Jak jsme s Donutilem odešli z Národního – a divadlo nás potřebovalo dál. Sobota Jaromíra Janáka
komentář
15.03.2025
Foto: Se svolením České televize
Popisek: Miroslav Donutil v pořadu 3 plus 1 s Miroslavem Donutilem
Po nějakém čase v Národním divadle, kde jsem jaksi stále nemohl uplatnit své (podle mého názoru vyzrálé) herecké umění, získané za jedenáct let v Karlínském divadle, jsem začínal mít pocit, jestli mé angažmá v ND není omylem. Odešel jsem, a teprve na volné noze jsem poznal, zač je toho loket.
Jako člověk z operetního a muzikálového divadla jsem se v opeře Národního divadla vyjímal jako cvičená opice mezi bustami klasiků. V Prodané nevěstě se mi těžko uplatňoval náchtanc, to je když něco zpíváte a uděláte pár stylizovaných kroků doleva, a pak zase doprava. A už vůbec jsem zde neužil letitou dřinou nacvičené nasazení lesklého cylindru tak, že než z natažené ruky nasadíte klobouk na hlavu, předtím s ním ještě třikrát otočíte.
Anebo mi bylo k ničemu švihácké točení hůlkou, zvanou špacírka, ovládanou třemi prsty, aniž byste zranili kolemjdoucího. Ačkoli v dnešním Národním už by se tato bravura uplatnila. Jednak jsou dnešní inscenace v ND mnohem salónnější, a taky byste tou „zvládnutou hůlkou“ ušetřil zranění daleko více lidem, kteří se dnes po jevišti Národního jen tak potulují, protože si za živého boha nemůžou vzpomenout na aranžmá, stokrát změněné během zkoušek rádoby avantgardními režiséry, kteří usilovně přemýšlejí, kam by na jeviště umístili odpadkové koše a vchody do bordelů, do nichž vcházejí a z nichž vycházejí královny, oblečené do montérek.
Za časů mého angažmá v ND ale mé pohybové umění, kterým jsem „oslňoval“ publikum v Karlíně, v Národním viděli jen paní uklízečky a občas lehce podnapilí kulisáci (odborně zvaní pracovníci jevištní techniky). Herecká práce našince v opeře ND tehdy spočívala v tom, abyste se dokázali na jevišti divit, případně plácnout kolegu do ramene, aby diváci viděli, jací jste veselí braši.
A tak jsem se rozhodl, rozloučil jsem se se svým nejmilejším režisérem, panem Jernekem, který mě se slzou v oku objal a přemlouval: „Janáku, neměl bys odcházet, z Národního se herci vynášejí a já mám pro tebe zase pěknou roli.“ Jenže já byl z podobných rolí už dost potlučený, a tak abych předešel tomu vynesení, jsem raději odešel v poměrném tělesném i duševním zdraví. Dobrovolně jsem opustil Národní divadlo, což jsme v historii snad udělali jen Miroslavové Horníček a Donutil, Karel Höger, Luděk Munzar a Jana Hlaváčová – a já.
Ale smutno mi bylo a stýskalo se mi, a nejen protože se se mnou pak někteří bývalí kolegové nebavili, protože z Národního se prostě neodchází... Léčil jsem se občasným účinkováním v milovaném Karlíně a jednou jsem přijal prázdninové účinkování v Komorní opeře, kde se hrály v létě opery pro turisty.
Jednou z nich byla Verdiho Traviata ve Vinohradském divadle. Nastoupil jsem už do rozjetého představení a na takzvané oprašovací zkoušce jsem se skromně postavil na kraj jeviště.
„Jaroušku, ty mi to uděláš, viď?!“ ozval se z hlediště mohutný hlas. Na okamžik jsem myslel, že jsem se ocitl v Národním, ale to už se ke mně hnal pan režisér Štros, kterému vlála na hlavě lví hříva vlasů (ale toho lva si představte mírně plešatého). Znali jsme se, ale v ND jsem nebyl Štrosův herec-pěvec, ale vážil jsem si ho a jeho představení se mi líbila.
„Jaroušku, tak jdem na to, pojď,“ volal mocným hlasem pan režisér a ostatní kolem nás se po mně podezíravě podívali.
Pan režisér zklamal jejich očekávání – a já udělal to, co chtěl:
Musel jsem seběhnout – a neupadnout – z třímetrového praktikáblu. Praktikábl je takové zvýšené jeviště na jevišti, dřevěné desky na rozkvrdlaných stojanech, ze kterého se jde dolů po popojíždějících schodech, co jsou většinou mizerně zabržděné. To vše se děje, když se krátce předtím, zezadu, aby diváci neviděli, na praktikábl vylezlo.
Seběhl jsem tedy z těch schodů a bez úrazu svižně doběhl k již na jevišti přítomné hlavní hrdince opery, Violettě Valéry, abych jí s nadšeným výrazem „to jsem rád, že vás zase vidím“ políbil v pokleku ruku. Šťastná Violetta s výrazem, že je také ráda, že mě opět vidí a možná i něco očekává, pak odehrála zbytek představení (aniž by si mě napříště milostně všimla).
Pan režisér mi nadšeně děkoval, neboť, jak jste jistě pochopili, se mnou stál i padal úspěch představení. K tomu mi přidal zlověstný dodatek: „Jaroušku, Jaroušku, neboj, on tě Duchoslav vystřídá, jen co mu sundají sádru z nohy. On si na tom praktikáblu naštípl kotník…“ V duchu jsem spočítal, za jak dlouho se sundává sádra z nohy, a pochopil jsem, že se své další „významné role“ jen tak nezbavím a že budu rád, když tu slávu přežiju aspoň v takovém stavu jako Duchoslav.
Když tak někdy poslouchám Miroslava Donutila, co všechno po něm daleko víc než dřív jarmareční režiséři chtějí, protože vědí, jakou průpravu měl od režiséra Pospíšila (který herce na Provázku učil všechny základní cirkusové dovednosti včetně zhasnutí tři metry vzdálené svíčky bičem), chápu, proč ve všech divadlech režiséři, kteří vědí, že jsem začínal v Karlíně (což byl v tomhle tak trochu pražský ekvivalent brněnského Provázku, ostatně režisér Pospíšil tam nakonec skončil) nejdřív ze všeho vždycky zavolají: „(Karlíňáku) Janáku!“ Je to asi podobný mechanismus, jako když se za baroka po Evropě rozneslo, že co Čech to muzikant, a tak když se pak budovaly kapely a divadla, zakřičeli ti, co stavěli ansámbly, nejdřív: „Je z vás někdo Čech?“
Díky tomuhle mechanismu jsem se dostal dokonce až do milánské La Scaly, kde jsem v (na dnešní dobu ještě docela umírněně avantgardním) představení Mistrů pěvců norimberských musel uhnout před obrovskou sekerou, která dopadla těsně vedle mě, a hned potom sníst preclík. Nechali by si mě tam snad až do smrti (kvůli těm preclíkům), ale já blbec jsem si pořídil permanentku na milánskou MHD a ve volných chvílích jsem se nostalgicky jezdil dívat na letiště, odkud létala letadla do Prahy – a jedním z nich jsem pak odletěl…
Nikdy bych nečekal, že díky tomu se po letech (a ve svých 73 letech!) podívám i zpět do Národního, kde mě režisér Špinar v Dostojevského-Janáčkově Z mrtvého domu obsadí – do baletní role… Ve scéně, kde carští vězni mají v base „prazdnik“ (svátek) a hrají divadlo, jeden baletní mistr (dnes známý ze Star Dance) byl převlečený za ženu a já měl za úkol ho obtančit a skočit mu do náručí, načež mu ze záňadří vypadl kašírovaný prs = hlávka zelí.
Nakonec jsem se těsně před osmdesátkou vrátil i do Karlína. Tentokrát už ne jako „baleťák“, ale pro změnu jsem zpíval – v Polské krvi. Ale už na mikrofon, jehož použití bychom za našich časů považovali za pomůcku pro necvičené lazary…
První liga je první liga a do té já jsem se nikdy nepočítal. Ale za našich časů se čekalo, že budeme něco umět i my, co jsme v Karlíně kopávali operetní divizi…
Vložil: Jaromír Janák