I frak se musí umět nosit, říkával zbožňovaný filmový elegán, který odmítl hrát Burianovi druhé housle. Tajnosti slavných
26.03.2025
Foto: Státní zájezdové divadlo - Miroslav Tůma
Popisek: Raoul Schránil v roce v roce 1961, s Dagmar Kmínkovou v Aristofanově antické komedii Kdyby všechny ženy světa
Po druhé světové válce čekalo vzdělaného gentlemana velké rozčarování. Mezi poválečnými budovateli lepších zítřků už totiž pro něj nezbylo na filmovém plátně místo. Pak ho navíc některý z kolegů udal, takže místo sklízení úspěchů a přízně fanynek stavěl prvorepublikový filmový idol vlastníma rukama Stalinův pomník a most Inteligence. (Pokračování z pondělí 24. března)
Noblesní recepční z nejlepších pražských hotelů mohl díky střídavým službám chodit často do divadel a kina a obrovský dojem na něj v roce 1929 udělal jeden z prvních zvukových filmů, americký romantický muzikál Loď komediantů (Show Boat). Tenkrát se prý Raoul Schránil definitivně rozhodl stát hercem, musel si ale ještě počkat. Počátkem listopadu 1933 nastoupil povinnou vojenskou službu v Berouně, ve škole pro důstojníky v záloze, později byl převelen k pěšímu pluku do Chebu. Po návratu do civilu mu opět pomohl bratranec Karel Anton, který s ním zašel do kavárny Rokoko a seznámil ho s principálem jedné herecké společnosti. Díky tomu Raoul dostal roli ve hře Mařka aneb Deník služky a své první představení odehrál v hospodě na Karlštejně. V té době Divadlo Vlasty Buriana hledalo ideálního představitele milovníků, takže u něj dostal první stálé angažmá. S Burianem se ale neshodl, brzy mu totiž začalo vadit, že v jeho divadle jsou všichni herci jen jeho pouhými nahrávači.
I frak se musí umět nosit
Vlasta Burian navíc nerad viděl, když jeho herci natáčeli současně i filmy, což byla práce, po níž Raoul přímo toužil. Před filmovou kamerou konečně stanul v roce 1935 a jako pobočník francouzského generála v životopisném filmu režiséra Jana Svitáka Milan Rastislav Štefánik zúročil svoji perfektní znalost francouzštiny. Vzápětí si zahrál úředníka Járu Švalbenšvance v romantické komedii Vladimíra Slavínského Vdavky Nanynky Kulichovy a jeho hvězda začala strmě stoupat vzhůru. Štíhlá postava, pohledná tvář a dokonalé chování ve společnosti ho předurčily pro role milovníků, salónních šviháků a vůbec mladých mužů z takzvané lepší společnosti. Za jeho éry bylo nemyslitelné, aby do společnosti přišel někdo špatně oblečený, takže prý později doslova trpěl, když viděl někoho, kdo se v obleku pohybuje, jako by mu nepatřil. I nosit frak se zkrátka musí umět. A to Raoul opravdu uměl, takže si v roce 1936 zahrál už v sedmi a o rok později dokonce v deseti filmech.
Krásná manekýna
V roce 1938 od Buriana odešel, krátce pak pobyl na Okružní scéně Theodora Pištěka a v českobudějovickém Jihočeském Národním divadle a v roce 1939 nastoupil k Anně Sedláčkové, která právě otevřela vlastní divadlo. Tehdy také potkal svoji první velkou lásku, krásnou Růženu Havelkovou, která pracovala jako manekýna v luxusním kožešnictví ve Štěpánské ulici. Vzali se v roce 1939 a měli spolu dceru Alexandru a syna Raoula, kteří oba po okupaci Československa v roce 1968 emigrovali. Alexandra se pak proslavila v německém Mnichově jako věštkyně Sandra. Některé dovednosti získala v Africe, kde nějakou dobu pobývala s manželem lékařem, a něco na tom jistě bylo, protože dokonce spolupracovala i s policií při pátrání po hledaných osobách.
Když elegán už nebyl „in“
Během druhé světové války se Raoul zapojil do odbojové činnosti stejně jako řada dalších hvězd. Byla to doba balancování na hraně mezi slávou a trestem smrti, od předávání zdánlivě malých zpráv po diplomatické hrátky s německým velením v barrandovských ateliérech Miloše Havla a pražské Lucerně, jejichž cílem bylo pomáhat Čechům a zachraňovat životy. Je velká škoda, že se později většině z nich tak strašně moc nechtělo mluvit nahlas o detailech. Nejspíš se snažili ošklivé zážitky vytěsnit, často si tím ale vysloužili nálepku kolaborantů. Po osvobození se zcela změnila tematika znárodněného československého filmu, což Schránilovi přineslo obrovské rozčarování, protože pro jeho vzdělané elegány najednou nebylo na plátně místo. Dva roky jezdil s estrádní skupinou po republice a po únoru 1948 už pro něj práce nebyla vůbec, v divadle ani před kamerou.
Za tichých nocí:
Hrozba doživotí
V padesátých letech jezdil po štacích s Vesnickým divadlem, dostal i pár štěků před kamerou, během jednoho zájezdu byl ale v Humpolci zatčen, obviněn z plánování emigrace a hrozilo mu doživotí. „Měl jsem zaječí úmysly, že opustím Československo, ale soudruzi na to přišli,“ přiznal Pavlíně Filipovské až v roce 1992 v dokumentu režiséra Ivo Paukerta Raoul Schránil (https://zeny.iprima.cz/herecka-hvezda-raoul-schranil-skoncil-ve-vezeni-dcera-byla-svetove-proslulou-carodejkou-432165 ). Přestože se záměr nepodařilo prokázat, strávil téměř rok ve věznici na Pankráci, po propuštění se navíc začalo šuškat, že je venku jen výměnou za podepsání spolupráce s StB. Zda to byla pravda, zůstává otázkou, prokazatelně ale nikdy nikomu neublížil. O práci nezavadil, rodinu ale živit musel, takže se nechal najmout jako stavební dělník na budování Stalinova pomníku, což mu bylo později vyčítáno. Pak pracoval na stavbě Branického mostu, kterému se říkalo most Inteligence, vrtal artéskou studnu v Bečově u Mariánských Lázní… Přestože se v té době jeho manželství s Růženou rozpadlo, rozvedli se v klidu, a Raoul pak rodinu dál podporoval.
Z jeviště do kanceláře
Na pódium se konečně vrátil jako konferenciér ve Varieté u Nováků, pak se stal členem souboru Alhambra, a v roce 1959 dostal stálejší angažmá v Státním zájezdovém divadle. Jenže už po třech letech skončilo, a tak požádal o angažmá v Městském divadle v Mladé Boleslavi. A díky tomu se seznámil s druhou manželkou, o dvacet let mladší herečkou Věrou Liškovou. Žili v Chotětově u Raoulovy matky a krátce také v Ostravě, poté co musel z divadla odejít. Zpátky do Prahy se dostal až koncem sedmdesátých let, když mu bývalý kolega Jiří Dohnal nabídl angažmá sólisty v činoherním souboru Národního divadla. Jenže politici znovu zasáhli a účinkování mu zakázali, takže mu Dohnal nabídl alespoň práci kulturně propagačního referenta. Blížilo se sté výročí divadla, a tak dostal na starost organizaci zájezdů, aby se vybraly peníze na rekonstrukci. Působil i jako překladatel, mimo jiné i pro ředitele Přemysla Kočího, a překvapivě mohl cestovat i na západ.
Hřebejkův vrchní
Od poloviny sedmdesátých let začal pravidelně dostávat alespoň vedlejší role ve filmech a televizi, mimo jiné si zahrál například plukovníka Heliodora Píku ve válečném dramatu Otakara Vávry Sokolovo. A často spolupracoval také s rozhlasem. Bydlel na pražských Hřebenkách v bytě v jedné z vil, se svou Věrou, s níž prožil tři desetiletí, a až do konce života zůstal noblesním a šarmantním gentlemanem. Po roce 1989 se někdejší idol žen všech generací konečně znovu stal středem zájmu a v roce 1993 mu byla udělena cena Senior Prix. Tehdy také stanul naposledy před kamerou, v úspěšné muzikálové komedii Jana Hřebejka Šakalí léta ztvárnil noblesního vrchního. Pak už spolupracoval jen s televizními produkcemi a v roce 1994 si ještě stihl zahrát dědu Vařeku v první epizodě série Bylo nás pět, kterou natočil pro Českou televizi režisér Karel Smyczek podle slavného románu Karla Poláčka. Nezapomenutelný světák a svůdce Raoul Schránil zemřel v noci z 19. na 20. září 1998 v pražské Nemocnici Na Homolce. Bylo mu osmdesát osm let.
(zdroje: Wikipedia, ČSFD, FDB, Česká televize, FTV Prima, Ondřej Suchý: Co Raoul Schránil o svých ctitelkách neprozradil, Ladislav Tunys: Hodně si pamatuju... Perličky v duši Raoula Schránila, Viktor Kudělka: To byl český milovník)
Vložil: Adina Janovská