Měli bychom se soustředit na myšlenku české politické renesance. Potřebujeme státníka. Komentář Štěpána Chába

Foto: Se svolením Pražského hradu

Popisek: Vlajka České republiky

Evropská unie je buďto zralá na rozpad, nebo na děsivě efektivní restart, pokud se chce dostat z nynějšího bezčasí. Otázka je, k jaké z možností nás vede nynější vedení pod bičem Uršuly Leyenové. Potřebuje Evropská unie silného státníka? Doslova vůdce, který vyfackuje unii od dětské tříkolky a posadí ji do nejnovějšího a nejvýkonnějšího vozu světového dění? Nebo stačí ta rozmělněná šeď, ve které jsme?

Všimněme si jednoho podstatného rozdílu. Když nastoupil do Bílého domu Donald Trump, začaly se dít věci. Jeho přítomnost začala míchat celým světem. On rozhoduje, ovlivňuje, určuje, kudy se bude točit celý svět. Jeho osobnost nejde ignorovat. To, co se mu zdálo zvrácené, škodlivé, zbytné, obrátil vzhůru nohama. Můžete jím pohrdat, můžete nad ním skákat radostí, můžete se jeho činnosti bát, přesto nejde jinak než zkonstatovat, že skutečně hýbe světem.

Teď si po jeho boku postavme Evropskou unii v čele s Uršulou Leyenovou. Jsme ve světě slyšet? Hýbeme světem? Čistě teoreticky na to máme z historického hlediska, ekonomicky. Ale v realitě jsme ve světě za oslíka, otřes se. Trochu hloupé zvíře, které je atraktivní jen pro své prozatímní a postupně se ztenčující bohatství. Ale nikdo Evropskou unii nebere příliš vážně. Jsme pro smích.

Spojené státy americké se proměnily ze spícího buldoka ve velmi ostražitého pitbulla. My jsme permanentně ve stavu nervózní čivavy, takového doplňku k polštářům na gauči. Čivava velmi výhružně ňafá, doráží, ale jakmile se na ni zadupe, zaleze páníčkovi za nohy a s děsem v očích pozoruje a ňafá už jen z jakési povinnosti, ale do přímé konfrontace se nepustí.

Loni při eurovolbách panovala jistá mizivá naděje, že se věci mohou začít měnit. Že se ta monotónní šeď Bruselu může posunout dál a nastartovat myšlenku společné cesty za prosperitou a svobodou. Ale výsledek nás vyvedl z omylu. Vše při starém, čivava si jen k oušku přilepila ideologicky víc křiklavou fangličku a pokračuje pod vedení neschopné Leyenové dál. A permanentní kobercové bombardování regulacemi a nařízeními politbyra z Bruselu nás čím dál víc svazuje, znehybňuje a vyžaduje za to čím dál větší desátky.

Dá se unie změnit? Dá se změnit to byrokratické monstrum, které je navzájem natolik propletené, že gordický uzel je proti tomu prostou smyčkou na zavázání tkaniček? Po mnoha volbách, které nikdy nic nezměnily, a při pohledu na zužující se prostor pro pohyb jednotlivých zemí, si troufám nadhodit k uvážení myšlenku, že je to marné, je to marné, je to marné. Unie je přilepená po vzoru aktivistů k silnici a křičí – já, já, já – zatímco kolem projíždějí silné tahače mocností a táhnou své země kupředu.

V tom případě bychom se mohli soustředit na myšlenku vlastní velikosti. Na myšlenku české politické renesance. Potřebujeme státníka. Člověka, který by dokázal o České republice přemýšlet koncepčně, který by se neohlížel na termín voleb a prostě by si k řešení vzal mileiovskou motorovou pilu a ten bordel by zlikvidoval.

Je trochu k uzoufání, že jako alternativa ke slouhovské vládě Petra Fialy je pouze Babišovo ANO. Až se ANO chopí vlády, trochu se změní rétorika, trochu se zlepší situace, ale země bude dál pod kanonádou nařízení a regulací z unie, které nás budou svazovat a znehybňovat, a Babišova vláda pro ně bude zvedat packy stejně dychtivě a efektivně, jako to dělala při své vládě před lety. Babišovo hnutí ani nenaznačuje, že bychom mohli čekat přerod podobný jako u Donalda Trumpa, kdy by začalo docházet ke kydání toho hnoje, který se nám tu za ty tři desítky let nakupil. Dojde jen ke kosmetickým úpravám. A to nás neposune nikam.

A možná tuším, proč jsme v tak bezvýchodné situaci. Koukněme na Američany. Jsou hrdí na svou ústavu, na svou zemi, na své úspěchy. Na každém druhém domě visí americká vlajka. Lidé jsou si vědomi svého národa, své identity. Za ní jdou. I proto si zvolili Trumpa, protože ten jim slíbil, že posílí Ameriku, že ji udělá zase velkou. 

Co máme my? Češstvím se pohrdá, vlastnectví získalo nádech toxického národovectví, vlajka se nesměle vytáhne jen při hokeji, za své češství se vlastně stydíme. A češství je i programově rozpouštěné a politicky nechtěné. Jsme Evropané, součást Evropské unie. A tenhle nyní umělý patvar máme vydávat za svou novou identitu. Ale ta je nám cizí. Obzvláště když není důvod, proč být hrdým Evropanem, když nevidíme, že jsme skutečnou součástí, ale jen jaksi do počtu. 

První republika byla provázaná nadšeným pocitem - naši vlastní republiku si vybudujeme, ochráníme, je naše, my jsme její. Cit k vlastní zemi byl za první republiky hnacím motorem politiky i ekonomiky. Češství dávalo smysl. Teď? Co v nás je za pocity při pohledu na naši zemi? Jsme malí, bezvýznamní, nemáme ve světě ani v Evropě slovo, nemáme úspěch, jsme montovna našich sousedů, kteří na tom bohatnou, jsme chudí, naše ekonomika se propadá, vzdělanost se propadá, právní stát se propadá, předhání nás už i Slováci (!), zemi vedou politruci a ideologové místo vizionářů a státníků. Je špatně a bude ještě hůř. 

Jak s tímhle chceme zvednout zemi a tím i sebe? 

Ani já to neumím. Čechy miluju, naši krásnou řeč miluju až k zbláznění, ale stejně je ve mně všechno to výše vypsané jako v koze. 

A není to jen u nás. Vzpomeňme poslední volby, které v Německu vyhrála Angela Merkelová. Po volbách stála celá smetánka CDU na pódiu, lidé tleskali, radost čišela z tváří vítězů. Tu se jeden z nově zvolených poslanců odvážil po boku Merkelové zamávat pro tu radost malu vlaječkou Německa. Merkelová si toho všimla, přistoupila k němu, vlajku mu vytrhla z ruky, zakroutila hlavou a pak ji hodila z pódia. Tohle kdyby se stalo v USA, dav by takového politika na místě zadupal do země. To samé za první republiky. Teď je to norma. Záměrně se snažíme do země zadupat svou národní identitu. A pak z lidí mizí naděje. A z politiky mizí vize a sny, protože Brusel přece všechno zařídí, my se pak o svou zemi nestaráme a ztrácíme k ní vztah. A v Bruselu sedí postavy bez identity, bez lásky k vlastní zemi. 

Jak s tímhle chceme zvednout zemi a tím i sebe? 

Vložil: Štěpán Cháb