Když tikají biologické hodiny, až není slyšet nic jiného. Generál a já (můj život s babyboomerem)

Foto: AI / Midjourney

Popisek: Ilustrační foto

V některých oblastech života jsem dost nešikovná. Bohužel v těch nejpodstatnějších jako jsou vztahy. Jsem totiž mistryní v přešlapech ve výběru nesprávných partnerů. Pak trpím, spílám osudu a dušuji se, že už nikdy více tuhle chybu neudělám, že každého prověřím, než se na něj vůbec podívám. Ale pak je stejně všechno jinak…

Generála jsem poznala vcelku prozaicky. Kamarádka s ním měla jít do divadla, ale onemocněla, tak mne požádala, jestli bych nešla já. Podotýkám, že kamarádka byla vdaná a generál byl jej soused. Nic víc. A já, milovnice divadla, sice se nejdřív trochu ošívajíce, jsem se na udičku nakonec chytla. Byla jsem v Kristových letech, dva roky bez muže, s obrovskou touhou po dítěti, Generál byl padesátník, který vypadal na čtyřicet. Klamal tělem, jak se říká, protože jeho rigidní myšlení bilo do očí i uší. Nicméně byl galantní, snaživě vtipný. V průběhu večera mi několikrát nabídl bonbonek, který vytáhl z kapsy svého lehce staromódního saka. Přišlo mi to roztomilé. Představení bylo průměrné, ale nějak mi to nevadilo.

Při cestě z divadla mi generál nabídl, zda bych s ním nešla za dva týdny znovu na nějakou estrádu. Prý to bude sranda, známí herci, však vím, jak to je. No, nevěděla jsem, ale šla jsem.

Byla to pokleslá zábava a generál byl znovu galantní a nabízející bonbonky. Začali jsme se vídat, on mi začal skládat komplimenty a dvořit se. A já se zase chytla na udičku. Má touha stát se daleko po třicítce mámou byla tak silná a ohlušující, že jsem neslyšela žádná varování vycházející z mého nitra, a už vůbec ne ta, která přicházela od mého okolí. Vidina spermie, která je určená jen a jen pro mé vajíčko, byla naprosto v tu dobu zásadní. A tak se stalo, že jsem šoky, které mi můj nový, o generaci starší partner pravidelně připravoval, zasouvala někam ale hodně hluboko. Veškerou energii jsem totiž věnovala zplození vytouženého dítěte. A řeknu vám, že ani to nebylo jednoduché.

Po dvou letech jsem si musela přiznat, že oba už jsme ve věku, kdy naše reprodukční orgány nejsou zrovna v plné kondici. A tak jsem generálovi sdělila, že budeme muset našeho vytouženého potomka zplodit s pomocí moderní medicíny.

Tady odbočím, abych vysvětlila, proč jsem ho nazvala generál – přezdívku si vysloužil svým chováním typickým pro vojáka vysokého postavení a taky dokola se opakující historkou, kdy mu bylo při konání základní vojenské služby doporučeno, aby vstoupil do tehdejší československé armády.

Jak jsem předpokládala, generál byl konsternován, dotčen, a nejdřív odmítl. Teprve moře mých slz a taky výhrůžek rozchodu ho obměkčilo. A my se rozjeli řešit početí za pomoci umělého oplodnění. Cestou do centra reprodukční medicíny měl generál několik nervových záchvatů a byl tak rozčílený, že jsem začala pochybovat o jeho i svém zdravém rozumu. Ptala jsem se v tu chvíli, zda nebude lepší auto otočit a zamířit rovnou na psychiatrii.

Nakonec ale jako vždy v tu dobu zvítězily mé hlasité biologické hodiny. Generál potupně odevzdal svůj naplněný kalíšek a čekali jsme na verdikt, zda je ještě aspoň na jedno dítě naděje. A byla. Stal se zázrak a já díky moderní metodě vzniku nového života otěhotněla a mé první dítě i přes menší komplikace donosila. Byl to nejšťastnější den v mém životě, kdy mi po dlouhém, těžkém porodu, který nakonec skončil císařským řezem, ukázali vytouženého blonďatého chlapečka.

Došla jsem naplněnosti. A generál byl pyšný. On blížící se důchodu se stal otcem. S pomocí moderní medicíny zplodil chlapce. Radovali jsme se oba dva, a to na chvíli zamlžilo naši obrovskou rozdílnost a odlišené názory snad ve všem. Teprve když jsem se hormonálně srovnala a generálovi vyprchaly endorfiny, náš svazek se stával čím dál komplikovanější a někdy více či méně tragikomický.

Pokračování nové rubriky Generál a já naleznete zde ve čtvrtek 20. 3.

Vložil: Naďa Hanuš Vávrová