Blbost operního pěvce. Sobota Jaromíra Janáka

Foto: Pixabay

Popisek: Notičky

Zpěváci bývají duše prosté a důvěřivé. Jako každé pravidlo, i toto má své výjimky a občas (spíše tedy zřídka) potkáte zpěváka na vysoké intelektuální úrovni.

Pro dotyčného zpěváka to nebývá velká výhoda, dokáže nad sebou kriticky pochybovat a přes vysoké IQ se na jevišti potom třese hrůzou jako plamen svíčky ve větru.

Ti prostší bývají většinou suveréni. Odkiksají celé představení. (Znal jsem dobře zpěváka, kterému říkali za jeho zády Pražský jódler. Znáte to. Jódlování je způsob zpěvu, když střídáte plný hlas přeskočením do pisklavé fistule, což je oblíbený způsob zpěvu lidových zpěváků na rozkvetlých alpských stráních, ale v divadle na sever od Alp to vzbuzuje spíš překvapení). Takoví zpěváci potom po svém zpěvu, ze kterého se udivené publikum ještě nevzpamatovalo, chodí divadelními chodbami, kde potkávají pobledlé kolegy, kteří byli nuceni poslouchat jejich výkon z reproduktorů divadelního odposlechu a ještě mají z preventivního důvodu raději ucpané uši. A mistr se rozhlíží a čeká obdivné pohledy, neboť si zcela upřímně myslí, že „byl zase dobrej“.

V jiných případech termín „zase dobrej“ používali divadelní dobráci k trápení chytřejících kolegů, vracejících se ještě rozechvění z jeviště, zcela jednoduše formulovanou otázkou:

„Byl jsi dobrej, nebo jako vždycky?“

Ovšem někteří pěvci, i ti nejslavnější, bývají, jak jsem už zmínil, často prostí lidé, někdy i prostší, než bývá obvyklá norma, pochopí takovou otázku jako výzvu k ještě intenzívnější domácí přípravě až za hranici svých možností, takže se v den představení uřvou ještě doma, aby potom večer na jevišti celé představení odsípali. O takovém pěvci se říká, že z něj šel večer jen „horkej vzduch“ či „horkej dech“ (o kolegovi činoherci-dabérovi se ovšem říkalo, že ten i když dýchne do hrnce s teplou vodou, vznikne z toho bujón).

Jiný druh, hlavně u tenoristů, se nazývá „tenor do půl osmý“. Takový pěvec přijde včas do divadla a intenzívně se rozezpívává v šatně a vydává tóny evropského formátu, někdy zpívá i do porcelánového umyvadla, kde pomocí ozvěny dostane pocit, že „je dnes světovej“ – aby krátce po zahájení představení zjistil, že z něj „nic neleze“.

Tyhle typy už svou holou existencí provokují k legráckám.

Stačí, aby kolega řekl barytonistovi, se kterým sdílí šatnu: „Honzo, proč se o tobě říká, že nemáš vejšky?“ Dotyčný barytonista se zachmuří, zbledne, zvlhnou mu oči, podivně ztuhne a za chvíli nenápadně zmizí ze šatny. Potom je ze záchodu na chodbě, hned vedle šatny, slyšet nejméně na půl divadla vydávání vysokých tónů až za hranici lidských možností, které přiběhnuvší kolegové pokládají za zoufalé volání o pomoc a někteří ve snaze pomoci nabízejí pěvci projímadlo. K údivu všech potom uzří vycházejícího umělce ve tváři s vítězným výrazem „dobrá věc se podařila“, neboť zazpíval horní géčko, což je na barytona již slušná výška.

Baryton pak hrdě prochází zástupem přihlížejících, kteří se domnívají, že překonal atak zácpy, do šatny a pyšně se ptá pochybovačného kolegy:

„Tak co, ještě nemám vejšky?“

Kolega se na něj podívá a dost nahlas, aby překonal hluk stále se ještě chvějících předmětů v šatně, jenom prohlásí:

„Copak Honzíku, ty jsi zpíval? Já nic neslyšel…“

Nešťastný barytonista si otře čelo, smočené kapkami hrůzy, vztekem prokousaným kapesníkem a zanedlouho jsou opět z přilehlé toalety slyšet zvuky, po kterých by padlo Jericho, zděšení lidé utíkají pro divadelního foniatra, zatímco dobrovolný hasič v uniformě odvádí zpěváka, dívajícího se před sebe zkrvavenýma očima, do šatny s uklidňujícími slovy „no tak, mistře, vždyť nemusí být hned tak zle“. A podává mu kus hadru, aby si utřel pěnu u pusy.

Nemusím snad připomínat, že představení je teprve před nimi…

Vložil: Jaromír Janák