Erotický symbol, který o muže nestál, domácí válka o budoucnost a tlačenka pana ministra. Tajnosti slavných
19.03.2025
Foto: Sbírka Národního muzea, Divadelní oddělení H6p-40/59
Popisek: Míla Pačová jako Maryša v Divadle na Vinohradech v roce 1926
Když šla po ulici, kolemjdoucím pánům se orosila čela a pot jim promáčel krempy klobouků. Její kombinace sex appealu s noblesou a elegancí nejvyšších společenských vrstev byla za první republiky ojedinělá stejně jako její povaha.
Vybavíte si pyšnou a lakotnou paní domácí Filoménu, která utiskuje laskavého a dobráckého manžela Josefa Houbičku v podání Jindřicha Plachty, majitele malostranského činžáku v komedii U pěti veverek? Nepřehlédnutelné atraktivní dámě, která vynikala inteligencí, mimořádným smyslem pro humor a nezdolnou chutí do života, kvůli lehce houpavé chůzi říkávali v nejvyšší společnosti sexbomba s houpavou chůzí. Pro kinematografii se Míla Pačová narodila příliš brzy, takže její krásu v mládí zachytily jen kamery v éře němého filmu. Po celý život dosáhla všeho, co si usmyslela, přesto byl plný rozporů. Herečka Národního divadla a současně manželka ministra školství, erotický symbol, který vlastně o muže vůbec nestál, a o děti už vůbec ne… Po celý život zůstala originálem a vlastně osamoceným solitérem, přestože v lidech neprobouzela negativní emoce a všichni ji měli rádi.
Rozmazlovaná holčička
Holčička, která dostala do vínku úplně všechno, co jí jen přišlo na mysl, se narodila 11. dubna 1887 na pražském Smíchově a pokřtili ji Jaromíra Anna. Její otec, inženýr Gustav Patch z Jinců na Hořovicku, jenž si nechal příjmení počeštit na Pač, byl významný architekt a stavitel, mimo jiné se podílel na stavbě secesního Národního domu na Smíchově. Míla po něm zdědila výtvarný talent, po matce Františce, která v mládí snila o divadle, zase herecký. Malířství se začínala učit pod otcovým vedením, pak studovala pět let kresbu pod vedením malíře a grafika Ferdinanda Engelmüllera, který byl žáka krajinářské školy Julia Mařáka. A poté jí otec zaplatil studium v Paříži, v ateliéru Academie de la grande Chaumière. Celý život se pak věnovala kresbě, krajinomalbě, ilustrátorství a byla vtipnou karikaturistkou. Současně ji ale brzy okouzlilo i divadlo, především díky matce Františce, která kdysi snila o herectví.
Domácí válka
Souběžně začala mladičká Míla soukromě studovat herectví u hvězdy Národního divadla Marie Hübnerové a soukromou divadelní školu dramatika a pedagoga Karla Želenského, a pak se dlouho nemohla rozhodnout, kterým směrem vykročit. Tak dlouho, až vyvolala domácí válku. Otec nechtěl o herectví ani slyšet, matka ji naopak podporovala. Zprvu na ni oba samostatně valily záplavu přednášek, co je pro ni vhodné a co nikoli, časem rozpor vygradoval v dramatický rodičovský souboj. Nakonec zůstalo výtvarné umění pouze její celoživotní vášní a rozhodla se pro herectví, otec se s tím ale nikdy nesmířil. Nesl to prý tak těžce, že prý dokonce tajně platil negativní kritiky, aby jí zvolené povolání znechutil. Dcera se ale odradit nenechala. Díky tomu konečně pochopila, že se musí naučit rozhodovat sama, a proměnila se v mimořádně výraznou samostatnou osobnost.
Úchvatná Pampeliška
V roce poprvé vystoupila v pražské Uranii v pohádkové baladě Jaroslava Kvapila Princezna Pampeliška a hned měla úspěch. Zdálo se, že ladně se pohybující dlouhovlasá dívka se zasněným pohledem by mohla být ideální kandidátkou pro ztvárňování milovnic i klasických tragédek. Brzy ale vyšlo najevo, že by byla velká škoda zastínit její smysl pro humor. Když jí člen správního výboru Václav Štech nabídl v roce 1912 angažmá, stala se okamžitě lákadlem pro lidové publikum. Hrála milovnice ve veselohrách, úspěchy ale sklízela také ve francouzských konverzačních hrách a anglické dramatice. K jejím nejlepším výkonům patřila rázná paní Kateřina v Shakespearově Zkrocení zlé ženy či Maryša bratří Mrštíků. V roce 1913 hostovala jednu sezónu i ve Švandově divadle na Smíchově a také stanula poprvé před filmovou kamerou v jednom z prvních filmových pokusů Jiřího Steimara Pan profesor, nepřítel žen.
U pěti veverek:
Láska z Mozartea
Rodinný majetek jí umožnil svobodu a nezávislost, žila naplno v prostředí pražské bohémy a o klidné zázemí a rodinu vůbec nestála. V roce 1919 se podílela na založení ‚Komorní scény v Mozarteu v Jindřišské ulici. Jeden z nejvýznamnějších pražských modernistických domů, který projektoval významný architekt Jan Kotěra, také ovlivnil její život. V přízemí ho totiž zdobí pilíře s polofigurami od Jana Štursy, jednoho ze zakladatelů českého moderního sochařství, který se stal na několik let jejím partnerem. Po válce hrála s kočovnými společnostmi, vystupovala ale také v legendárním kabaretu Červená sedma a na anarchistické a bohémské Revoluční scéně, která vznikla z kabaretu Bum v hotelu Adria na Václavském náměstí a v jejímž čele stál Emil Artur Longen přední osobnost české kultury 20. počátku století. V roce 1921 přijala nabídku Jaroslava Kvapila na angažmá v Městském divadle na Královských Vinohradech a zůstala v něm do 1934. Během té doby si zahrála i v několika filmech a konečně si jí také všimli filmaři, tentokrát už v éře zvukové. Navzdory talentu ale dostávala jen malé vedlejší role, což ji prý hodně štvalo a nejednou prý prohlásila, že je snad neviditelná.
Sňatek z rozumu
V hereckém projevu jí pomáhalo výtvarné umění, z lyrické milovnice brzy vyrostla ve vitální vášnivou ženou se smyslem pro humor a leckdy i pestrou minulostí. Skvěla uměla pracovat s detailní mimikou, gesty i hlasem, uměla nabídnout výstižnou karikaturu v komediích stejně jako nahlédnutí do nitra psychologicky složité postavy. V roce 1927 se seznámila ve slovenských lázních Sliač s advokátem a profesorem Univerzity Karlovy, tehdejším předsedou Společností vlasteneckých přátel umění, JUDr. Janem Krčmářem, jenž mimo jiné zasedal ve Stálém rozhodčím soudním dvoru v Haagu. O deset let staršího významného právníka si v roce 1928 vzala, spojovaly je vzájemná úcta a respekt, vysoké společné postavení, zájem o umění a sběratelství starožitností. Děti ale Míla nechtěla.
Ministerská tlačenka?
V roce 1934 se konečně stala členkou souboru Národního divadla, což ale obratem komentovala fáma, šířená denním tiskem, o údajných zákulisních zásazích jejího manžela, který byl v té době ministrem školství a národní osvěty. Zpočátku dostala několik hlavních rolí, mimo jiné kněžnu v Jiráskově Lucerně, pak se stala spolehlivou a představitelkou různých hysterických dámiček, upovídaných koket, energických manželek či venkovských žen. Za války si zahrála v několika filmech, mimo jiné například herečku Holmovou v melodramatu se Zdeňkem Štěpánkem a Jiřinou Štěpničkovou Preludium. A pak jí v roce 1944 nabídl režisér Miroslav Cikán životní rol, která jí sedla jako ulitá a v níž úplně zastínila filmového manžela Jindřicha Plachtu, pyšnou, chamtivou a despotickou vládkyni starého činžáku Filoménu Houbičkovou.
Návrat k Maryše
Už od konce dvacátých let pravidelně spolupracovala s rozhlasem, vystupovala jako recitátorka a její hlas se zachoval na gramofonových deskách. Na sklonku války ji Rudolf Hrušínský obsadil jako baronku Gizelu ve svém režijním debutu, melodramatu Jarní píseň, které ale u publika úplně propadlo. V dobrodružném dramatu Františka Čápa Z růže kvítek, si zahrála kartářku, film, natáčený na jaře roku 1945 už ale nebyl dokončen a je považován za ztracený. Poválečný znárodněný film pak byl k Míle ještě více macešský než dřív. Po manželce městského písaře Žlutického v historické komedii Otakara Vávry Nezbedný bakalář a dalších dvou „štěcích“ ji Vávra ještě jednou obsadil v roce 1954 jako paní purkmistrovou v historickém velkofilmu Jan Žižka. A o rok později poprvé a naposledy spolupracovala s televizí v adaptaci veršované divadelní tragédie Johanna Wolfganga von Goetha Faust. V Národním divadle ale hrála až do smrti, její poslední rolí byla Strouhalka v Maryše bratří Mrštíků. Navenek vtipná a sarkastická Míla Pačová, která byla ve skutečnosti velmi uzavřená, zemřela osamělá 20. března 1957 v Praze.
(zdroje: Wikipedie, ČSFD, FDB, Národní divadlo, Český rozhlas, Česká divadelní encyklopedie)
Vložil: Adina Janovská