Jak najít opravdový poklad? Nejvíc jich prý najdou pokrývači. Záhady života

Když se v českém tisku občas objeví zmínka, že někdo právě „čirou náhodou“ objevil hodnotný poklad, veřejnosti se obvykle zatají dech. Vždyť kdo by nechtěl něco takového dokázat také? Novináři se pak mohou přetrhnout, aby přinesli co nejvíc zpráv a detailů o celém příběhu.

My vám přinášíme hodnotný rozhovor s milovníkem záhad, ředitelem Československé filmové společnosti, filmovým dokumentaristou a spisovatelem Milanem Zachou Kučerou. Nejen o tom, jak vypadá skutečná realita dnešních hledačů pokladů, ale také jeho prostřednictvím zavzpomínáme na muže, před kterým se kdysi musel sklonit i nejznámější lovec záhad Erich von Däniken.

Milane, dá se podle vás v dnešní době uživit hledáním pokladů?

V Česku určitě ne, nikdo z amatérských nadšenců to nemá jako hlavní zaměstnání. Profesionální hledači pokladů pracují především v zahraničí a jsou to lidé, kteří  vyzvedávají poklady z vraků lodí. Tím se dá reálně uživit. V naší zemi je ale profesionálních hledačů pokladů velmi málo, a pokud někteří z nich tvrdí, že jim to, co najdou, stačí na obživu, tak fabulují. Pokladů, které se u nás oficiálně našly, je až podezřele málo. Černý trh ovšem vypovídá o něčem jiném. Zcela nejúspěšnějšími českými hledači pokladů jsou bezesporu pokrývači.

Proč zrovna pokrývači?

Protože člověk, kterému zbývá jen několik minut, než ho zatknou a odvlečou, buší mu útočník či tajná policie na dveře, udělá pod nátlakem obrovského stresu jen dvě věci. Běží buď do sklepa, nebo na půdu. Z devadesáti procent se ale lidé snažili schovat v horních poschodích domu. Možná je to dáno i z nějakého esoterního důvodu, když je nám nejhůř, podvědomě hledáme ochranu poblíž nebe. Když přepadeného zastaví střecha, tak všechny cennosti, které má v ruce, schová za trámy a pod střešní tašky. Pak ho buď zastřelí, nebo odvlečou… a pak pokrývači po letech někde rozebírají dům a nestačí se divit, co našli. Domnívám se, že o tom, jestli pokrývači nález nahlásí úřadům, nebo ne, většinou rozhoduje počet svědků.

Nevěříte, že tyhle poklady řádně odevzdávají státu?

V kuloárech se šušká, že spíš ne, vzhledem k našim zákonům. Dokládají to i minimální zprávy o těchto nálezech.

Je nálezné tak nízké?

Řekl bych, že je směšné. Máte nárok na deset procent z hodnoty materiálu nálezu, ale jen v případě, že poklad najdete úplnou náhodou. Nesmíte k jeho odhalení použít detektor kovu, jinak nedostanete nic. Z šuškandy se pak můžete dozvědět, co je běžnou praxí. Hledači detektor zahodí do křoví a raději předstírají, že o poklad náhodně zakopli. Nic jiného jim vlastně zákon neumožňuje, pokud se nechtějí úplně vzdát odměny.

A určitě se najdou i mnozí, kteří úřadům nenahlásí nic.

Je to tak. Děje se to poměrně často, přestože za to nálezcům hrozí velké problémy. Co jsem se tak dozvěděl z rozhovorů s lidmi, kteří o tom něco vědí, tak k největším náletům na poklady docházelo krátce po sametové revoluci, v devadesátých letech. Synové nebo vnuci těch, kteří rodinný majetek na našem území schovali, zakopali nebo zazdili ještě před odsunem, se vraceli na původní místa s nejrůznějšími plánky. Chtěli svůj poklad najít a získat zpět, což je pochopitelné.

Většina laiků se domnívá, že nejvíc pokladů zůstává skryto pod širým nebem, ale mýlí se. Jsou dobře ukryté ve starých budovách. Takže pokud se k vám někdy v minulosti snažili dostat na pozemek nebo do domu Němci s tím, že tam kdysi jejich předci bydleli a chtěli by se podívat z nostalgie dovnitř, byl bych velmi obezřetný.

Ze severních Čech je znám případ milenců, kteří chtěli spát na zahradě určitého domu ve stanu. Majitele usmlouvali, ráno byl pryč stan i milenci a na místě stanování to vypadalo jako po řádění krtka. Nebo jedna jihočeská tvrz, kterou si němečtí filmaři pronajali v devadesátkách pro šestitýdenní natáčení. Zaplatili a už po dvou týdnech zmizeli, správce až po týdnu náhodně našel stopy po kutání ve sklepeních. Doklady měli falešné, telefony už nefunkční. Slehla se po nich zem.

Ve velkém se také vyzvedávaly poklady v roce 1968, ještě než přišli Sověti. Tenkrát byly hranice alespoň na chvíli trochu otevřenější a někteří potomci původních majitelů, žijící v zahraničí, se pokusili o vyzvednutí. Problém sudetských oblastí byl v tom, se dost často stávalo to, s čím nepočítali. Úložiště jejich pokladu se právě nacházelo v aktuálním výcvikovém prostoru armády, což byl pochopitelně problém.

Nesmíme také zapomínat na poklady keťasů (lichvářů – pozn. red.) z dob černého trhu za války, poklady průmyslníků a podnikatelů kolem roku 1948, poklady židovské komunity během holocaustu. Uvedl bych jako příklad dosud nenalezený poklad jedné zlatnice ve staré části Bratislavy. Musela ukončit svoje podnikání, její obchod byl znárodněn. Část zlata ovšem tato dáma uschovala ve svém noblesním apartmá a dědici ho ani při prodeji bytu stále neměli nalezený, tak si aspoň v kupní smlouvě vymínili podíl.

Existují ještě dnes profesionální hledači pokladů, kteří svými nálezy boří dějiny?

Poslední velcí profesionální hledači pokladů byli členové CICT, elitního klubu hledačů pokladů, který založil francouzský spisovatel Robert Charroux (1909-1978), člověk, který o celé dva roky předběhl Dänikena. Jeho knížky obsahovaly to samé, čím se Däniken později proslavil jako průkopník a díky plodné spisovatelské tvorbě neskutečně zbohatl. Ve skutečnosti ale v mnohém opisoval od Charrouxe, který nad Dänikenem vyhrál všechny soudy. Od té doby musel Däniken ve svých knihách uvádět, že čerpal od Roberta Charrouxe.

Zajímavé podle mě je i to, že Däniken prohrál soudní při nejen ve Francii, ale i ve Švýcarsku, jehož je občanem. Soudu bylo naprosto zjevné, kdo byl průkopníkem v oboru záhadologie a kdo světu jako první předložil teorii starověkých astronautů. Byl to právě Charroux, kdo přišel s mnoha důkazy, které více než naznačovaly, že na Zemi přišli bohové z nebes a všechno nás naučili. Nebýt jeho, Dänikena by dnes nikdo neznal. Byl to první skutečný průkopník archeoastronautiky.

Proč bylo jméno Roberta Charrouxe zapomenuto? K dnešnímu dni nemá ani česky psaný životopis na Wikipedii.

Vyšlo přes 900 000 jeho knih, které byly vydány po celém světě. Jenže zemřel brzy a Däniken žije dodnes. Navíc syn ani vnuk Roberta Charrouxe nemají nejmenší zájem o spravování jeho autorské pozůstalosti, přestože jim jistě přinesla slušné finance.

Nicméně jeden malý textík ještě panu Charrouxovi v češtině vyšel, a sice Atomová bomba Ludvíka XV., včlenil jsem ho jako apendix do své knihy Archeoastronautické pověsti. Bylo to to málo, co jsem mohl bez souhlasu dědiců autorských práv pro pana Roberta udělat.

Ovšem nikdo už Charrouxovi nemůže upřít, že to byl právě on, kdo měl onen archeoastronautický nápad, který dodnes obdivují všichni záhadomilové. A že byl prvním profesionálním hledačem pokladů, který podnikl dobrodružné cesty do Jižní Ameriky, odkud celému světu přinesl nepohodlné zprávy o zakázaných objevech. Charroux totiž na základě svých objevů věřil, že kdysi naši planetu navštívili mimozemšťané a kontaktovali několik tehdejších civilizací, které je později uctívaly jako bohy.

Měl i další zábavu, například hledal (jako první s pomocí detektoru kovu) poklad v Rennes le Château, malé vesničce, která leží poblíž francouzského Carcassonne. Jeden poklad tam už byl údajně nalezen zdejším knězem Saunièrem, který cosi našel a až neskutečně zbohatl. Dokonce měl pak z vlastních finančních zdrojů zrekonstruovat kostel a postavit si luxusní vilu. Dodnes nikdo netuší, kde ty peníze dříve chudý kněz vzal. Do hledání bájného templářského pokladu s profesionálním hledačem Robertem Charrouxem byl tenkrát dokonce zapojen i francouzský prezident François Mitterrand v rámci své předvolební kampaně. I když se tehdy našly nějaké staré mince apod., žádný velký objev se, alespoň v Rennes le Château, nekonal.

Nějaká Charrouxova kniha ale vyšla i v češtině.

To je pravda. Komunisté k nám v roce 1973 dovolili přivézt a přeložit jedinou Charrouxovu knihu o hledání pokladů ve světě. Soudruzi ji sice nádherně vypravili, kniha má zlatou ořízku a hezky vypadá, ale vyřadili z ní všechny fotky, které se komunistům nábožensky nebo politicky nehodily. Je to velká škoda, zejména pro české badatele. V tomtéž, ale v polském vydání, je na rozdíl od toho českého zveřejněna templářská abeceda. Chybí toho ale mnohem víc. Díla Roberta Charrouxe jsou dodnes velmi oblíbená v Jižní Americe, na rozdíl od Dänikena, který se tam takové úctě, alespoň podle toho, co vím, tolik netěší.

Mimochodem, možná vaše čtenáře zaujme informace, že Robert Charroux byl velmi dobrým přítelem Luise Pauwelse a Jacquese Bergiera, autorů Jitra kouzelníků. Knihy, kterou zřejmě mají vaši čtenáři ve své knihovně. Je to záhadologická klasika na hraně vědy a magie. Podtrženo a sečteno, na počátku Jitra kouzelníků nebyl ten, kterého všichni znáte, ale muž, před kterým se musel sklonit i Däniken. Robert Charroux. Moc bych si přál, aby nebyl zapomenut. Lidí, kteří ho znají, je v naší zemi jen velmi málo. Možná se to teď, díky vašemu časopisu, který mám moc rád, změní.

Myslíte si, že jeho knihy někdy ještě spatří světlo světa v češtině?

Snad. Abych byl ale objektivní, musím říci, že některé jeho myšlenky už by dnešní čtenáře příliš neoslovily. Je tam uvedena spousta nepřesností (neměl takové informační zdroje, jako máme v současnosti) a k jeho jménu se váže ještě jeden problém, a tím je, že měl ve svém stáří poměrně tvrdé názory a začal inklinoval k postojům krajní pravice. To je důvod, proč ve Francii nebyl ke konci svého života už tolik oblíbený jako dříve. Měl různé rasové teorie, které už byly takříkajíc na hraně. Pokud vám to jméno něco řekne, řekl bych, že byl takovou radikálnější madam Blavatskou.

Přesto nemůžeme Charrouxovi upřít, že to byl právě on, kdo světu předložil na základě svého bádání v jiných koutech světa hypotézy o mimozemských technologiích a dalších objektech, které se skrývají pod ledem Antarktidy. Není náhoda, že tam pátrali i nacisté. Také jako první zkoumal záhadné obrazce v Peru. Bez Roberta Charrouxe by záhadologové i záhadomilové ještě dlouho tápali ve tmě. Jeho vůbec největším koníčkem bylo pátrání po záhadách a pokladech dávných templářů, byl jimi naprosto posedlý. Jen díky němu víme, jakou tajnou abecedu používali nejen oni, ale i rosenkruciáni, ilumináti i zednáři. A byl prvním hledačem pokladů, který pátral v Baalbeku.

Co je to za místo?

Jedná se o prastarý libanonský komplex chrámů s obrovskými megalitickými kameny. Uvádí se, že největší kámen má přibližně 20 metrů na délku a váží asi jako 1000 osobních automobilů. Nikdo netuší, jak se tam mohly dostat. Přestože se badatelé shodují, že balvany musely být do chrámového komplexu nějak přepraveny, nikdo netuší jak. I v dnešní době by byl problém s nimi jen trochu pohnout.

Další záhada, kterou svět zná jen proto, že se objevila v jedné z Charrouxových knih, je mystérium keramiky v Glozelu. Dodnes se mnozí záhadologové s odborníky hádají, jestli se jednalo o podvrh nálezců, nebo ne. Já vám tento fascinující příběh ve zkratce připomenu… Mladý rolník v roce 1924 oral pole a při jeho práci se v zemi vytvořila díra, do níž se krávě, která byla do pluhu zapřažená, zasekla noha. Když krávu vyprostil, objevil pod zemí úlomky keramiky, zvláštní nádoby, hliněné destičky, oválné kameny se záhadnými znaky a také kosti. Od místního učitele si pak vypůjčil knihu o archeologii a zjistil, že znaky na kamenech vypadají podobně jako v knize. Později, když o nálezu vědělo celé okolí, objevil se amatérský archeolog a mladíkovi nabídl peníze výměnou za to, že mu dá svolení na místě kopat. To od něj získal a nadšenec během následujících několika let z půdy vyzvedl přes dva tisíce různých, velmi záhadných předmětů.

A co na to říkali jiní archeologové?

To je právě ten problém. Byl to natolik kontroverzní nález, že se jím archeologové ani nechtěli zabývat.

Ale proč?

Na destičkách a kamenech bylo písmo, které připomíná runy, a amatérský archeolog, který je vyzvedl, určil dobu jejich vzniku do neolitu. Pokud by byly destičky pravé, jednalo by se o vůbec nejstarší písmo na světě. A co hůř, jeho autorem by byla dosud neznámá civilizace. Je proto pochopitelné, že byli archeologové extrémně skeptičtí. Robert Charroux se ale o tyto předměty zajímal poměrně hodně.

A byly zfalšované, nebo ne?

Oficiálně ano. V roce 1927 byl svolán kongres antropologů a archeologů a ti došli k závěru, že některé předměty jsou pravé (ale z jiného období), jiné zfalšované, a že všechny byly na pole přineseny záměrně. Mnozí nadšenci ale věřili, že mladý nevzdělaný rolník by nedokázal vymyslet podvod takových rozměrů, a ještě víc zmatků do toho všeho přinesl výzkum ze 70. let. Termoluminiscenční datovací metoda určila, že keramické předměty pocházejí z pozdní doby železné.

Odborníci se tomuto vědeckému závěru ale dál bránili se slovy, že musela při měření nastat chyba. Od té doby byly předměty zkoumány ještě několikrát, avšak k žádnému novému závěru nedošlo. Rolník se až do své smrti v roce 2010 zapřísahal, že nalezené předměty byly pravé a žádný podvod nespáchal. V tomto případě jde o typ záhady, které mám já osobně nejraději. I po všech těch letech si zachovává své tajemství. A tak to má být…

Říkal jste, že Robert Charroux byl zakladatelem CICT, elitního klubu hledačů pokladů. Myslíte si, že měli někdy nějaký větší úspěch?

To si tedy pište. Jednalo se o světový spolek pro hledání pokladů. Vytahovali vraky, rozhrabávali francouzské hrady, byla to romantická éra hledačů pokladů. Klub zanikl někdy v osmdesátých letech minulého století a nejzábavnější na tom všem je, že se o něm už nedá nic dohledat.

Všimla jsem si. Ani na internetu jsem o něm nenašla zmínku. Proč?

Podle mě se, jak původní členové klubu poumírali, informace záměrně vytratily. A co se týče jejich úspěchů, CICT mělo ohromné výsledky, zejména co se týče vyhledávání a vyzvedávání potopených vraků. Nejzáhadnější na tom všem je, že dnes nikdo neví, kde je archiv CICT ani kdo přesně byli jeho členové. Nebrali mezi sebe každého. Ze stop, které mám, jsem si však poměrně jistý, že měli v archivu uvedeny přibližně tři až čtyři tisíce pokladů a několik pokladů tajných. Tedy lokace, kde by se daly najít poklady s poměrně vysokou úspěšností. Jednalo se o místa, která měli vytipována z dobových dokumentů. Členové klubu přesně věděli, kde se potopily španělské galeony, atd. Hledali i v Jeruzalémě a pátrali po tajemství Šalamounova chrámu. Nezbývá než dodat, že od smrti Charrouxe je tento archiv nezvěstný.

Když se tak dívám do jeho knížek, do zahraničních vydání, která sbírám různě po světě, určitě bych chtěl ještě připomenout i jeho zmínku o Bagdádské baterii. Je to další záhada, kterou v záhadologickém světě zpopularizoval právě on. Bagdádská baterie byla objevena v roce 1936 v lokalitě Chudžat Rabua (Khujut Rabu´) v Iráku. Jednalo se o džbán o výšce 14 cm, vyrobený z pálené hlíny, s měděným válečkem a železnou tyčinkou uvnitř. Pokusy odhalily něco neuvěřitelného. Když se do džbánu nalije kyselina citrónová nebo vinný ocet, dojde k elektrolýze. Jinými slovy jedná se o důkaz, že starověké civilizace mohly vyrábět elektřinu. Laboratorní pokusy prokázaly, že tento předmět mohl vyvinout slabé napětí okolo dvou voltů. Jeho použití je stále nejasné, podle odborníků však mohl tento starověký monočlánek sloužit i ke galvanickému pozlacování nádob. Není to úchvatné?

Je. A kde Robert Charroux ještě hledal poklady?

S detektorem kovu důkladně prozkoumal templářskou stavbu Château de Valcroz. I zde měl být podle různých indicií ukryt poklad. Slavný hledač pokladů byl přesvědčen, že v obrazu světce je ukryt kryptogram t. Legenda praví, že když se světec díval z kaple na místo, kam dopadá světlo, dohlédl tam, kde byl pečlivě uschován templářský poklad. Společně s Charrouxem ho ve Francii v padesátých letech hledala i francouzská tajná služba. A jistě není bez zajímavosti, že důkladného průzkumu se osobně účastnil i francouzský ministr vnitra i agenti KGB. Výsledky z tohoto průzkumu, který probíhal během alžírské krize, nejsou známy.

Pokud bych měl to, co Charroux dokázal, shrnout, řekl bych toto: Všechny největší starověké záhady světa, jimiž se my, záhadologové, dodnes zabýváme, stihl Charroux během svého plodného života dohledat a pojmenovat. Na všech místech, o nichž později napsal, na rozdíl od jiných osobně byl a jako první o nich informoval širokou veřejnost.

Dá se jednoznačně prokázat, že by Charroux zbohatl na nějakém významném objevu pokladu?

Není žádný spor o tom, že hodně peněz jeho hledačská parta získala při vyzvedávání starých vraků lodí. Na konci mnohých těchto objevů byla pojišťovna, která o ně stála. Například britská pojišťovna Lloyds of London (pojistila i Titanic) a jiné společnosti měly obrovský zájem, aby se vraky našly a s nimi i odpovědi. Dodnes se totiž vedou pojistné případy také u lodí, které se potopily před sto padesáti lety. Mnohé přepravní společnosti, kterým lodě dříve patřily, ještě existují a lodní pojišťovny doteď řeší jejich potopené vraky. Když se nějaký z nich najde, jsou právě pojišťovny ochotny hledačům pokladů zaplatit obrovské sumy, aby přinesli odpovědi. Minimalizují tím dřívější rizika. Pojišťování lodí je už několik let velice nebezpečný byznys.

Měl Charroux při hledání pokladů výhodu i v tom, že byl Francouz?

To tedy ano. Ve Francii docházelo k mnoha násilným rušením řádů, například řádu Voršilek. I ony, když byly pronásledovány, schovávaly kdeco. V zoufalství zakopávaly zlaté kalichy a další poklady, pro které se už nikdy nikdo nevrátil. Velká francouzská revoluce, Napoleonské války, okupace Německem.

Ještě bych se vrátila k naší zemi a českým nálezcům pokladů. Myslíte si, že nás  v budoucnu může čekat nějaké další velké odhalení?

V České republice je toho schovaného ještě hodně. Naše země má velice zajímavou a bohužel i velmi krvavou historii.

Odvažujete se tvrdit, že bude nalezeno něco tak vzácného, jako již zachráněný Relikviář svatého Maura, uložený v zámku Bečov nad Teplou?

Zásadní problém významných českých pokladů je, že se o nich veřejnost ani úřady obvykle nedozvídají. Pokud kdysi byly na našem území ještě další takové významné poklady, přesné informace o jejich uložení mají jen potomci těch, kteří je schovali. Informace si předávají z generace na generaci. Poklady ale ještě stále mohou být uloženy na místech, kde nebylo možné je vyzvednout. Z různých důvodů. Možná se ještě čeká na to, že se situace změní. Například bude ten či onen domek či zámek nabídnut k prodeji.

Pojďme se na to podívat očima hledače pokladů. Tak třeba již zmiňované Sudety…

Ano, řekněme si na rovinu, co z nich dnes je? Spousta původních staveb padla a my už na základě mnoha zkušeností víme, jak Němci zaměřovali místa, která pro ně byla podstatná pro ukrývání pokladů. Aby byli schopni je znovu nalézt i za dlouhou dobu, hledali zaměřovací body, o nichž předpokládali, že je nezničí žádná budoucí situace.

A co v krajině vydrží dlouho? Ve městech významné historické památky, v krajině statné stromy, skály, propasti?

Ano, staré stromy, a především prastaré lípy, které se ani Češi dodnes neodvažují porazit. Je to náš národní strom. Němci se dále zaměřovali na boží muka, často i hřbitovy, mnohé poklady odsunutých sudetských rodin ukrývali přímo do rodinných hrobek. Zajímaly je veškeré kaple, významné skály a další stavby, které se nijak nepohnuly ani nezměnily už celá staletí. Jenže nikdo z Němců nemohl tušit, že se u nás dostanou k vládě komunisté, a v uvozovkách první, co udělají, je, že veškerá boží muka zapřáhnou do traktorů. Strhnou je k zemi, a pak rozorají meze, pokácí větrolamy, jen aby bylo více orné půdy. A pak ta budovatelská posedlost melioracemi. Při odvodňování polí (a to i těch, která nebyla vůbec mokrá) se kopalo, kutalo, ničilo o sto šest.

To je pravda. Co z toho plyne?

Dost často se stávalo (nejen u nás, ale i v Polsku, kde mám mezi hledači pokladů přátele), že přijel cizinec s plánkem. Zaplatil si taxikáře a řekl mu, aby ho zavezl do lesa, kde na něj u příjezdové cesty počká. Cizinec šel a vrátil se třeba za hodinu se starou plechovkou od kafe. Dal taxikářovi hromadu peněz, které by mu vystačily na týden, s tím, aby držel jazyk za zuby. Pak se nechal odvézt na hranice. To se hodně dělo v devadesátých letech. Ovšem ještě častěji se stávalo, že člověk vešel do lesa a vrátil se úplně rudý vzteky, protože nenašel žádný orientační bod.

Nedivím se.

Zjistil, že starý hřbitov nechali komunisté zrušit, kostel spadl, boží muka zmizela, meze a remízky byly rozorány. Třeba na Tachovsku nechali komunisté zlikvidovat celé vesnice včetně hřbitovů. Hlavní otázka, která nám zůstává na stole, je, jestli se při tom orání a bourání tehdy také něco nenašlo. Jsou poměrně známy případy, kdy si esenbáci šli vzájemně po krku, právě z těchto důvodů.

Takže jestli si národ myslí, že tak rozsáhlé rušení starých hřbitovů komunisté dělali jen proto, aby se někteří lidé už nemohli vracet ke svým kořenům, žijí v trochu naivní představě. Komunisté moc dobře věděli, proč to dělají. A bylo nevyhnutelné, aby dříve nebo později na něco významného nenarazili. Je to logické. Pokud nemůžu cennosti nechat v domě a nemám čas je zazdít pod schody nebo ve sklípku, další možnost se přímo nabízí – uschovat je k babičce, která nám rodinný poklad s pomocí boží uhlídá. A další otázkou je, jestli pozornosti komunistů při rozorávání božích muk a hřbitovů nějaká ta plechovka neunikla. Všechno ostatní nenávratně zmizelo.

Naznačil jste, že současní nálezci oznámí své objevy úřadům jen sporadicky. Je snad pro ně desetiprocentní nálezné málo?

Pokud to nenahlásí, jsou za to trestně odpovědní, to je třeba připomenout. Ale někteří nálezci své poklady zkrátka i přes všechna rizika stejně nabídnou na černém trhu. Myslím, že ideální systém, co se nálezů pokladu týče, je ve Velké Británii. Tam jakmile se najde nějaká vzácná věc, sama královna (prostřednictvím královských úředníků) nález ocení, a buď za něj nabídne nálezné, nebo ne. A v takovém případě má nálezce právo s ním dál oficiálně obchodovat. Do hry pak vstupují různé britské organizace včetně National Trust, které se starají o památky. A také mají tendenci v místě velkého a dobrého nálezu vytvořit pamětní místo s cílem podpořit turistický ruch. Skvělé je i to, že touto legální cestou nálezce v Británii získá na předmět odborný posudek, s nímž pak může nakládat podle libosti.

Otázkou zůstává, jestli majitel pozemku dal k případným vykopávkám svolení. Pokud ne, může pro nálezce vzniknout velký problém. Každopádně ve Velké Británii jsou nálezci odměňováni daleko lépe než u nás. V České republice dostávají deset procent z hodnoty kovu. Takže pokud najdete další Věstonickou Venuši, která je vyrobená z kosti, a předmět bude posuzován podle tabulek, dostanete od státu pár haléřů.

Některé krajské úřady, které u nás vyplácejí odměny, to dělají lépe, a aby vznikl dobrý precedens, předměty ocení na základě umělecké hodnoty. Tuším, že to již zavedly Královéhradecký a Pardubický kraj. Ve zdejších lokalitách si pak nálezci dobře spočítají, že pro ně bude mnohem lepší poklad nahlásit a legálně odevzdat. Ale samozřejmě, stále je to loterie. Nálezce může získat hezkou odměnu, ale také narazit na úředníka, který mu nebude chtít dát vůbec nic. Také hrozí obvinění, že došlo k porušení zákona. Mohou se vám snažit dokázat, že jste na místo nálezu vstupovali se záměrem něco objevit, nebo že jste část nálezu zatajili. Jistotu zkrátka nemáte.

Jitka Svobodová

Převzato z časopisu Záhady života

 

Vložil: Redaktor KL

(P)alba Thomase Landerse, HP, Záhady života, Milan Zacha Kučera,