadbová.) 

Znovu listuji v Sauerově knize Emil Artur Longen a Xena. Jsou v ní přetištěné některé Longenovy myšlenky, které jsou docela překvapivé. Bylo mnoho lidí, kteří v Longenovi spatřovali jen pochybného bohéma a výstředního kumštýře. Svým chováním to ostatně každou chvíli na veřejnosti potvrzoval. Nebyla to ovšem jen póza? Čím žil uvnitř tento ,tygr velkoměstské džungle‘?

Nabízejí se i takovéhle odpovědi z té doby: „Poctivý umělec musí být revolucionářem, jako každý člověk, jenž není nakažen buržoazním morem. (…) Moderní jeviště není omezeným a mrtvým rámcem jevištního dění, nýbrž živým spolučinitelem. Zpodobňujíce život, nesmíme jej vyjadřovat napodobením skutečnosti. Musíme vyjadřovat holou podstatu života, přetvořenou v určitý jevištní výraz, vyhraněný a typický.“ 

Lidé kolem Longena 

Když už jsem měl všechny Longenovy knihy na stole, uvědomil jsem si, že bych vlastně měl mít po ruce i všechno to, co napsali lidi jemu blízcí, i všechno to, co zase ještě jiní napsali o nich. Zprvu byla vyřčena dvě jména - Franta Sauer a Jaroslav Hašek. Sauer byl co do počtu svazků dostupnější, s Haškem už to bylo složitější. Přesto desítky knížek haškovské literatury začaly plnit skříň. K tomu se přidali Kisch s Bassem. A když Bass, tak také dr. Jiří Červený. Ale také Haškův švejkovský pokračovatel Karel Vaněk. A co Haškovi nejbližší - Zdeněk Matěj Kuděj, Otakar Hanuš, Gustav Roger Opočenský? A Josef Mach, Ladislav Hájek, Václav Menger...

Když k tomu všemu ještě člověk bydlí v té naší matičce Praze, kde se vlastně všechno tenkrát mlelo, toulalo, vysmívalo i vysnívalo, a kde dneska, na rozdíl od měst jiných, je přeci jen přes deset denně otevřených antikvariátů (o knihovnách a Památníku národního písemnictví nemluvě), v nichž můžete časem pohladit nejeden ošoupaný hřbet knížky, která všechno výše uvedené na vlastní stránky prožila - nelžu vám, dostával jsem občas malé šťastné závratě. Ale k tomu není ani tak docela podmínkou Praha. Za svou Longeniádou jsem se vypravil například do Karlových Varů. 

Do Karlových Varů za C. a k. polním maršálkem 

Pozvaly mě dvě kamarádky z Divadla Vítězslava Nezvala na karlovarské představení Longenovy hry C. a k. polní maršálek. Dorazil jsem do zasněženého lázeňského města v podvečer jednoho všedního dne, v prosinci 1980. Na cestě od autobusu k divadlu mi zmrzlý sníh chrupal pod nohama, z Vřídla vystupovala pára jak z parní lokomotivy a kolem dokola rozzářená okna honosných domů - pamětníků připomínala chvíle u rozsvíceného vánočního stromku.

V hlavní roli c. a k. polního maršálka Konráda z Hotzendorfů jsem uviděl Antonína Zacpala (o němž jsem se teprve později dozvěděl, že býval nejen dlouholetým členem divadla Oldřicha Nového, ale hrál např. s Vlastou Burianem pravého přednostu ve filmu Přednosta stanice) a prožíval jsem celý ten večer po svém — zaměstnán v duchu osobností autora této slavné hry. Po představení jsem si při grogu v divadelním klubu prohlížel program dalších her, které mělo karlovarské divadlo na repertoáru, a tu jsem si všiml jména jednoho z herců, který však - k mé smůle - zrovna v Maršálkovi nehrál. Při zimní návštěvě Karlových Varů jsem tedy toho muže nepoznal.

Náhoda však tomu chtěla, abych o půl roku později, pln nově oživlé zvědavosti, vyšlapal snad všechny schody, které v domě s ředitelstvím divadla, předprodejem vstupenek, klubem i byty některých herců jsou, a u jedněch dveří se zadýchaný zastavil a zaklepal. Přišel mi otevřít rázný šedovlasý muž v županu, s úsměvem i otazníkem ve tváři.

Opatrně jsem se zeptal, zda je on pan Opočenský a jestliže ano, má-li něco společného s Gustavem Rogerem Opočenským. Přikývl, řekl, že to byl jeho otec a že patrně budu chtít vědět něco nejen o něm, ale i o Haškovi a všech dalších jeho kamarádech. Ujistil jsem ho, že je to přesně ten důvod, proč jsem zaklepal na jeho dveře. A tak jsme za měsíc měli s hercem Gustavem Opočenským schůzku v pražské kavárně Slávie... 

Jaroslav Hašek o Gustavu R. Opočenském

„Básník Opočenský pochází z rodiny, kde pravý cit náboženský jest velice rozvinut. Jest to rodina neobyčejně počestná, ze které vznikli samí evangeličtí pastoři. I otec G. R. Opočenského byl váženým pastorem v obci Krouně za Chrudimí a z úst svého otce sál Opočenský mravní názory na svět, které také provázejí celou jeho dráhu životní... Otcovo koleno a rákoska byly Opočenskému nejlepší školou básnickou. Neboť tomu sluší právě poděkovati za onen výstižný rys v básnické tvorbě G. R. Opočenského, který literární historik může sledovati v každé jeho básni, totiž nesmírnou beznaděj, smutky, jež se ukonejšit nedají, ohně, které uhasly.      

A na jeho život mělo toto období ukrutného svíjení se na otcově kolenu vliv ten, že v touze po realismu vyhledává dnes právě ona dobrodružství, jichž výsledek jest podobný stav duševní, v jakém býval v útlém mládí.

Celý jeho život záleží v odříkávání se všech radostných požitků života, on hledí na svět okem toho, který ví, že ani u Apolla, ani v Bendově kavárně, ani u Hvězdiček či v Technice nenalezne toho, co hledá jeho poetická duše, toužící po krásnu. A tento svět čistě materialistický přečasto disharmonicky vnikne v jeho citlivou duši. Mohutné paže chopí se ho a již jest vynášen z lokálu a ty, které on miloval, píší mu psaní, že už je po tom splynutí duší, a tu on opřen jsa o strom za tmavé noci pláče do ticha ulic a praví hlasem přerývaným slzami k těm, kteří ho chtí těšit: ‚Vždyť já jsem nikdy ani kuřeti neublížil, jdi ode mne, nebo ti dám pár facek.‘ - A mám tu čest prohlásit, že tento dokonalý muž stál po mém boku při zakládání strany mírného pokroku v mezích zákona.“

Pokračování za týden

Vložil: Ondřej Suchý