Nikdy více mrtvice. Sobota Jaromíra Janáka
komentář
08.03.2025
Foto: Pixabay
Popisek: Magnetická rezonance
Začalo se stmívat. Na konci listopadu soumrak přichází brzo a tak nějak znenadání, ošklivý, vlhký, sychravý. Už když se otevírala vrata vjezdu ke garáži, měl jsem svíravý pocit, že se něco stane.
Bez úrazu jsem vylezl z auta, opatrně, abych si o špinavé prahy neumazal kalhoty, zabouchl dveře a stiskl tlačítko ovladače zámku. Udělal jsem pár kroků po zetlelém listí, z kapsy jsem vytáhl klíče od domu a dával pozor, abych neuklouzl, protože zlomenina krčku není moc velká legrace.
Nahmátl jsem správný klíč, a když jsem ho zasunul do zámku vchodových dveří, zabrněla mě polovina rtu. Brnění mi jelo po krku přes rameno až do ruky a najednou jsem nemohl otočit klíčem ani hnout rukou, která zůstávala jakoby přilepená na klíči. Pomohl jsem si tedy levou rukou a odemkl jsem. Udělal jsem pár kroků do setmělé předsíně a pro všechny případy zavolal na manželku, která se lopotila s něčím v útrobách domu.
„Kdyby něco bouchlo, tak to jsem já a ležím na schodech, tak se nelekni,“ připravoval jsem ji na nejhorší.
„Zavři přitom okno v koupelně, aby neuteklo teplo,“ odpověděla vtipně z hlubin domu manželka a já pochopil, které kolo u vozu doma jsem.
Začalo se mi dělat líp, a tak jsem došel k počítači a skrze sociální síť jsem napsal své neuroložce. „Ihned spolkněte jeden aspirin, pak se sbalte a jeďte na pohotovost do Motola!“ napsala mi nesmlouvavým tónem, takže jsem po pilulce obratem došel zpátky k autu a vyrazil.
Po překonání parkovacích problémů jsem v nemocnici nalezl okénko pro příjem pacientů.
Paní za okénkem se na mě usmála a andělským hlasem mi sdělila: „Musíte mít devadesátikorunový kupón.“ Po kupónu se usmála znovu a požádala mě o občanku.
„Tu občanku máte půjčenou?“ odborně odhadla můj věk.
„Eéé?“ odpověděl jsem.
„Že vypadáte moc mladě, na to, co tady máte napsáno.“
„Vy ale taky vypadáte hodně mladě,“ odpověděl jsem vycepovaný lety u divadla, kde jsme se naučili lichotit i ve stavu bezvědomí.
„Mě se radši vůbec neptejte, kolik mi je…“ odpověděla paní záchranářka, jejíž sexappeal jsem vnímal i v nadcházejícím stavu bezvědomí.
„Vy se mě taky neptejte,“ pokračoval jsem ve slibně se rozvíjející konverzaci.
„Nebudu, máte to tady napsaný,“ zasmála se. A tak jsme si my oba dobře vypadající vyměňovali lichotky, až jsem málem zapomněl na pravý důvod své návštěvy nejen svým stavem zdravotním, ale i milostným. Rozhodl jsem se, že teď vybalím svůj těžký kalibr:
„Asi jsem po mozkové mrtvici,“ svěřil jsem se intimním polohlasem.
„Chachá, s vámi je sranda, jestli vy máte mrtvici, tak já jsem panna orleánská!“ řekla mi žena, která přese všechnu svou jarost nevypadala, že je ještě panna, ať už z Orleánsu, nebo z New Orleans.
Abych potvrdil svůj stav, zkřivil jsem obličej a začal třást hlavou, jak mě na konzervatoři v hodinách herectví učil doktor Haller.
„Tak s tím něco uděláme. Já jim zavolám a vy jděte do dvojky.“
Opouštěl jsem nerad příjemnou paní, už proto, že jsem na odchodu od ní padl do náruče rozložité sestry, která mne už čekala u otevřených dveří. Oč byla širší, o to byla přísnější.
„Až tu bude doktor, tak mu to řekněte,“ řekla, posadila mě na židli, vyhrnula mi rukáv, polila mi ruku něčím voňavým, načež jsem měl do žíly zapíchnutou jehlu, jakou jsem předtím viděl jen v prodejně veterinárních nástrojů.
„Co to, proboha, je?“ zeptal jsem se v předtuše toho nejhoršího, co jsem viděl v americkém filmu v době, kdy se k nám z USA dostávala jen existenciální dramata.
„Tím vás budeme vyživovat,“ řekla, a mně se zhroutil svět. Sbohem, uzené koleno v syčícím papiňáku, nastrouhaný křene, medová hořčice, křupavé rohlíčky, které jsem dnes koupil u Odkolků. Tou dírkou do mě budou určitě cpát jen rozvařená kolínka, zalitá omáčkou UHO.
Slzy mi vyhrkly u očí.
A tak jsem vsadil všechno na jednu kartu . Vzpomínáš si, Jaromíre, na ten pohled, kterým jsi se před dávnými lety díval na holky, dokud ti nezačaly zobat z ruky?
Sestra, zocelená tvrdým nemocničním prostředím, zpočátku vzdorovala. Pak jí ale pomalu začal jihnout zrak…
„Dobře, ale magnetickou vám udělat musíme. A domů půjdete na vlastní riziko.“
Vstoupili jsme do místnosti, uprostřed níž stál bílý popravčí přístroj, skládající se z lehátka a temné díry. Po injekci jsem dostal hned lepší náladu a v pohodě z tepla, které se mi rozlévalo po celém těle, jsem po vzoru Jeníčka a Mařenky navrhl sestře, nechce-li si lehnout přede mnou a vyzkoušet přístroj. Sestra se podívala na objem svého pasu, pak na velikost otvoru kolem lehátka a nakonec s despektem na mě…
Přístroj mě pohltil a do uší mi, za neustálého popojíždění, vydával jakési pokusy o komunikaci, kterým jsem bohužel nerozuměl.
Nastalo ticho. Sestřička mě chytla za ruku a řekla: „Tak to máte za sebou.“
Že by měl přece jen pravdu ten americký film? Pro jistotu jsem se podíval do zrcadla, zda se uvidím. Když jsem se uviděl, hned jsem zas začal vyjednávat:
„Máte tady spoustu lidí a já bych sem mohl docházet, bydlím kousek odtud,“ zalhal jsem.
„To vám ale budu muset vytáhnout kanylku,“ řekla sestra měkce, načež já, ve snaze jí pomoct, jsem si volnou rukou vyrval z chlupaté ruky tlustou jehlu. Krev stříkala všude kolem. Tak silný důkaz, že jsem živ, jsem ani nečekal.
Sestra vytřeštila oči a zoufale volala: „Kur*a, všude samá krev!“ a posunky přivolávala cizojazyčnou uklízečku, které posunky vysvětlovala, co má udělat, proti čemuž uklízečka posunky naznačovala, že sebou sekne.
Až v tu chvíli se objevil lékař, který byl při pohledu na to dopuštění rád, že se mne zbaví, a s propouštěcí zprávou mě poslal domů.
Doma jsem pravou rukou bez problémů otočil klíčem a na schodech potkal manželku, která z hlubiny domu vynášela jakési krabice a slovy „Prosím tě, kde se flákáš, pořád tě volám!“ mne požádala, abych odpad po jejím celodenním úklidu odvezl do sběrného dvora. Šel jsem k autu, opatrně přešel zvlhlé listí, abych si nezlomil nohu v krčku, uložil krabice do kufru vozu a odjel do sběrného dvora, kam se vyvážejí přebytečné věci. S důvěrou, že já se odtud ještě vrátím.
Protentokrát…
Vložil: Jaromír Janák