Osudový Valdek na pražském Míráku, dvojče Evy Olmerové a exot mezi kantory, kterému leckdo záviděl. Tajnosti slavných
07.03.2025
Foto: Multisonic
Popisek: Jitka Vrbová na snímku pro album Jitka Vrbová & Akáty – 20 nej
Holka nic moc? To si o sobě myslela dlouhá léta, jejímu sebevědomí dával na frak handicap. Pak ale našla konečně i své sebevědomí a někteří kolegové si mysleli, že zpěvem vydělává tisíce. (Pokračování ze středy 5. března)
Zpívala v legendární kavárně Vltava a v Alfě, na různých plesech a čajích, v Paláci Valdek na pražském Náměstí Míru, kam se chodívalo do velké kavárny v prvním patře tancovat na živou hudbu a kde v sedmdesátých letech začínaly první divoké diskotéky. Tuhle historii funkcionalistické železobetonové stavby architekta Antonína Belady už si ale dnes vybaví jen pamětníci, v současnosti zde sídlí jedna velká banka. V prostorách, kde se zrodila nejedna velká láska, Jitku Vrbovou objevil Ivo Plicka, kamarád a dvorní textař legendárního rebela Petra Nováka a autor jeho největších hitů, mimo jiné Povídej, Náhrobní kámen, Klaunova zpověď, Já budu chodit po špičkách… Takže pak Jitka zpívala dva roky s Petrou Černockou.
Holka nic moc?
To si o sobě myslela dlouhá léta, jejímu sebevědomí dával na frak handicap. Bolel ji každý krok, špatně kvůli němu chodila a nemohla se ani pořádně posadit. Navíc byla přesvědčená, že bude kvůli němu určitě neplodná. Tenhle mindrák nakonec zlikvidoval hráč na varhany a skladatel Pavel Jan Vrba, s nímž ve třiceti letech otěhotněla. Vzali se, narodila se jim dcera Zuzana, manželství ale nevydrželo a po deseti letech se rozvedli. V té době, kterou Jitka sama považovala za období svého pěveckého zrání, začala zpívat s country kapelou Sepie, vystupovala v Malostranské besedě a různých klubech, začala se objevovat na festivalech a natočila první nahrávky. V jejím hudebním životě se začal prosazovat i jazz, spolupracovala s Jazz Fidlers a Pražským dixielandem, se skupinou Hot tety a dalšími. Učit ale nikdy nepřestala.
Sehraná dvojka
V roce 1984 začala spolupracovat s muzikantem, skladatelem a hudebním redaktorem Stanislavem Chmelíkem, který si usmyslel, že by měla zpívat na novém albu s jazzovou legendou a mimořádnou šansoniérkou Evou Olmerovou. Díky tomu se zrodilo dlouhohrající album Dvojčata, Vrať se k nám stejnou řekou, Jitčino sólové jazzové album When It´s Sleepy Time a taky první country nahrávky. „Nejen pro mě je to první dáma swingu, trampské a country písničky,“ prohlásil kdysi Chmelík o Jitce s tím, že je pro něj ctí nejen pro ni komponovat, ale ji doprovázet s kapelou Akáty a Hot jazz Praha. Ani on se totiž nikdy nenaučil jen tak hodit na stůl a lenošit, přestože v roce 1993 prodělal transplantaci srdce, takže Jitku doprovázel coby kapela Akáty, kterou tvořila ona a Standova muzikantská one man show. A činil tak až do poslední chvíle, věrný kamarád a skvělý multiinstrumentalista zemřel náhle 13. února 2016.
Jitka Vrbová & Standa Chmelík:
Exot za katedrou
Celá léta brala muziku jako vedlejšák, mezi kolegy kantory si sice připadala jiná, většinou ji prý brali jako exota. „Od prvního kontaktu. Časem si mě ale většinou oblíbili, někteří za mnou dokonce chodili pro radu. Jak to dělám, že mi neřvou, dělají úkoly a dokonce zpívají. Připadala jsem si mezi nimi jiná, ale konflikty jsem neměla.“ Jen občas prý z někoho vykoukla malá česká závist, naštěstí ale ne často. „Většinou mne kolegové dost rádi nasávali, povídali jsme, můj kabinet býval centrem, tam se chodilo na kafe a v té době ještě kouřit. A hlavně tam byla legrace. Vždycky jsem si říkala, sakra proč sem všichni chodí…“ Několikrát se prý komunističtí kolegové zasadili o to, aby zůstala bez odměn. „jo, párkrát jsem byla na koberečku. Třeba, když jsem nechtěla, aby mi děti říkaly soudružko učitelko. Nebo že nedodržuju ideologický výchovný plán. Nebo že jsem nedělala písemné přípravy na hodiny.“
S láskou a pro radost
V devadesátých letech vyšla řada jejích sólových CD, zazpívala si na mnoha výběrech, její druhý život znamenal koncerty, festivaly, kluby, potlachy. A přelom tisíciletí znamenal i pro ni řadu změn. Oficiálně odešla do důchodu, narodila se její vnučka Viktorka, začala si naplno užívat klidného života s muzikou, rodinou, přáteli a zálibami. Dál ale pravidelně vystupovala a nahrávala. Kvůli postižené kyčli bojovala s nepřetržitými problémy celý život, teprve rok před oslavou sedmdesátin si poprvé mohla pohodlně sednout. Konečně totiž dostala nový kyčelní kloub a současně se dočkala i endoprotézy kolene. Vystupovala s Hot Jazz Praha, se spirituálovým a gospelovým programem Erastus, s klávesistou Radimem Linhartem, kapelou LTW Acoustic Band, která vznikla jako její stálá doprovodná formace, sólově s kytarou nebo s doprovodem kytaristy a zpěváka Honzy Frühwirta, členem trampské a folkové stálice Pacifik. A diář měl stále plný. V roce 2019 oslavila osmdesátiny na největším českém country festivalu Country fontána a ještě loni v létě slavnostně pokřtila album, vydané k narozeninám Coiuntry Radia. Mimořádná osobnost a zpěvačka s úžasným hlasem i repertoárem Jitka Vrbová navždy odešla v pondělí 3. března 2025.
(zdroje: Wikipedia, ČSFD, Česká televize, Český rozhlas, Country Radio, Supraphon, Multisonic)
Osobní vzpomínka publicisty a pedagoga Petra Žantovského
Měl jsem to štěstí a čest přátelit se s Jitkou Vrbovou skoro čtyřicet let. Od první půlky 80. let, kdy jsem ji poznal na Salonu tradičního jazzu. Myslím, že tam tehdy vystupovala v řadách sdružení Erastus. A pak samozřejmě v Hot tetách Jany Koubkové, tuším že v Malostranské besedě. Když na ni dnes myslím, první, co mě napadne, je obrovská skromnost. Jitka by, navzdory různým handicapům, mohla být superhvězdou, aspoň ve svých žánrech, od jazzu po trampskou muziku. Ale asi i proto nikdy nepřestala učit a neměla zpěv jako hlavní profesi. Dobře věděla, jak podvodný umí být svět kolem showbyznysu, a to k její osobnosti nepatřilo.
Kromě mnoha dalších si s ní spojuji dvě vzpomínky. Kdy jsem ji poprvé viděl? Někdy počátkem 80. let v okresním městě Pardubice, kde měla společný koncert s Evou Olmerovou. Tak rozdílné dvě osobnosti abys pohledal, ale společně dávaly nádhernou hudební a myslím i lidskou souhru. A o deset let později, to už jsme s Jitkou kamarádili, jsem ji (možná dokonce prvně a naposled) dostal na „prkna, která znamenají svět“.
V roce 1993 mi nabídl tehdejší ředitel Karlínského divadla a též můj kamarád, s nímž jsme leccos prožili během podivuhodných listopadových dní 1989, Ladislav Županič, abych mu produkoval malou scénu toho divadla, suterénní sálek s názvem Karlínek. Jako první inscenaci jsme tam uvedli představení Kainovo blues z básní a písní Josefa Kainara. V hlavní herecké roli exceloval Stanislav Šárský, o pěvecké party se podělili právě Jitka Vrbová a náš společný přítel Josef Bažík Pavelka (taky už bohužel není mezi námi).
Tvořili s Jitkou báječný pár, jejich prolínavé scatování, dokonalý swingový cit, to se dnes už nenosí. Bažík postavil malou kapelku, co hrála základy, a Jitka pěla (mimochodem úplně jinak, pochopitelně, než dávno před ní Eva Olmerová) ty velké kainarovky -– Černou káru, Blues železničního mostu a další. Představení bylo úspěšné, hrálo se určitě přes rok.
Dodnes mě moc mrzí, že tehdejší záznamová technika nebyla na dnešní úrovni a divadlo jako nejprchavější umělecký žánr vzal, kainarovsky řečeno, čas a voda. Ono to taky bylo celé v unikátní době – počátek 90. let, závratný pocit svobody, ale ještě pořád po kolena v předchozím čase, kdy slovo jazz neznělo jako z antikvariátu.
Jitko, moc Ti děkuji za tento zážitek, a ať je Ti tam, co teď jsi, pěkně synkopicky.
Tvůj Petr Žantovský
Vložil: Adina Janovská