Vzpomínka, jak jsme spolu leželi na Karláku... Jitka Molavcová má neuvěřitelných 75. Nostalgická kavárnička Ondřeje Suchého

Foto: Se svolením České televize (stejně jako snímek v článku)

Popisek: Herečka, zpěvačka, spisovatelka, muzikantka a moderátorka Jitka Molavcová v životopisném dokumentu režisérky Olgy Sommerové Klaunka

FOTOGALERIE: Nebýt JONÁŠE, Informačního zpravodaje členů a příznivců Jonáš klubu Praha, který mi před několika dny přistál v poštovní schránce, možná bych s hrůzou zjistil až dnes, že má milá Jitka Molavcová právě narozeniny! Proto jsem narychlo sepsal tento článek.

Pokud byste se podívali Jitce do občanky, zjistili byste, že datum narození – 17. 3. 1950 – skutečně platí! I já jsem náhodou zjistil, že mám v souvislosti s dnešní oslavenkyní malé výročí. Když jsem hledal ve svém archivu, kdy jsem o ní poprvé psal, našel jsem výstřižek z časopisu Sedmička z roku 1970. Můj článek v tamním seriálu Když mi bylo třináct začínal takto:

„Letošní rok je pro dvacetiletou Jitku Molavcovou šťastný. Po tříletém studiu na pražské střední průmyslové škole grafické složila s úspěchem maturitu a úspěšně absolvovala konkurs do divadla Semafor, kde nyní vystupuje v pořadech Ten pes je váš? a Návštěvní den. Ještě donedávna jste mohli Jitku Molavcovou vidět ve vysílání Čs. televize jako hlasatelku. Na televizních obrazovkách ji v nejbližší době uvidíte v seriálu Plakala panna, plakala a ve vysílání Vlaštovky. Při zpěvu se Jitka většinou sama doprovází na kytaru.“

Na co jsem se tenkrát Jitky vyptával? Téma bylo dané – na jejích třináct let:
„Ve škole jsem se učila dobře. Nejvíc jsem se bála matematiky, to byly mé nejhorší chvilky. Pravým opakem byly hodiny češtiny. (O takových předmětech, jako je zpěv anebo tělocvik, ani nemluvím.) Ve třinácti letech jsem měla spoustu zájmů a koníčků, jeden však převládal. Přála jsem si být herečkou. Ráda jsem četla verše; vždycky jsem si našla nějakou básničku, naučila se ji zpaměti. Ve třinácti jsem měla nejraději Nezvalovu Manon Lescaut. Když jsem byla sama doma, představovala jsem si, že jsem Manon; skříň se proměnila v rytíře Des Grieux a já si s tou skříní povídala. Cítila jsem se jako na jevišti nebo ve filmu. Jednou jsem neodolala, a oblékla si šaty své starší sestry Evy, která zrovna chodila do tanečních. Byly krásné, dlouhé až na zem... Při jednom takovém „představení" se sestra nečekaně vrátila domů. Ani mi nevyhubovala; snad si vzpomněla na dobu, kdy byla tak stará jako já.“

Jitka Molavcová, dívka s kytarou, začínala jako šansoniérka a dodnes si ráda z role semaforské zpěvačky a komičky odskakuje do vážných žánrů (na webu divadla Semafor se můžeme s překvapením o těchto jejích aktivitách dočíst: „Za roli Smrti v disputaci Jana ze Žatce – Oráč a smrt – byla navržena na cenu Thálie, také vystoupila na Pražském jaru, na festivalu Janáčkovy Hukvaldy, na festivalu Gustava Mahlera i na Podblanickém hudebním podzimu. Hudební kritikou bylo vysoce oceněno její ztvárnění Adriany v melodramatu Jiřího Antonína Bendy Adriana na Naxu, uznání získala i spoluprací s Janáčkovým kvartetem na hudebně literárním projektu Důvěrné listy Leoše Janáčka.“)

Jitka je nesmírně skromná a pracovitá. Sotva byste ji mohli potkat na nějaké z dnes tak módních a vyhledávaných akcí, na nichž se mnohé herečky, zpěvačky, topmodelky a jiné takzvané „vipky“ s oblibou nechávají „nachytávat“ v choulostivých situacích fotografy bulvárních plátků.

Rozepisovat se o tom, v jakých hrách, ať už na scéně Semaforu či na scénách jiných (Hudební divadlo Karlín, Národní divadlo v Praze, Viola, Štúdio S v Bratislavě aj.) Jitka hrála, by bylo čtení na dlouhou dobu, a tak jsem prohlížel její filmografii a žasl nad počtem jejích rolí ve filmech a v televizi. Pokud jsem počítal dobře, tak už od roku 1969 si zahrála větší či menší role v bezmála 60 celovečerních a televizních filmů, v 50 televizních seriálech a k tomu v mnoha desítkách televizních programů! V televizi se uplatnila mnohokrát i jako moderátorka, ale snad nejvíce si ji diváci pamatují ze zábavných pořadů pro děti. Mám-li mluvit za sebe, tak jen Malých televizních kabaretů, které jsme v letech 1977 až 2003 psali s Oldřichem Dudkem a v nichž Jitka excelovala, byla bezmála stovka.

Čím končit svou gratulaci k narozeninám Jitky Molavcové, než něčím úsměvným?

Do knížky Molavcová, to přece víte, že vás miluju! (což bylo vyznání, které Jitce kdysi napsal sám Jan Werich) jsem svého času přispěl touto malou vzpomínkou:

„Sotva který chlap se může chlubit tím, že ležel s Jitkou Molavcovou na Karláku. Troufám si tvrdit, že jsem byl v roce 1978 jediný, kdo s ní měl možnost prožít několik dlouhých dnů a nocí, plných vzájemného pochopení a citů. Prožili jsme společně bolest i sladké usínání, ve světlých chvilkách jsme se jimi zoufale prochechtávali až k slzám, na několik dnů a nocí pro nás přestal tehdy svět existovat. Ten společný zážitek už nám nikdy nikdo – ani Jitčin manžel, ani moje žena – z paměti nevymaže. V oněch dnech bohapustého nicnedělání nám oběma totiž přibyla nová zkušenost. Jitka při ní přišla o slepé střevo a já o žlučník.

Přičtu-li dnes k tomu zážitku ještě fakt, že jsem měl v životě navíc možnost napsat pro Jitku slušnou řádku písniček (hlavně pro děti), ba že jsem si kdysi na začátku sedmdesátých let směl ve dvou z nich zazpívat druhý hlas (ještě dlouho před tím, než si to vyzkoušel pan Jonáš), musíte mi prominout, že se tím dnes – kdy je z Jitky zcela jedinečná excelentní zpívající komička – chlubím. Jedině blázen by si to nechal sám pro sebe! Anebo velmi skromný člověk, kterým holt – jak se nyní ukazuje – nejsem.

Je-li možné vyseknout uctivou a láskyplnou poklonu, dovolte, abych Jitce Molavcové vyslovil poklonu ze všech poklon nejuctivější a nejláskyplnější.“

Milá Jíťo, jako by to bylo včera! Dnes na dálku z kokořínských lesů Ti tu pusu opět posílám…

…a čtenářům zase pro změnu posílám tuto naši dávnou zasněženou jarní písničku:

Ondřej Suchý

Vložil: Ondřej Suchý